radektejkal

Otec uměleckého (tehdy moderního, dnes možná super-moderního) filmu (v komentářích se mluví o impresionismu, ale nevím, na čem se tento názor zakládá), na nějž navazují okamžitě další (ale nejspíš ho dostihnul až Alain Resnais). Obsah na formou tu vítězí na body (žádné K.O. se nekoná). Příběh trojdílného zrcadla je ostatně velice prostý, a bylo by ho možno vyjádřit jedinou větou z Paula Moranda: "Ainsi j'appris d'un coup que ces aveux reçus de trois femmes ne cachaient qu'un homme et que cet homme c'ètait lui - A tak jsem se rázem dozvěděl z doznání těchto tří žen, že hledaly jednoho muže, a tím mužem že byl on" On však - více než kteroukoli z nich miluje "joy ride", a to se mu stane osudným.

Atmosféra šedesátých let na mě dýchla tak mocně jako při nečekaném poslechu některých písniček z té doby. Nejen filmová estetika, ale i myšlení, slova a činy - to všechno, co tvořilo duchovní kadlub (zásobnice pro ukládání potravin) oné doby. Možná, že i to základní téma s touto dobou konvenovalo: celoživotní hledání, nalezení a okamžité ztracení, a přesto naplnění celého života, neboť to, co jsme hledali, jsme už dávno měli. Pozn. 1: Scéna s návštěvou koncertu byla rovněž povznášející. Klip s Wandou Wiłkomirskou (skrzypaczka, gra samą siebie) by musel obstát i dnes. Pozn. 2: Muloszovi ***** díky za podané informace.

Koření je sušená bylina, lecos se jím dá spravit (třeba jídlo zvolna podléhající zkáze nebo špatně vypálená slivovice), lecos se jím dá ochtit a něco vyladit - Lynchův film ale sotva. Peníze výkoného producenta Dino De Laurentiise asi tím pravým kořením nebudou.

Film začíná scénou, po které by každý soudný člověk měl vypnout televizi. A možná právě tato "provokace" byla režisérem zamyšlena tak, abychom si řekli: "Sakra, za tím přece musí něco být!". Za tím byla jedna kniha s (minimálně) dvojím čtením. Neznáme text knihy (zná jej sama Susan?). Zobrazené jsou jen vize, které četba vyvolává (nezačala číst Susan omylem nějakou jinou knihu?). Čte ji vůbec? Není příliš laciný výklad, že zažívá katarzi (začíná se uvědomovat dlouho vytěsňované city a představy) spuštěnou "brakovým jižanským krvákem"? Nejspíš ano, jinak by se při tom tolik nepotila.

Pokud někdo četl nějakou mojí recenzi, musí mu být jasné, co si o filmech tohoto typu myslím - háček na romantické ryby, především na roztěkané sumce!

Milostný příběh, bezpochyby jde o příběh o lásce, a to od prvního setkání, který akcentuje (od první do poslední chvíle - tím nemyslím jen filmové) její tržní, směnnou (tj. marketingovou) polohu. Začátek (dokud se děj odehrává na Karlině pracovišti) je opravdu strhující. Po změně místa děje (Pavlovo pracoviště), kdy začíná převládat kriminální zápletka, se jejich vzájemný vztah neprohlubuje, ale hroutí (stejně tak i celá koncepce filmu, které by lépe svědčily "mírové podmínky"). Posedlost cizími penězi se stává jejich vlastní posedlostí. Let s ukradenými penězi do Jižní Afriky je předzvěstí jejich definitivní zkázy. Pozn. 1: "Milostný marketing" (více ze strany žen, mužové snáze podléhají "ideálnímu citu"), je možno sledovat či studovat u každého vztahu (bohužel se to většinou provádí až ex post). Pozn. 2: Ke chvále hereckého projevu obou hlavních hrdinů je možno se jen připojit.

Papua Nová Guinea je oblastí, která stále přitahuje pozornost nejen badatelů jako byli Lévi-Strauss (čti stros, je to Francouz) či Mirceau Eliadu, ale také nás všech. Všichni chceme vědět (alespoň něco) o tom, jaký život vedli dřívější lidé, jaký byl jejich pojem času, přítomnosti v pojmech minulosti a budoucnosti, organizace společnosti, rození a péče o děti, vztahy mezi muži a ženami, pojem smrti a magie živých, duchů a nadpřirozena. Dílčí informace se dozvídáme i z televize, díky mnoha cestovatelům (nedávno tam byl i jeden Slovák), kteří si chtějí vysloužit mediální ostruhy tím, že budou postupně narušovat místní komunity, až do jejich úplného konzumního zblbnutí... Zkusme ale věřit Sabině Kueglerové alespoň v tom, že je to tam dnes tak, jak popisuje (na jedné straně je třeba těžko uveřitelné, že domorodá dívka navštíví bělošku; i když na druhé straně kniha "Dítě džungle" (zvláštní název, když do džungle nesměla vstoupit) obsahuje několik skvělých fotografií - dost se lišících od filmových kulis; na jedné z nich, velice pěkné, je Sabina s dívkami s kmene Danuwar Rai). Takže tu máme tři zdroje, které jsou často v rozporu: poznatky strukturálních antropologů, vlastní zážitky Sabine Kueglerové a film. Tyto rozdíly nejsou zásadní, ale jsou velmi důležité. (Ve filmu např. říká otec, že domorodí muži jim nepomohou se zavadly, protože to jsou válečníci a ne nosiči, zatímco Sabine píše ve své knize: "S transportem zavazadel do dřevěného domku nám pomáhali kmenoví válečníci (podobně se liší dřevěný domek na fotografii a ve filmu)." Zřejmě obě informace jsou pravdivé, odehrály se však v jiné době. Pozn. 1: V úvodním komentáři se ptá (Sofia), zda je Sabine "Evropanka nebo příslušnice kmene Fayu? Odpověď na totu otázku je tak jednoznačná, že úplně ztrácí smysl. Sabine samozřejmě porovnává oba typy společností, ale to na věci nic nemění. Pozn. 2: Tak jako tak fungovala Sabinina rodina v prostředí domorodců jako pátá kolona. Potraviny a artefakty vyměňovali za nože, rybářské háčky, provazy, zrcátka atd. Ostatně neznám případ, kdy by to fungovalo jinak. Navíc ukončit letité války mezi kmeny vstoupením mezi válečníky a zlomením několika šípu a kopí, je třece jen za pomezím naivity. Je to jakoby Fajuové příšly do Ameriky trhat bojovým vrtulníkům vrtule. Pozn. 3: Hudba dobrá, včetně písničky před hořícím domem (téma "V Hodoníně za vojáčka mě vzali"). Svět už prostě víc než nějaké variace neutáhne. Druhá půlka filmu už byla režijně nezvládnutá.

Tohle nám mohli říct už Němci nebo Američané (a samozřejmě i Češi), a nechodit kolem toho jako kolem horké kaše a nechávat to na Bulharech. V podstatě je to ale jedno, ti to pojednali s velkým nadhledem, vlastně udělali i spoustu práce za jiné. Příběh je jednoduchý, stejně tak jako poslelství o současné (konzumní a globální, kontzumní před globální) společnosti: Inteligentní, byť vadou řeči postižený, Canko Petrov, provádějící kontroly předpětí kolejnicových šroubů přijde (samozřejmě ve smyslu přijít k něčemu v důsledku chůze) k penězům. Dále to už jen zobecníme: Prostý člověk s určitým životním stereotypem a starostí či poviností (v tomto případě především o králíky) se dostane do spárů byrokracie (ať už politické, mediální, úřední - od obecní po finanční, policejní či doktorské). Chybou potom je, dožadovat se něčeho (majetku, cti, rehabilitace) zpět. Nejlépe je spočítat ztráty a vzít kramle, dokud to ještě jde. Pozn. 1: Canko nebyl až tak inteligentní, jak jsem ho na začátku označil, dělá stále více chyb (ty by ale nedělal, kdyby se nedostal tam, kam se dostal) a ta poslední je naprosto fatální. Pozn. 2: Z mých oblíbených recenzentů hodnotilo pět a všichni za pět. Pozn. 3: Plakát fuj! Славы měly jiný design a datumovku! Žádné Glory, jak se tento film uvádí v USA, Británii, Německu, Řecku, Itálii, Norsku, Švédsku; ani Gloria, v Portugalsku a Rumunsku.

Příběh na známé téma "mladý muž z chudých poměrů se...", zde ovšem v naprosto dokonalém zpracování. Pozn.: EdaS **** si povzdechl: "Kdyby to mělo i pořádně noirový konec..." Konec filmu se ovšem nerovná konci tohoto příběhu, který má téměř vždy negativní vyústění. Buďto hrdina odejde z byznysu a následně padne vysílením, nebo padne přímo v byznysu v důsledku stoupajících nároků na jeho (především) psychiku, nebo z bysnysu odejde (jako je tomu zde), ale celý život pak skomírá ve vzpomínce na dobu, když byl ještě někdo... Scénář je skutečně dobrý, přestože pokus o diskurs na Blakeova Tigra (Tiger! Tiger! burning bright / In the forest of the night / What immortal hand or eye / Could frame thy fearful symmetry?) a způsob výslovnosti (symmetry se čte "symetraj") není na úrovni boxéra.

Tim Burton je jistě hravý člověk, hrát staré hry ho ale moc nebaví, a tak je inovuje a vymýšlí nové; hra na Hollywood je už hodně stará a má svoje standardní pravidla, z nichž nejdůležitějším je kasovní úspěch. To Burton nezpochybňuje, snaží se jít ale pod povrch (především pod svůj) a modeluje hru na přátelství stárnoucího herce a mladého režiséra. K tomu si vybral krále nízkých rozpočtů Edwarda D. Wooda, Jr. a Bélu Lugosiho, známého herce, o němž se ale pochybuje, že ještě žije. Výsledkem rozhodně není béčkový film, je jím rozverná vycházka do okrajových oblastí hollywoodské kinematografie.