radektejkal

Kiarostamiho anekdota ze života aneb příklad asertivního chování. Takoví íránští "Bakaláři", jiné je tu především prostředí a mentální background. Jinak by se to klidně mohlo stát i u nás - nejspíš méně řečnění a více fackování. Aspoň tak nějak si to pamatují z doby, kdy jsem byl v jejich věku. Byli mi moji spolužáci sympatičtější? To sotva!

Jarroldova verze si o porovnání s Wilderovou verzí z roku 1957 přímo říká. A myslím si, že nemuselo dopadnout špatně. Nevadí, že sépiová barva atmosféru někdejších dob sotva připomene; nevadí, že se tolik nekonverzovalo (možná i k prospěchu věci), nevadí, že tam Marlene Ditrichová nevystavovala svoje nohy, nevadí, že..... ale vadí ten podivně zaranžovaný a protahovaný závěr, ve kterém (na rozdíl od Wildera) zemřou zrovna ti nepraví lidé. Zkrátka, Wilderům závěr a komentář hlavního obhájce: "... ona ho nezavraždila, ona ho popravila... a teď máme další práci ... obhajobu paní...", je zkrátka lepší, než obligátní odchod zneužitého obhájce do oceánu.

Nejspíš žijeme v bohem požehnané době, protože se můžeme kdykoli podívat na jakýkoli film Martina Hollého, nemusíme za to nic platit, můžeme u toho jíst, pít a kouřit, a pak si o tom popovídat. Kromě "Zámku v Čechách", na který zrovna moc náladu nemám, jsem viděl 10 jeho filmů, kterým jsem dal (vzhledem ke své malé nápaditosti) vesměs 4 hvězdy, ale mohl jsem jim také dát vesměs 5 hvězd. Hollý si pro své filmy vyhledává silná témata, která zpracovává s profesionální bravurou a ušlechtilou kázní. Výjimkou určitě nejsou ani "Noční jezdci", kteří jsou dobově umístěni do několika měsíců před konferencí ve Spa (5. až 16. 7. 1920), při níž kromě jiného došlo k územnímu přerozdělení československého a polského pohraničí, a místně do Vysokých Tater (kterých se to příliš nedotklo). Příběh o nepřiznaném přátelství chronického zloděje a pašeráka koní a svěřepého finance a celníka v místech, kde se desinfekce ještě považovala za jed, byl... zkrátka dobrý, jako všechny filmy Martina Hollého. Pozn.: V roce 1967 (?) jsme zabloudili na školním výletě (SPŠS) někde pod Mengusovským štítem, k Popradskému plesu jsme došli po půlnoci. Za to, že nás nechali přespat, jsme jim (horské službě) ráno řekli, že jsme cestou objevili jeskyni plnou kanystrů se špiritusem.

Drobnější americké romány - jako Salingerovi "Chytači v žitě", Amisův "Šťastný Jim", Rothův "Goodbye Columbus, ale také Fizgeraldův "Gatsby" - patřily mezi naši týnedžerskou stravu šedesátých let. Od této doby jsem se jich netknul, nevím už ani, proč jsem je četl tehdy. Navíc ke zfilmovaným biografiím přistupuji dost opatrně. Tahle se mi ale líbila, nejen vzhledem Salingerovi samému, ale i spoustě zajímavých vedlejších postav (třeba mladá Oona později Chaplinová, která snad nejzjevněji předvedla, že manžel může být i 3x starší, pokud má nejen dost peněž, ale především dostatečnou společenskou prestiž; D.T. Suzuki, jehož myšlenky byl interpretovány dost rozporně atd.). Nicméně mě film nepřiměl k tomu, abych se vrátil k Salingerovu dílu, nicméně jsem přitom stvořil (v hlavě) salingerovskou povídku (o tom, jak jsem z ranče tiskaře Franka jel na koni (byl to Quarter Horse) z Hudsonu, New Hampshire, navšítivit J.D. Salingera do Cornishe, též New Hampshire - tehdy byl ještě na živu, dožil se 91 let). Pozn.: V sozučasné době mě leccos pudí porovnávat uvedené americké romány s podobně rozsáhlými romány italských autorů, především Itala Calvina (Nespatřená města, Baron na stromech), které jsou nejen klidnější a světlejší, ale zároveň jsou esencí celoživotních postojů, tedy nejen výbuchů nekontrolvaného mládí.

Volby, jazz, únos, krádež, barevní, ženské; všechno si to jde svou bezkrevnou cestou.... nějak od sebe. Kdyby alespoň ten jazz trochu fungoval. Potom by se i všechno to kolem snášelo mnohem lépe. Nebo kdyby to bylo alespoň tak, jak zpívá Fats Domino: " Kansas City here I come / They got some crazy little women there and I'm gonna get me one."

Kdysi jsem si říkal, že už se na westerny dívat nebudu, že mě už sotva mohou něčím překvapit..., ale překvapují mě stále. Když jsem dělal autoškolu, pochválil mě instruktor tím, že jsem si (podle něj) "čuchl k benzínu". Plukovník Owen Devereaux si "čuchl ke krvi". V postatě se (alespoň v závěru) už ničím nedolišuje od sériových vrahů, u nichž se zabíjení (a to další, co se k tomu váže) stalo základní životní potřebou. Samozřejmě tu jeden základní rozdíl přece jen je; zatímco vrazi konají obvykle v soukromí, ve skrytu, ve tmě, soudce (již) Owen Devereaux k tomu potřebuje veřejnost, pompu a plné slunce (ve tmě se mu nedaří). Tahle překvapivě dobrá studie je trochu rozmazána milostným trojúhelníkem, přijměme ho tedy jako úlitbu Hollywoodu, protože bez něho by to asi nešlo (natočit). A navíc jako každý (dobrý) film vyvolává řadu otázek. Jednou z nich může třeba být: Kolik podobných velitelů, soudců a dalších, kteří mají možnost rozhodovat o osudu svých bližních, netrpí stejnou či podobnou poruchou. Někteří s ní bojují a snaží se ji zvládnout, jijí jen čekají na příležitost, aby se jí mohli podvolit. - Western bez indiánů, ale koně, ti tu byli, a jezdit na nich jako Glenn Ford, to bych se opravdu bál.

Režijně dokonale zvládnuté melodrama, ve kterém si mamka Kolibřík odskočí od rodiny (z přepychu) na líbánky s mladým milencem do Afriky (do přepychu). Kromě hošíka na hraní tu má však i sousedku, ze které pro ni nekouká nic dobrého. Nakonec si však uvědomí svoji věkovou převahu a vrací se do rodiny (opět do přepychu), v níž se mezitím stala babičkou. Pozn. 1: Tak jako spousta lidí nedokáže baronka poznat svůj osud a zaměňuje jej za to, co právě je. Nakonec jej přece jen rozpozná a vrátí se, byť s odřenýma ušima. Pozn. 2: Divadelní hra Henryho Bataille byla zfilmována v letech 1918, 1929, 1937, 1938 a 1973. Pozn. 3: Film se vyplatí vidět už jen pro tu úžasnou kolibří čepičku. Pánové, vyjet si s ní na kole, to by bylo terno...

"Witmanovi fiúci / to jsou pěkní vykuci." Po smrti otce (zřejmě přísného kalvinisty), se kluci cítí jako sirotci. Trochu se snaží být sami sobě otcem a synem. Učitel, který zpočátku vypadá chápavě, nechápe nakonec vůbec nic. Matka má jiné zájmy než jsou dospívající kluci. A tak se jejich jediným rodičem stane prostitutka Irén (Dominika Ostalowska). Kluci ale ještě neví, že je to Akatharta (Nečistá), a že jejich svatební lože se brzy změní ve hnojiště. Pozn: Krásné přechody ze dne do noci a z noci do dne, prostě Tibor Máthé.

Proti pornografii nemám absolutně nic. Jde o stejnou nemateriální užitnou hodnotu, jako je veškeré duchovno. Ovšem film, jehož je náplní, musí splňovat tři podmínky: neotřelý nápad, přirozený vtip a estetika. To bylo podle mě splněno pouze v první povídce. Pokud bude mít někdo chuť natáčet podobné filmy, ať se ozve, pošlu mu scénáře.

Kolik je příběhů (nejspíš nekonečno), tolik je nočních můr. Tahle můra byla skutečně vlezlá; ale jsou i jiné, mírnější, ale i takové, na které člověk ráno (horkotěžko) vzpomíná, nechce se mu s nimi hned tak rozloučit, a nechce se mu proto z postele. Těm se tradičně říká sen, případně i zlý sen, a od různých snářů až po Freudovo "Traumdeutung" je toho celá literatura. Scorsese, který je s nočními můrami zrejmě dobře obeznámen, spojil několik nočních děsů dohromady, možná při snaze vytvořit jednu obecnou noční můru, ve které každý pozná ty svoje. Přesto, že tu jeden zásadní prvek chybí - levitace, Pavlík měl uniknout rozzuřenému davu vzduchem -, nejspíš se mu to podařilo, protože jsem měl pocit, že ležím v posteli a snažím se vzpomenout si, o čem se mi to právě zdálo. Pozn.: Ostatně kvalitu snu mají i samotné filmy (viz tento), s vypětím sil se je snažíme uchovat v paměti, ale posléze se rozplynou ve zhutnělou tresť moralit, příměrů a komentářů, pokud úplně nezmizí v nevědomí.