radektejkal

Arizace po více než 50 letech po "Obchodu na korze" a více než 70 letech po smotném fenoménu. I zde máme obchod, i zde máme oběšence. Zatímco v "Obchodě" jde o samotný akt, zde jde o těsně poválečné důsledky. A ty jsou stejně tak fatální. A co je zde způobilo? V podstatě nic! Vozka z pomocníkem vezoucí bedny a dva neznámí židé, vykračující za vozem, protože na voze pro ně nebylo místo. Poté co neochvějně vykonali to, co měli či chtěli, odjíždějí z vesnice pryč, aby se do ní již nikdy nevrátili. Toto mávnutí kouzelným proutkem, které Ferenc Török sleduje jako autonomní děj, vyvolává v obyvatelích vesnice bouřlivé reakce (a řekli bychom, máme-li čisté svědomí, nepatřičné). Arizované majetky nakonec zůstávají v rukou arizovatelů, ale nic už není takové, jaké to bylo dřív. Majetek jako by pozbyl na ceně a prestiži, a touha po něm, jakoby ztratila smysl. Pozn.: Skladatel soudobé hudby Tibor Szemző (dobře známý i u nás) našel adekvátní hudební výraz propojující obě dějové linie.

Kreutzerova sonáta (kniha) vyšla v roce 1889; tento první pokus (všechno to byly jen pokusy) o její zfilmování rok po Tolstého smrti má cenu jedině historickou: jak velký vliv musel mít Tolstoj nejen na umění, ale na myšlení obecně. Příběh (to jediné, co bylo možno zachytit - a nejspíš i bude) je banální a nepodstatný, bylo by ho možno nahradit tisíci jinými příběhy. Jak, čím, a na co, zachytit erupci Tolstého myšlenek, které nebyly vždy součástí jeho uvažování (to přiznává i v románu), ale dospěl k nim zkušeností dlouhého života? Tato sociálně kritická studie o vztahu pohlaví typu "je/má být" není svým způsobem dosud překonána. Pozn. 1: O jakých ženách Tolstoj mluví? No přece o těch s obnaženými rameny - doporučuji zkouknout perfektní provedení Kreuzerovy sonáty s Anne-Sophie Mutter (https://www.youtube.com/watch?v=COGcCBJAC6I). Pozn. 2: Ke "Kreuzerovi" se vracím každých 20 let (nyní už jen poslechem knihy v napínavém podání Ladislava Mrkvičky) - a můj názor na "věc" se postupně mění a vyvíjí... směrem afirmativním? Pozn.3: Když už jsme u Kreuzera nezapomínejme na Janáčka!

Celé odpoledne jsem dělal na zahradě; jednotil jsem tabák, dláždil cestičku, kompostoval biomasu....; zkrátka jsem si vymýšlel spoustu zbytečných prací, abych si mohl v klidu doposlouchat román Terezy Boučkové "Rok kohouta". (Jak je to dávno, co jsme v Hostu vydali její "Indiánský běh"?). Na "Smrady" jsem se pak večer nedíval s dobrým pocitem, přitom jsem ani moc nevěděl, co mi na něm vadí. Zamyslím se na tím tedy až teď (to je přece smysl čsfd, ne?): FILM - i přes přítomnost Ivana Trojana poněkud amatérský, práce s dětmi slabší než v cizích (např. íránských či řeckých) filmech, motiv mostu a hudba Jablkoně skvělé. DĚTI A DOSPĚLÍ - Děti, tyto obzvlášť, potřebují jednoznačnou vazbu na rodiče. Nevadí jim tolik, když jsou na ně přísní a trestají je, ale musí mít jistotu, že jsou silní, a že je ochrání v krizových situacích. Často si to (nevědomky) také testují. Princip neustálého ustupování vede akorát do pekla. HUMANITA - děti měly všecho co ostatní, dodělaly školu (je zdůrazněno, že jako jediní Romové v okolí), adoptivní rodiče na ně (byť často s přemáháním) byli milí, licoměrnost však byla hlavním znakem prostředí, do něhož byly vrženy. TEREZA BOUČKOVÁ - neříkám to rád a v podstatě se za to i stydím, ale nemohl jsem se zbavit vlezlé představy, že si děti pořídila (i, možná, hlavně) proto, aby měla o čem psát.

Válka (a v menším i revoluce), to je především drastická a rychlá změna zavedených poměrů. Zatímco mír je stavem, který sice příliš nikomu nevyhovuje, ale je stavidlem prudkých hnutí mysli, sledem klání v provazi obehnaném ringu. Pro vítěze je válka pořádkem, pro poražené chaosem, ve kterém se dospělý člověk (Joanna) jen velmi obtížně orientuje, a děcko (Róza) - jak se má v tomhle vyznat děcko. Filmy z 2. SW jsou v našem tisíciletí stále sofistikovanější, kultivovanější, ztácí se původní černobílost ve prospěch jiných barev a facet, některé jsou zašlé, jiné teprve získávají svůj lesk. V srdci dospělé a děvčete se rodí sympatie, důvěra a láska, přednost však má boj o holé přežití.

Stačil by jen plazivý dotyk bource lákaného na morušový list - a místo toho jen urážky, násilí, znásilnění. Paul Gaugin někde říká, že Evropané se nejdříve zamilují a potom milují, Tahiťané naopak, o Japoncích se nezmiňuje. Podle Imamury se nejspíš nejdřív znásilňují; slovy i činy, a pak teprve milují, pokud vůbec. strougy **** to výstižně komentuje: "Sobectví a totální nedostatek empatie... " a dále - ano, Imamura se vyhýbá jakýmkoli empatiím, v podstatě mu není nic vzdálenějšího (a proto také překvapuje evropské i americké nadšení právě nad tímto filmem). Nicméně Imamurovo "zaměření" kulturního antropologa - jak ho mnozí nazývají - se tu projevuje možná v té maximální míře. A jak říkají jiní mnozí, jeho filmy jsou "rozhárané": to nejspíš proto, že popírají vizi japonského smyslu pro "pořádek, loajalitu, korektnost, lpění na tradici a úctě k předkům, ale ukazují, co tyto "hodnoty" mohou vnášet do reálného světa.

Asi jsem si svoji lepší porci Hitchcocka už snědl (samozřejmě jen očima). Ale co? Líbila se mi kamera, samozřejmě až na ty dobové zadní projekce (můj první film natočený Tedem Tetzlaffem, a zároveň jeho poslední) a samozřejmě Ingrid Bergmanová (od "Leopardí ženy" mám s Cary Grantem dosud nevyřízené účty).

Špionážní příběh, nejspíš určený pro chápavé děti a dospívající mládež, mírně pokročilejší stupeň "Zpívající pudřenky". Ani dvojitý agent, Paul Newman, který příští rok natočí Hombreho a Frajera Luka, filmu mnoho nepřidal. Utíkání a matení stop mu jde sice dobře, ale v podstatě není uvěřitelným profesorem, špionem a dokonce ani frajerem.

Justapozice dvou příběhů, mezi nimž leží padesát let relativního míru. Rekonstrukce toho staršího (2. SV) probíhá v myslích aktérů toho současného (balkánská válka), děje obou příběhů se proplétají, minulé skutečnosti se ozřejmují, stejně tak jako jejich dopad na přítomnost.

Už jsem přišel skoro o všechny druhé zuby, třetí zatím bohudík nerostou, mohly by to být jen upíří... Nebo: dva upíři, kterým právě otevřela paní domácí, varují: "Nepleťte se nám do řemesla! My dobře víme, že pijete manželovi krev. I takové upírské myšlenky se mi při Upírovi honily hlavou. Pokud se za Dreyera stávaly upíry jednotlivci, rodiny, ba i celé vesnice, dneska jsou to možná velkoměsta a celé národy. Přestože mě upírské téma příliš nezaujímá, a ani tento film ve mně zájem neprobudil, žasnu jako vždy nad Dreyerovým zpracováním, které mě svou dokonalostí mrazí víc, než stádo upírů .

Na pozadí jednoduché detektivky vidíme svět, ve kterém se pohyboval Vincent van Gogh. Výsledky pátrání dle relevance: 1. Vincent se postřelil nešťastnou náhodou (doctor Mazery správně tvrdí, že se nikdo nestřelí do břicha, aby umíral několik dnů v bolestech), 2. Vincent byl zastřelen (proti oběma "podezřelým" jsou jen indicie), 3. Vincent se střelil do břicha sám, protože byl jiný (tj. divný)... Zajímavější tedy bude nejspíš výtvarná stránka filmu, která nás vtáhne do děje spolehlivěji než příběh. Proč nás Mistrovy obrazy tak fascinují (nestydím se zde použít toto nechutné sloveso)? Je to proto, že se nám jeho obrazy líbí samy o sobě (to je ovšem triviální výpověď) nebo bychom také chtěli vidět svět jeho očima? Pozn.: Na IMDb 335 čtenářů z 336 považuje za užitečnou informaci, že tohle je "The world's first fully painted animation feature". Alois Nebel je zřejmě dělaný stejnou či podobnou technikou, která je tu ale (bohužel) samoúčelná.