radektejkal

Film "Stopy (na měsíci)" nás vedou někam úplně jinam; ne nahoru, ale dolů, do duše, převážně ženské. Podobné případy, se stejně obtížným objasněním příčin, znám alespoň dva (v jednom případě předcházel ještě pokus o sebevraždu, ale ústav byl i zde poslední destinací předtím, se s různou úspěšností zapojily opět do "života"). A kdybych je popsal, možná bych se dotknul filmového příběhu více, než jakýmkoli jiným způsobem mudrování. Ale: dotyčné osoby jsou dosud naživu!... Florinda Bolkan, která jediná může reprezentovat pár Alice/Nicole, trpí zřejmě schizofrenií. Anamnéza (anamnésis, tj. rozpomínání, vzpomenutí) zde (jako obvykle) je téměř nemožná: záchytnými body je pouze sen o tragédii na Měsíci (čili "Předčasný pohřeb" - viz A.E. Poe) a (hlavně pro ni) nevysvětlený výpadek tří pracovních dnů, v důsledku nichž je vyhozena z práce. V přímořském hotelu Garma, kam na popud rotržené pohlednice, přicestuje (letadlem), se dostává do prostředí, v němž nikoho nerozpoznává, ale naopak všichni ji znají. Pak se objeví zážitek z dětství (Henry). Ten sice osvětlí příčinu jen jako erotickou vizi, je však spouštěčem reálné katastrofy.... Naše ženy ovšem nemají čas, odvahu ani peníze, aby o sobě mohly odeltět hloubat do nádherného prostředí hotelu Garma.

Přiznávám, že na film o Andreottim jsem nebyl připraven, ani jsem se jím nechtěl nějak blíže zabývat, a tak jsem ho bral jen jako prototyp jednoho z "vyšších světových politiků", hemžících se na stránkách novin a televizních obrazovek. Nebyl jsem ani připraven na způsob zpracování Sorrentinova zpracování, přestože nakonec to bylo právě to, co mě u filmu udrželo... V komentářích jsem si povšimnul zájem o porovnávání s českou politickou scénou. Samozřejmě, politika je spojena se systémem nikoli s národem a žádný svéráz (jako při ruském lovu neexistuje). To, co jsme viděli, je v konzumním kapitalismu všude, byť třeba někde zatím jen latentně. - Dobře se má politik, když jeho klaka ví lépe než on sám, který člověk je v jeho blízkosti přebytečný.

Jak náléhavě podat bídu světa, když ne přes děti. Ty jsou na tom nejhůř, a budou tak většinou až do konce života. Nám důchodcům už je hej, na nás už neplatí světové války ani korunní viry. Nechci popisovat osud malého Hadjiho a jeho rodiny (záběr, v němž na tržnici potkává děvče, které si vzápětí odvede její maminka, je možná z celého filmu nejpůsobivější), ani jak z městkého výrostka se stane válečné prase ("In the fields the bodies burning, / As the war machine keeps turning / Death and hatred to mankind, / Poisoning their brainwashed minds", vzpomeňme i na takové pudivítry jako Black Sabbath, kteří zvládnou tak akorát vystřílet kurník). V Česku je 98% tisku v cizozemských rukou (Čelovský Bořivoj: Konec českého tisku, Tilia, 2002), v Rusku je v rukou jediné osoby a jeho klaky (z kolika procent přesně se sice neví, ale je třeba se obávat toho nejhoršího).

Dívat se na filmy s Cary Grantem je třeba mít odvahu. Něco se povede, něco se nepovede, ale nikdy to není ono. "Biskupova žena" patří k těm dobrým (nadprůměrným) snímkům - i když, ani v této americké pohádce, není dokonalým andělem. Kniha Williama Goldinga "Věž" (The Spire - 1964), v níž stavba katedrály má také rámcovou hlavní roli, i když je pojednána jinak, poukazuje na to, že "touha stavět", "proslavit se skrze architekturu" je hodně obecná.

Ideály, nadšení, kamarádství, lidé bez státní příslušnosti, bez legitimací (David trhá tu svou, komunistickou), v jednom chumlu, proti byrokracii, krutosti a železu. Tohle tady dosud nikdy nebylo. A přitom, o jak mnoho se zde bojovalo. David bojuje v POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista - Dělnická strana sjednocených Marxistů), která se vymezila vzhledem ke Stalinovi a jeho politické praxi (tedy anarchisté a tehdejší trockisté). Překvapilo mě (nepamatuji se, zda jsem to nečetl v Hemingwayovi, už je to dávno; " For Whom The Bell Tolls" byla moje první knížka, kterou jsem četl v originále), že mezi nimi a "Stalinisty" docházelo k otevřeným bojům. Ale v Loachově filmu se více diskutuje (a také zpívá, třeba: "Si me quieres escribir / ya sabes mi paradero: / en el frente de batalla, / primera línea de fuego. - Pokud mi chceš napsat, / pak víš, kde budu: / včele bitvy, / v první linii.) než bojuje. A možná to tak i bylo.

Vilém z Baskervillu, už vzhledem ke své inkviziční minulosti, vyhledává zločin, který kolem něj krouží a chce jen jeho. Na počátku bylo slovo, ze slova se stala kniha, podstat knihy a podstat zločinů vedou ke zločinci; tak alespoň gnostikové. To je ale jen jedna z mnohých facet z Ecova románu "Il Nome della Rosa", jeden ze znaků, se kterými si Eco, jako semiotik, hraje jako kočka s myší. Jeho pokus o přeložení (dekódování) "středověku" do pochopitelného tvaru lidem postmoderní doby, selhává. Nejenže to nejde, nespíš to není ani zapotřebí... Battiatova "rozšířená verze" láká tím, že vysloví něco dosud nevysloveného, možná i objasní nemyslitelného. Ale chyba lávky! Nic takového! Časový prostor několika hodin je vykryt povětšině akční výplní, neorganicky vkládanými, byť očekávanými, flashbacky atd., čímž se z luštění znaků dostáváme stále více do oblasti "fantasy". Od Anaudova citlivého zpracování, jsme se tedy nedostaly dále, žádný pokrok, ale (jak navrhuje Masaryk) odkrok... Nunc ubi Regulus aut ubi Romulus aut ubi Remus? / Stat ROMA pristina nomine, nomina nuda tenemus - Kde je Regulus a kde Romulus a Remus? / Ze stravěkého Říma zůstalo jen jméno, jen jména uchováváme." Ecovi se se víc než ŘÍM líbila RŮŽE. Mně ostatně také.

Prolog: Minulý rok (květen) jsem měl na zahradě obvyklou slavnost "Otevřený dům", bylo tu přes padesát lidí, hráli tu tři skupiny (včetně Jardy Hutky) a jednou z přidržených akcí bylo odhalování obrazu "Tatanka Jotanka Před Zákonem" od Karla Černého. Jednotlivé rysy jsme vybírali z dostupných fotografií a obrazů, já jsem poskytnul své největší orlí pero, které ční z obrazu (mystické propojení s Indiána s Kafkou) do prostoru.... Na film jsem se díval s hajným Žákem z Brušovce, který ocenil vtipnost, aktuálnost a všeplatnost výroků Sedícího Bizona, které jsem mu přitom citoval (např.: "Žijí ve mně dva psi. Jeden je zlý a druhý hodný a oba se pořád perou. Pokud chcete vědět kdo vyhraje, pak nejspíš ten, kterého lépe krmím")... Ve filmu mi připadlo, že vražda Tatanky Jotanky a Masakr u Wounded Knee se udály bezprostředně po sobě, což jsem si nemyslel. Není to ale tak ani tak: Tatanka Jotanka byl zastřelen 15. prosince 1890 a Masakr byl o čtrnáct dní později (což je filmově nezachyttelné).... Ale tak jako tak, pro samé pindání jsem se k hodnocení filmu vůbec nedostal...

Jesús Franco má rozhodně talent vyslídit ve všem prvky červené knihovny a pak je použít ke svým účelům. Tak i tato "erotická fantazie" (dobrá definice z úvodu) nemá s domnělým autorem Markýzem de Sade příliš společného. Sadovy perverze (či snad lépe transgrese) jdou ruku v ruce s jejich filosofickou interpretací, která je: "v předvečer revoluce jednou z mnoha utopických ideologií" (Klossowski Pierre, tato a další citace z jeho knihy "Sade můj bližní", pokud neuvedeno jinak). Sade je z pohledu masy (ne rozdíl od Saint-Justa nebo Bonaparta, kteří jsou odhodláni masy obětovat) "člověkem očividně nezdravým; v revoluční bouři nenachátel žádné morální uspokojení a nebyl dalek toho, aby zákonem zaštítené vraždění nenahlížel jako karikaturu svého systému". Zlo, které je pro Sada "morální bytostí, a nikoli bytostíí stvořenou, bytostí věčnou a nikoli pomíjivou" splňuje i kritéria Himmlerovy Waffen SS (možná by se pečlivějším studiem de Sada dalo lecčemu zabránit). Ostatně i současné "ekologické" myšlení může ze Sada čerpat: "... zatímco v souladu s dobrotou, rozumem a spravedlností by bylo (lépe) tvořit pouze kameny a rostliny než dávat vzniknout lidem, jejichž chování by mohlo zavdat podnět nekonečným trestům." A jaký je závěr: "Postavy z Justiny a Julietty tráví všechen svůj čas zabíjením duše a na konci onoho desetisvazkového románu je možno konstatovat, že se jim to nepodařilo." Prostě "Les infortunes de la vertu' - Nehody ctnosti.

Krškovy poetické filmy mám standardně rád. Poetické obrazy, romantické dialogy, a především písničky. Ne, že bych si myslel, že se večer scházela u Otavy celá ves, muží popíjeli a kouřili, ženy zpívali, dospívajcí mládež se osahávala a do řeky občas skočil (asi tak po 20 m) jeden plavec. Jeho vyhraněná folkloristika je však také kódem pro dešifrování jeho příběhů. Zde se děj odehrává kolem tajemného cizince, který způsobí rozvrat ta posléze zrod a zmar; přičemž zmar nechává na místě a zrod si bere s sebou. Přičemž i on patří mezi ty mladé síly, kterým patří budoucnost. Naopak jiní (stará teta ani mladý Petr) do tohoto světa (už) nepatří, jako do něj nepatří už žádné kastovní a xenofobní tendence (?).

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film.