radektejkal

Filmová hra či hraný film založený na výborné předloze Petera Weisse, jednoho z mých sklutečně oblíbených autorů. Poct, kterých se dostalo božskému Markýzi je bezpočet. Uveďme jestě alespoň dvě z merzních leteráráních pólů, vyznačujících se spíše přijetím než odmítnutím: Jan Vodňanský a jeho písnička "Markýz de Sade" se závěrem "Psát a žít / žít a psát / hříšně snít / zajisté / Blázniví milenci / přátelé … sadisté". A postmoderní analýza Pierra Klossiwského "Sade můj bližní". Spíše než perverze (která není opakem morálky) ani praxe krutosti (co se později, ne příliš oprávněně, prosadilo pod označením sadismus), nejsou tak zajímavé jako začlenění Sadova myšlení do filosofického proudu Francouzské revoluce. K tomu ne příš výzmamná, ale zajímavá pasáž z Klossowského (překlad Josef Fulka): "Špatné svědomí zhýralého libertina představuje v rámci Sadova díla přechodné duševní rozpoložení mezi stavem Sociálního člověk a ateistickým vědomím Filosofa přírody.. Jeho chování vykazuje současně negativní prvky, které se ... bude okoušet odstranit a pozitivní prvky, které umožní tento mezistav překonata dospět k ateistické a asociální filosofii Přírody a morálce ustavičného návratu." Tento "pohyb" mi v lecčem připomíná přesun od La Mettrieho k Nietzschemu.

Bavit se o tom, zda je tohle sci-fi konzistentní nebo ne (samzřejmě není) asi nemá vůbec smysl. Nicméně nápad mi nepříjde až tak od věci. A základem toho nápadu není "zakázané generování hluku", ale "kázeň". Kdo měl na starosti děcka a dělal s nimi "bobříka mlčení", ví zajisté, o čem mluvím. A určitě také ví, co znamená mlčení v různých mystických společenstvích. Nejde tu o vadu, jako je slepota či hluchota či němota, podstatou tu není "nedostatek" ale "přebytek": kontrola sama sebe nad sebou. Neymslím si tedy ani, že by autoři scénáře byli poděšení nepřetržitým hlukem, který vrcholí přeletem grippenů (nad kukaččím hnízdem), ale nedostatkem kázně a ovládání se, neschopnosti smířit se s jakýmkoli vnuceným omezením. Znáte to přece: když řeknete rodičům, jejichž děcko nechce jíst maso, že by ho mělo nahradit zeleninou, luštěninami a obilovinami, poručí mu k večeri (samozřejmě na přání, neboť to je zákon) brambůrky a zmrzlinu. S takovou snadno podlehneme ještě primitivnějším bytostem, než jsou Krasinského "ušouni".

Už přijít na to, jaký je rozdíl mezi lovci hlav a lovci lebek, je taková práce, že film uplyne jako voda, aniž bychom došli vůbec k něčemu. Ale film plyne a hlavní hrdina má mnoho práce: dvě autonehody a jednu traktonehodu, zápas s bojovým psem, schovku v hovnech, pár vražd a jedno oplodnění manželky (a na to nejdůležitější jsem zapomněl, nevím jen co to bylo). Nejspíš se to týkalo onoho "oplodnění": Jak může někdo něco takového zplodit? Pozn.: Nesba mám rád, protože se chce ještě na stáří naučit hrát kulečník. Jeho romány jsou ale...

I když Diederich Heßling (nomen omen) je veskrze postava záporná, a teprve v Mannově drobnokresbě se jí skutečně "stává". Film je ovšem příliš hrubý prostředek, aby toto "stávání se Heßlingem" pravověrně dokázel zobrazit. Přesto ale je i zde třeba ohodnotit snahu, i když jen zobrazovací. Heßling je pravý "konkneipant" (viz kniha), tedy nikdy nic opravdového, plnohodnotného. Vždycky jen od zubního kartáčku po toaletní papír.... Knihu jsem si koupil v polovině sedmdesátých let v "Evangelische Buchhandlung, Verlag u. Antiquariat Max Müller" v Chemnitz (toto knihkupectví dosud existuje) a jejím původním vlastníkem byla Deutsche Volkspolizei.

Papírové ubrousky vždy při ruce, každou chvíli je třeba utírat nějakou tu krev z tváře. Angela Bassett dobrá, písničky taky dobré, hadry pěkné a záviděníhodné, kroucení zadkem jakbysmet, zbytek se mohl klidně vystříhat. Vraťme se ale pět na počátek, k Ikeovu sadismu, který se zdá být nosným tématem filmu. Ostatně profitují z toho oba: Ike bezprostředním činem a Tina následným popisem. Ike to vidí zřejmě takto: "Představa, že mám tělo, jehož statut je jiný než moje tělo, je pro perverzi podle všeho charakteristická, přestože zvrhlík cítí jinakost cizího těla." (Klossowski Pierre: Sade můj bližní). Pro Ikea se Tinino tělo stalo od svého neoddělitelné. - Zapomeňme ale na Ikeův sadismus a zůstaňme u Ikea muzikanta a pusťme si jeho geniální hudbu, třeba z poslední desky ("Rising with the blues") "Goin' Home Tomorrow", tam je to všechno.

Pouze Epizoda 1 (E01) (2019) . A u ní také zůstane. Z této "postnormalizační verze" (v roce 1989 bylo už o všem rozhodnuto), jsem neměl ani tak problémy duševní, ale přímo fyzické, někde v oblasti žaludku či ještě níže. Krize kupodivu vyvrcholila, když trempíkové začali zpívat "Bednu vod whisky". Zároveň to byl ale také jediný popud a okamžik, kdy může člověka něco napadnout. A co mě tedy napadlo? Napadl mě Micki Rivola, báječný autor písniček jako jsou Jarní kurýr, Dům smutný víly a spoustu dalších. Napadlo mě, že právě složil "Bednu" a měl radost, jak se to pěkně zpívá a jak to jde pěkně dohromady; dokonce ani na pointu v závěru nezapomněl. Co se z toho za pár let stane bohužel nedomyslel: nehorší česká trampská vodrhovačka v celém období trampingu.

Takovou lhostejnost a apatii jsme už dávno nezažil. Lhostejná mi byla nejen Adina Mandlová jako herečka (světově slabá, v české koknkurenci průměrná), jako "vamp" (žena přidělující klíče) i jako starší neuznaná žena, ale i všichni, kdo o ní mluvili - proto ani samotný dokument nepřesahuje mez "jedna paní povídala". Jít trochu do hloubky a zjistit víc než, že za to může její dětství, je pouze nehumánní odsudek. Kniha Adina Mandlová: "Dneska už se tomu směju", přestože není také asi příliš upřímná, stojí alespoň "za zamyšlení". Zde se dá zamyslet nad hezkým českým rčením: "Ritz nebo nic". Zde však to tak jednoznačné není: "Buďto Ritz nebo si na něj chvíli počkáme." Ritz je cíl (pro mnohé).

Njepřirozenějším pohybem je pád, pohyb vyvolaný zemskou přitažlivostí a vyznačují se ztrátou potenciální energie, Padá ovoce (i nezralé), padají kameny i věci, které obvykle nepadají, padají lidské osudy, říše i národy. Askarinův film je možno považovat za pokus o navázání svého osudu emigranta se svým národem, který neměl nikdy na růzích ustláno. To této míry je možmo symbolickou poetiku filmu snadno sledovat - a dokonce si o tom i něco myslet. Dešifrovat další kódy (nutkavá přítomnost nahých žen, příběhy ovcí, osudy chrámů atd.) je už tak zatěžující, že jakékoli uvažování o tom by mohlo vést k zániku filmu jako (spolu)prožitku. A tak to zatí nechme ve stavu, který definoval Dionysos*****: "každičký centimetr čtvereční všech záběrů Askarianových zhmotněných snů a vzpomínek křičí na diváka "zánik!"." Ale ani tím bych se raději nenechal vést příliš daleko.

Hlavním znakem filmu Márty Mészárosové je upřímné vylíčení příběhu (k tomu přispívá i "portrétní kamera", černobílé podání a poctivě zpracované dialogy), v němž existence bezdětné ženy osciluje mezi existencíí obyvatelek dětského domova, jejím milencem Joskou, a vlastními touhami a potřebami. A právě střet s jedno z obyvatele Domova, možná tou nejméně adaptabiní (chce se vdát, protože rodičů už má na celý život dost), změní její rozhodnutí "mít své vlastní dítě" ve prospěch adopce kojence právé z tohoto Domova.

Fim, který mě překvapí se mi většinou líbí. Na Ibize jsou většinou dva druhy lidí: ti, kteří jen lelkují a platí za to, a ti, kteří většinou také lelkují a dostávají za to zaplaceno. Dá se ale zřejmě také lelkovat a na prachy kašlat. Stačí jen, když majitele domu, Francouze Pierra, sežere při surfování zřalok. Pak se dá i plánovat skvělá budoucnost, ale ejhle, pořád se naráží na jedno nepříjemné slovo: "práce", které se zde často pojí s čísovkou neurčitou "moc". A čeho je moc, tohoto je příliš, a tak z toho zase nic nebude. A tak zůstaneme u polehávání, povídání a degustování, alespoň dokud to jde.