radektejkal

Westernová detektivka - na právě takový film jsem se chtěl dívat po celodenním hrabání otav. Přestože jsem byl hodně unaven, udržel měl bezpečně vzhůru. A nepřispěl k tomu jen děj, ale také hudba Jerryho Goldsmithe, která to svedla i při závěrečných titulcích.

Každý, kdo má nějaké podnikové akcie, ví, že jeho práva, jsou na úrovni práv zaměstnanců, ne-li níže. Všecho mají v rukou manažéři: rozhodování i peníze. Po roce 1980 jsem si koupil na kupon akcie ŽDÍREC NAD DOUBRAVOU - NEJVĚTŠÍ PILA V ČESKÉ REPUBLICE. Posléze mi tato společnost nabídla odkup, a když jsem odmítl, tak mi je jednoduše sebrala. Skončil jsem na dlažbě jako zaměstnanci Perrin Industries či mnoho dalších u nás. S odborářským bojem nemám zkušenosti, ani nevím, zda tu něco takového je. Film "Ve válce" (nikoli heslo "Do boje") popisuje válečné nasazení aktivistů (jakási veřejná guerilla) za zpětné získání statutu "zaměstnanec", na který nemají nárok, protože by se jinak celý kapitalistický systém musel okamžitě zhroutit. Jakékoli "morální ospravedlnění" je jen věcí rétoriky.

Nepotřebují žádný "ucelený" příběh, nevyznal bych se v něm určitě víc, než v tomto "hop sem hop tam". Chaos je prostě takový, ať si navlékne jakékoli šaty a promenuje se s nimi po bulváru, po louce nebo mezi konstrolními stanovišti. A Loznicovi šlo možná také o to, aby chaos "zcelit" a našel jeho "tajný půvab" - nebo ho alespoň hledal. Donbas je Bombas, a do Bombasu ani na svatbu!... Soudobé filmy tohoto typu bývají většinou dobře hodnoceny. Proč zde tomu tak není hledejme třeba v porovnání s Lynchovými filmy, o kterých se dosud mluví v superlativech. Lynch pro jejich výstavbu používá vesměs pseudo-mystické prvky, zatímco Loznica pseudo-reálné, které pro diváka asi nejsou až tak atraktivní. Některé scény, např. zmíněnou svatbu,si ale v Lynchově filmu dovedu dobře představit, stačí ji jen obestřít mystickou sítí.

Chorvati hlásili Hitlerovi, že jejich stát je "judenrein", židaprostý. Jak to chodilo, vidíme ve filmu. Z hlediska vyprávění je zajímavé, že oba dva hlavní hrdinové měli kromě ustašovského systému i své osobní nepřátele. Jak reflektuje tuto skutečnost (na místě tehdejší mnohonárodní Jugoslávie) po 60 letech nynější Chorvatsko? Pro mě jsou Ustašovci dosud důvodem bojkotu... Okamžik rozplynutí se milenců do sebe před smrtí na drátech byl velmi působivý.

Písnička ""Hard Times Come Again No More" říká, že to nejhorší máme za sebou, ale to je - jako vždycky - jak pro koho. Na film je možno se dívat jako na plynutí děje v čase, ale dá se také o mnohém přemýšlet třeba, o síle pokrevního vztahu, která naprosto (snad a příliš výrazně) převyšuje pouto jiných vztahů, kamarádských, erotických, manželských.

Takovej brazilskej androš. Všechny takové proudy jsou založeny na "smrti ega" (vzhledem k sobě) a na anarchii (vzhledem ke státu. Koncepčňáci a koncepčňačky se snaží žít ze dne na den bez valného úspěchu a myslím i bez potěšení. Tak to obvykle bývá po krátké době čátečního nadšení.

Pokud se oprostím od (možná zbytečného) teoretizování nad tímto, již přes sto let starým, filmem, zbude jen detektivka, vyžadující alespoň nějaké teoretizování.

Rozhodnutí: už se na tyto a podobné typy detektivek dívat nebudu. Film začne, film skončí, a nic. Ani to se mnou nehne. V komentářích se často diskutuje problém "ztráty času v důsledku koukání se na nějaký film". Tohle je žánr, při kterém si dovedu představit, o co se jedná.

Ivan Locke ceou hodinu a půl se sváří se svým otcem, vyčítá mu, plísní ho a vyhrožuje mu. Možná, že právě tím se "stává otcem". Přestože jeho telefonické hovory jsou odměřené, je z nich cítit zodpovědnost. Co si však skutečně myslí, je ovšem záhadou. Domnívá se snad, že se všechno dá stabilizovat nebo dokonce vyřešit přes telefon? A jak si představuje, že to bude dál? Bude ho nějak motivovat dětský pláč nebo provede to, co měl v úmyslu. Přijede do nemocnice, podívá se na dítě a maminku a pojede zpět k rodině? Podle toho, jak mluví v telefonu by se dalo říct, že ano.... A skutečně nechával po sobě v obýváků betonové otisky svých pracovních bot? Není právě tady zakopaný pes?... Steven Knight je lepší režisér než scénárista.

Hra dialogů čii hra s dialogy. Všechno na příliš tenkém ledu. Dietrich von Choltitz je už více než padesát let po smrti a s Paříží to moc hezky nevypadá. Najde se dnes někdo, kdo ji znovu zachrání?