radektejkal

Přestože film má jen deset recenzí, dva z nich (Dionysos, Bluntman) popisují Anitu G. dostatečně v tom i onom pohledu: Anita G. není válečným pohrobkem, o teď, více než po padesáti letech bychom jich tu našly spostu a nejen v ženském rodě.

Film plný nezvládnutých výpůjček, dívání se na něj přechází z lhostejnosti k podrážděnosti, a od podrážděnosti k úsměvu, při kterým se odchází z kina, mnohdy předčasně. A tak si to sečtěme (alespoň do první třetiny): lesbická láska 13%, nevěra 17%, vila Tugendhat 42%, točení a přehrávání šotu z tehdejší kamery 9%, dětičky hrající badminton přes neuvěřitelně vysokou síť 6%, tragické dějinné pozadí 13%. A máme tu 100% fim. Ale čeho? Tosim** hned v prvním příspěvku říká "uměníčka" - tak ho nechme přitom.

Filmům s homosexuální tématikou se zásadně vyhýbám - přesto nějaký očas proklouzne ("Call Me by Your Name ", a především "Before Night Falls") . Ženy režisérky (i přes svoji anti-genderovsou "orientaci") naopak vyhledávám - často se pak ptám: "byl by tohle schopnej natročit nějakej chlap?". A když jsem si našel, že Céline Sciammová je ročník 1980, ještě jsem dodal: "a taková mladá holka:? Jenže ve čtyřiceti a po zkušenostech, které už nasbírala, bude nejspíš oním tvůrcem (dříve se říkalo "odpovědný vedoucí"), který je k tomu stvořen. (Přesto, že sloveso, od kterého je její jméno pravděpodobně odvozeno "sciamannare", udělat něco ledabyle, nepořádně", tu určitě není na místě.) Málokdy si všimnu (nebo spíš dovedu ocenit) práci herců či kamery, ale i zde (samozřejmě opět ženy) to bylo opět výjimečné. Jedinou mužskou záležitostí je zde hudba, ta stará i nová. Kdyby film pokračoval celým koncertem (klipem) Vivaldiho "Léta" (Čtyři roční období), tak by se jen trochu protáhnul...... Chtěl jsem si o filmu i něco přečíst, ale jak explikace autorky samé (kritika pojmu "Můza"), tak recenze typu "Portrét dívky v plamenech je fatální romance i lekce z dějin umění" (ČT24), jsou spíš odrazující.

Ne, nedívalo se mi dobře na tento film. Snad proto, že jsem před ním díval na "I, Daniel Blake", a Daniel byl starší než Pater Trepper, a proto to bylo snesitelnější. Problém byl ovšem u obou filmů jiný, přestože se oba řešily prostředky sociální mašinérie - u Daniela zřetelně pokročilejší ... Po tomto filmu nedám nikomu kytici, už jsem je skoro nenáviděl. ... Myšlenka, že chybí-li něco v duši, je to možno nahradit radostí z materiální věci, je stará a zcestná. Zde bychom museli zkoumat, proč Peter této iluzi propadl. A asi bychom se dostali ke stejným zdrojům. ... Škoda jen, že ani jinak sympatická Erika ho nedokázala z tohoto bludu (falešná příčinnost: Práce - Peníze - Pravda) vyvést. ... Jeden z nejlepších Fassbinderů, ale těch je poměrně hodně. . . . Chcete vědět, zda jsem Petera litoval? A ne pro něj samého, ale pro mého otce, který rovněž chtěl (a jednou mi to i řekl), aby ho lidi měli rádi. Jeho problém ležel však ještě ve vzdálenější minulosti: narodil se jako pohrobek. Zemřel v 58 na celkové vyčerpání životních funkcí (doktoři tomu říkají "infakrt").

Že jde o krátký film jse zjistil až na konci (jinak bych se pravděpodobně nedíval). Ale nakonec musím uznat, že přesto bylo řečeno vše. Tak to bývá a je třeba se s tím vyrovnat. Když jsem si ve věku Antoina stěžoval matce (loni zemřela), že mě holky nechtějí, řekla jen: "Počkej rok." A tím se to vyrovnalo. A na víc bych přišel o Jean-Pierre Léauda v roli samostatného, nikoli však soběstačného mládence.

"Chutor bliz Dikaňki" musel být hrozná díra. Ale nevedo se jim tam špatně, nic moc se nedělalo, jen se dovádělo (zvláště v zimě, specielně na Štědrý večer. kdy opravdu není mnoho práce, a na koulovačky, ježdění na saních, candrbály, létání na koštěti a milostné pletky, je času dost; a přitom si může i leckdo leccos vykoledovat). Přestože komedie není můj oblíbený filmový žánr ("Mrazíka" jsem dosud v celku neviděl) a ani tento film bych za Gogolovu knihu nevyměnil, ženské role (Oksana, Solocha) se mi líbili více než mužské.

"Pokud chcete zemřít hrdinskou smrtí, stiskněte nulu". Ostatně vám nic jiného nezbývá, protože všichni operátoři jsou zaneprázdnění. Před padesáti lety to byl Billy ("Kes"), dnes Daniel; Ken Loach stárne, ale sociální problémy přetrvávají. Ze sociálního státu se stává neosobní sociální monstrum. Možná je třeba se spíš divit, že se v multi-(ne)kulti Londýně s Danielem vůbec někdo bavil.

Nějakou tu historii vystěhovalectví má každý národ. Na rozdíl od Čechů, kteří ji namyšleně pomíjí a lpí jen na svých luzích a hájích, mají Švédové už několik zfilmovaných vystěhovaleckých ság - vzpomeňmě jen na Jan Troella (jeden z filmů, které patří k mému mládí), Bille Augustova epopej o "dobývání Svaté země bez mečů a brnění" k nim patří stejnou měrou. Romantický film, jemuž se romantika snad ani nedá vyčítat. Průhledy do okolí Jeruzaléma a a švédské vesnice Nås v kraji Dalarna jsou dialogem, který odpovídá tvářnosti obou míst, exhaltovná mystika a selský rozum, kameny versus lesy a jezera. A samozřejmě lagerlöfovská dobrodružnost a zmíněná romantika. A my diváci? Nejspíš můžeme být spokojeni, že to dopadlo, jak to dopadlo! - Jeruzalém napsala Selma Lagerlöfová v roce 1902 (ještě před Pokladem pana Arna); poslední z osadníku zemřel v šedesátých letech minulého století, i když se Colony prakticky rozpadla po smrti "Matky" Anny Spaffordové. O knězi jménem Hellgum jsem se zatím nic nedozvěděl (nejspíš proto, že jsou zavřeny všechny hospody).

Klasické westernové schéma už nedostačuje. Tvůrcům možná víc než divákům. Nač vyhledávat dosud nespatřené filmy s Johnem Waynem, když už je tady "Meek's Cutoff" a brzy se snad ke mně dostane i "First Cow" od Kelly Reichardtové (už rozhovor s ní je nadějný) a na druhé straně tíživě existenciálníí westerny typu "Slow". Je jasné, že western má budoucnost, a budoucnost není nikdy beze změny.

Asi shoda okolností, ale stává se to. Před tímto filmem jsem viděl Kore'edovo "Jaký otec, takový syn" ze stejné doby. Tématem tam i zde je "(ne)příslušnost dítěte k rodině". Řešení jsou ale různá, snad proto, že mezi nimi leží půl světa; navíc "měkké" řešení japonské je sympatičtější než "tvrdé" zélandské. Zde je kamenem úrazu válečný veterán Tom Sherbourne, který chce dožít v ústraní, ale ožení se a chce mít pět dětí, usiluje o pravdu, ale většinou lže, a tak právě on je oním Janusem se dvěma tvářemi, ale jen dvěma očima, v každé jen jedno. A tak selže nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti. Není tedy schopen setrvat v pravdivosti ani ve lži, kterou zpočátku zapuzoval, ale posléze s nadšením přijal.