radektejkal

Nevím proč Češi (znám jich spoustu) trpí na jižanskou nostalgii, jež se zobrazuje stejně jen vyhranými bitvami prohrané občanské války, jejíž skutečné příčiny nám řádně neodhalil ani Oliver Stone se svých dějinách. (Vietnam byl dobrým důvodem si ji zopakovat). Že Jih má v sobě něco - o čemž vědomě nemáme ani páru -, ale co nás ale všechny současně znepokojuje i přitahuje, nespočívá na infantilní jižanské tradici, ale dští to na nás především z her Tennessee Williamse a románů Williama Faulknera a většiny stejně úspěšných filmových adaptací. Nikde nic podobného není! Nikde se v cestě za úspěchem nechodí tak brutálně přes mrtvoly, často i vlastní. Ale úspěch byl nakonec na té druhé straně, vyhrála vojska bojující pod vlajkou neomezeného konzumu, meziročního zvyšování HDP a globálního vykořisťování světa. Pozn. 2: Faulknerova románová trilogie rodiny Snopesů "Vesnice - The Hamlet (předloha tohoto filmového zpracování), Město a Panské sídlo", je z "jižanské" literatury asi to nejlepší. Pozn. 3: Souhlasím s gudaulinovým **** posouzením závěru filmu i zdůvodněním jeho hodnocení. Happy End má vždycky katarzní účinek. Pokud se ovšem nepřežene. Samozřejmě si přeji, aby všichni herci i jejich role dosáhli nakonec svého štěstí, ale moc štěstí je přece jen podezřelé, a katarzní účinek může až eliminovat. Co by tomu řekl Houston (myslím toho, který se zapletl s Minkem Snopesem, ne toho z tý písničky), a co teprve Faulkner? Pozn. 4: Paul Newman je mi příliš svázán s rolí Cold Hand Lukea; v roli Bena Quicka bych si dovedl představit i někoho jiného, samozřejmě Marlona, který toho uměl přece jen trochu víc.

Bléžilo se to k bekettovské absurditě, ale bohužel jenom blížilo. Každá postava jako by do ní patřila, ale ne úplně; ani ten pes to nedotáhl do konce. Pokud se režisér vydá po této cestě, musí jít po ní důsledně, a pokud narazí na několik virtuálních absurdit, musí zvolit tu největší, protože absurdita se projevuje pouze ve své nejvyhranější formě... Film to byl dobrý, nadprůměrný. Za "nejcennější" považuji okamžik, v němž se po banálním přiznání zhroutil modus vivendi tohoto absurdního rodinného kruhu, a nebylo čím jej nahradit. Pozn. 1: Přiznání v sobě nezahrnovalo jen negativní statement (no money), ale i pozitivní, "kdyby jen trocha soucítění, pochopení, dotyku, péče či lásky..."

Ježíšovi přátelé (a možná i něco více), Marie z Maddaly je možná první mezi nimi. Příběh, který končí ve chvíli, kdy by měl začínat. Příběh volně vymyšlený, z té doby o ní není známo zhola nic, a z pozdější doby téměř nic. Veškerá zobrazení, jak výtvarná tak literární, nemusí brát ohled na žádná fakta, jsou volnou inspirací, mnohdy účelovou, často komerční. Přestože fakta nejsou (a nebudou), jsou už tuny sekundární literatury - počínaje sv. Pavlem, který se o ní raději vůběc nezmiňuje, až po veledílo Dana Browna. Proč to? Protože prostor jejího bytí by měl být pro každého (ne)křesťana chápán jako problém jejího srdce, které bylo Ježíšovi odňato a nahrazeno Petrovým/Pavlovým mečem. Pozn. 1: Vědecky se tomu říká: "Spor Marie s Petrem můžeme také chápat jako první symbolický konflikt mezi vyznavači ezoterního gnostického křesťanství a zakladateli exoterní katolické církve." Pozn. 2: Zde můžeme snad jen usuzovat na její údajnou prostituci, která je byl zřejmě přidělena až mnohem později, nejspíše byla řádnou Mistrovou žačkou, asi chytřejší než rybářští burani a celníci, zřejmě nadanou zvláštní představivostí, kterou z ní Ježíš musel vyhnat, a která se opět projevila při jeho znovuspatření. Pozn. 3: Křesťané zde mají velkou nevýhodu, protože musí jen přitakat verzi, kterou jim předkládá aktuální (v dané době) učení jejich církve, kdežto ostatní mají (přinejmenším) volnější pole působnosti.

Možná, že si svým hodnocením dovoluji příliš, ale nemohu lámat ani sám sebe. Přitom ani nedovedu popsat, co mi zde chybělo nebo přebývalo, něco to ale rozhodně bylo na jedné i druhé straně. Možná to byla schématičnost postav, především ženských, které působily jako přízraky z jiného světa. A ani Odyssesus tu není oním chytrým Ithačanem, který nejde Kyklopovi po uších, ale po oku, protože má jen jedno. Zpráva o konci světa na Balkáně je asi tím nejupřímnějším poselstvím. Pozn. 1: StaryMech ** kritizuje režisérův manýrismus. K tomu bych se asi mohl také připojit.

Další, původní a zajímavý materiál, ke studiu, ale hlavně k uchopení a možnému pochopení křesťanského mýtu označovaného jako "Pokušení svatého Antonína". João Pedro Rodrigues jej řeší příběhem mladého a sympatického ornitologa, jehož původní cíl cesty je zastřen "vyšším" cílem (který si postupně také začíná uvědomovat): definitivním odmítnutím veškerých svodů a pokušení, a tím se vlastně stát Antonínem, tj. svobodným člověkem. Proto je jeho cesta konfrontována řadou vesměs snadno pochopitelných "pokušitelských" symbolů, které sice nijak nevynikají nad stávající ikonografické zobrazení od Hieronyma Bosche, přes Feliciena Ropse, po Salvadora Dalího, ale jsou uvedeny decentně a divácky zajímavě. Kromě toho je Rodriguesův film navýsost aktuální, protože problém "Pokušení", se jím stává vždy v období rozpadu stávajících hodnot, neboť odmítnutí nových neprověřených fetišů, brutálně se prosazujících ve všech životních sférách, je vždy spojeno s fyzickým a psychickým strádáním, ostrakismem a pochybnostmi o sobě samém. Pozn. 1: Svatý Atanáš, posmrtný životopisec Antonínův formuluje podstatu "pokušení" takto: „A jaké myšlenky v nás nacházejí, takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle. Pokud vidí, že jsme vyděšeni a máme strach, tím více jej upevňují přeludy a vidinami.“ Pozn. 2: A co má Portugalsko s Antonínem společného - od poloviny 16. století se Pokušení svatého Antonína od Hieronyma Bosche nachází ve sbírkách Musea Nacional de Arte Antiga v Lisabonu.

Musím říct, že mě tento film zaskočil a do konce jsem se s ním nedokázal srovnat. Na mě to bylo moc vykonstruované a naivní. (Nepřekvapil by mě remake s názvem Vrchlický a Bláhová, kde by roli Bláhové hrál muž.) Nevztahují se k němu Hanzlíkova úvodní slova uvedená v biografii?: "Chtěl bych se věnovat filmu, ale 'pohříchu' musím říct, že nabídky, které dostávám, jsou tak blbé, že jsem si řekl, že budu radši sedět doma, než dělat blbosti."

"Un borghese piccolo piccolo", tedy "Maloměšťáček", to dvojené "piccolo" se musí respektovat, se vyznačuje časově symetrickou výstavbou (pár minut, skoro hodina, skoro hodina a pár minut). V expoziční zkratce, "pastorální" scénce chycení a zabití pstruha nám (těm chápavějším), říká Monicelli skoro všechno o synovi (úpřímný, poslušný, byť trochu pomalejší) a jeho otci (nešikovný a naivně brutální, syna má všem velmi rád). Pstruh s napadrť rozdrcenou hlavou pak proplouvá celým filmem. Ve druhé části, kterou by bylo velice snadné, ale zároveň velice nesprávné označit za frašku, se prohlubuje morální pád antihrdiny, především v důsledku jeho absolutního selhání ve vztahu k vlastnímu synovi (selhání v ostatních věcech nám může být celkem fuk). Otec, který správně nerozpozná vlohy a zájmy syna, a nenenchá jim volný průběh, a usměrňuje je do úzkého místa, má na potíže zaděláno. Třetí část je celkem přehledná a také méně zajímavá. Čtvrtou část aktivuje urážka mladíkem na chodníku (mohl to být onen vrah, kterého si otec třeba spletl; ale to už je jedno, pro něj je už každý mládenec vrahem jeho syna). Bude se s ním opakovat to, co s tím prvním? Jistě! A příště už žádný důvod potřebovat nebude. Pozn.: Bez Alberto Sordiho by tento film byl zcela jiným filmem.

Film jako takový nepříliš objevný, ani objevně zpracovaný, ale hlavní roli tu hraje B.B, takže co s tím naděláte. Protože, když zahraje se parádní číslo " The Thrill Is Gone", potom je jasné, že tohle se dá poslouchat pořád. Proč? Protože the thrill is gone! Naposledy jsem ho viděl 15. července 2009 v Praze; bylo to takové důchodcovské session (ten těžší díl práce už dělal někdo jiný), jeho vtípky už postrádaly originalitu i sponánnost, ale bylo i slyšet všechno to, co má za sebou, a čím se během doby prodral. S citovaným s výše výrokem: „Každý bluesový a rockový kytarista, který neuznává jeho vliv, je buď ignorant nebo lhář", se dá samozřejmě polemizovat - nejspíš je to jen taková úlitba. Sotva je ho možno porovnávat s bluesovými osobnostmi typu Roberta Johnsona anebo Howlin' Wolfa. A to opomíjím bílé bluesmany, jejichž přínos tomuto druhu hudby byl více než významný. Přitom nemám na mysli Erica Claptona ani Johnnyho Mayalla, ale stačí jen ti tři kytaristi, zpěváci a skladatelé od Fleetwood Mac (Jeremy Spencer, Peter Green, Danny Kirwan - viz třeba https://www.youtube.com/watch?v=O8RhZDGLEXM, kde je řeč i o B.B. Kingovi).

První povídka mě naprosto okouzila. Pak už to šlo z kopce; invence tu byla stále, ale dialogy mi postupně ubraly sil natolik, že jsem se zotavil až poté, co jsem se stal nemluvně protivným. A s koncem filmu jsem měl těch holek opravdu plný zuby. Pozn.: Obrazy, které všechny čtyři scénky (nedovadu to nazvat jinak, možná anekdoty) propojovaly, se mi líbily.

Raději bych přece jen viděl divadelní záznam (tj. na prknech) než inscenaci, ale to na celkovém dojmu málo co změní. Na Leoncavalovy Pagliacci (šašci, klauni, komedianti) jsem v sedmdesátých letech chodil do opery v Chemnitz (Der Bajazzo, Paňáca, zpívalo se v němčině). Commedia dell´arte v té nejlepší podobě, klauniády provokují tragédii; spontánní operní hudba, tak jak ji umí jen Italové. A krásná Kanaďanka Teresa Stratas (letos je jí 80) s Plácidem Domingem. Pozn. Život ve třech je (snad, někdy) myslitelný. Pokud do toho nevnikne někdo čtvrtý. V povídce Luigiho Pirandella "La veritá (Pravda)" je tím čtvrtým manželka milovníka. Když se Saru Argentu (bez skloňování) obžalovaného z vraždy manželky ránou sekerou do hlavy, ptá soudce, čí je to vina, obžalovaný hají sebe ("říká pravdu"), manželku ("říká pravdu"), i milovníka ("říká pravdu"). Vinu jednoznačně klade manželce milovníka, která ztropila sklandál, a tím ho donutila jednat. Saru Argentu, zvaný Tararà se hájí slovy: "perché non ne ho potuto far di meno - protože jsem nemohl udělat méně." A to nemohl ani Paňáca. Konečně, odehrávalo se to také na Sicilii. Tady by se to řešilo dělením majetku.