radektejkal

Když s prohlížím fotky sktečné Rosemarie Nitribittové, divím se, co na ní kdo viděl. Přitom vím, že mě klamě zrak, že je tu něco, co nedokážu rozpoznat. Možná je to svázáno s dobou, ale možná to má mnohem obecnější příčiny a proto též i důsledky. Erich Kuby, poválečný zaměstnanec americké "International Control", autor knihy (Rosemarie, nejmilejší dítě německého zázraku) - i tohoto filmu (spolu s Rolfem Thielem) - představuje Rosemarie jako zázrak sám o sobě, a není třeba mnoho: přehledné účetnictví a dokonalý management zákazníků, kvalita služeb se mnohdy skryje za spontánní reklamu a vydělat se dá na všem, co s těmito službami souvisí, třeba: průmyslová špionáž, osobní data vytvářející příběh... Erich K. rozlišuje "prodejné děvy" na ty, které prodávají své "tělo" (berou si bohaté, staré a nemilované manžely) a na ty, které prodávají pouze "akt", při němž se nudí, dnes možná méně než dříve, protože přitom mohou poslouchat rádio nebo přitom mohou promýšlet finanční transakce. V našem životě je tolik filmového že je možno se divit, proč v našich filmech není víc života (Erich K.)... Rosemarie Nitribittová byla zardoušena ve 24 letech (v tom věku jsem byl ještě prostým a naivním žáčkem), její vrah se nikdy nenašel, policisté zlikvidovali všechny stopy hned první dny. Přiznání: Rencenzi jsem napsal a bodování provedl ještě předtím, než jsem film viděl. Teď, po spatření bych doplnil: Rosemarie je mrtvá, ať žije Rosemarie!, docela dobrý závěr, ne?

Film napjatý mezi dvě fatální události, silniční nehody, auto + cyklista, kdo je zavinil není zcela jasné, nejspíš tu první auto a tu druhou cyklista. Mezi tou první (cyklistovo kolo se ještě točilo, když auto opustilo místo činu) a tou druhou se vyvíjel milenecký vztah mezi svobodným profesorem deskriptivní geometrie Juanam Fernándezem a chronicky nezaměstnanou, vdanou Maríí José; vztah mezi sebou, vztah k sobě samým a vztah k popsaným událostem. Třetí smrt na silnici, krátce před druhou nehodou ovšem nebyla nehoda, byla to vražda; byla to vražda impulsivní, ale v tomto impulsu se střetly všechny části její osobnosti. - Kousek od Adamova, kde jsem třicet let bydlel, srazilo také auto cyklistu. Řidič ho hodil do Svitavy, kde se cyklista utopil. Každý by už měl mít dopředu promyšleno, co udělá, pokud se mu stane něco podobného (poskytnutí pomoci člověku, kterého jsem sám nebo někdo jiný zranil). V tomto ohledu jsem byl napnutý, co udělá cyklista č. 2., zda zavolá 158 nebo ujede. Ulevilo se mi, jinak by to zdiskreditovalo celý film.

Ne, že bych  Oldřichu Daňkovi upíral básnickou licenci, to rozhodě ne. Vždyť se mu podařilo udělat docela dobrý národní kýč (bohužel jako již mnohému před ním, Kosmou počínaje). - Poprvé jsem v tomto fóru použil slovo kýč; dle Umberta Eca: 1. Vypůjčuje si postavy a adaptuje je tak, aby byly všem srozumitelné, 2. Používá postupů, které jsou známé, rozšířené, použité a opotřebené, 3. Vytváří sdělení s cílem vyvolat účinek, 4. Prodává je jako umění, 5. Konzumenta přesvědčuje. že se setkal s kulturou a nemá tedy klást další otázky (Apokalyptici a integráti, 1964)

Knihy Bernharda Kellermanna jsem četl v době studií, v antiquariátu se daly koupit za pár šupů (východoněmeckých marek). Město Anatol jsem přitom (nedopatřením?) pominul.  Slovenská čtyřhodinová inscenace byla svěží a aktuální (není to tak dlouho, co se objevila "ropa" i v Česku). Jacques Gregor, hlavní protagonista a objevitel ropy v rumunském Anatolu, distinguovaný frajer, ale přitom i vědec obdařený sociálíním cítěním, zde - v poněkud bizarní společenosti - prožívá svůj vzestup, který jak nejinak nebude trvalý. Překvapivé je obecně negativní pojednání ženského elementu. - Zvuková režie skutečně katastrofální (viz Hombre8.)

Nenápadný film bez nápadu. Samozřejmě si nemyslím, že kažý film musí být jasnozřivý jako Bergman, promyšlený jako Visconti anebo inspirovaný jako Fassbinder, ale alespoň 30% z toho by měl mít. Vzpomínání je vždycky zatíženo naivitou zkroucenou z vtipu, upravených polopravd a nostalgie - no a to je právě to, co mě příliš nezajímá. Fatih Akin má zřejmě svoje kořeny všude, ale možná také nikde, každopádně je režisérem, který touží být oblíbeným a tudíž zbytečně přeceňovaným.

Na tento film mě pozornil Andreas***** pro jeho "hypnotičnost". Rozumím tomu, ale řekl bych spíš "nevyslovitelnost". Stejně jako jemu mi trvalo zorientovat se v "rodinných vztazích", abych nakonec zjistil, že to nebylo k ničemu. Každá osoba (a tak to u Čechova bývá, vztahy mezi osobami jsou jen vozidlem jejich vlastních charakterů) je zcela nezávislá, snad dokonce "vztahuprostá", a je jí možno chápat pouze jako singularitu, jako osobu, která je v relaci pouze s divákem. - Film je v hindštině, slovo kasabā (कसबा), na plakátě je kasaba, označuje zřejmě něco jako městys, co to ale je v indických poměrech, kdo ví ať poví.

Současný maďarský film, spíše hollywoodského typu, čili ze společnosti, která si neví rady s "co dělat a jak žít". A nebo také to ví moc dobře, ale jaksi se nedaří. Dařit se začne až po "psychosomatickém šoku", který je jediným obsahem tohoto filmu. Samozřejmě: je možno dělat bouldering, pořádat večírky,... nebo se pitvat v tom, "co mi ještě chybí" k dokonalé spokojenosti či k dokonalému zblbnutí. Režisérům se dařilo budovat atmosfétu "napětí a zhnusení" až k samému závěru. Policejní potvrzení manželské katarze bylo nadbytečné, divák se ani po záběrech z kamery nezbaví pochyb. Nepochybuje sice už o tom, jak to skutečně bylo, ale zda bylo skutečně třeba, aby pár prošel zrovna touto "očistou" než je schopen přijmout do rodiny nového člena. - Film má nicméně koule a v současném reálném  sociálním kontextu se jeho shlédnutí doporučuje.

Na zkoušku jsem si pustil třetí díl, ale brzy zjistil, že tohle je právě to, co mě na filmu vůbec nezajímá - pokud si ho ovšem nechci zhnusit, a to opravdu nechci.

Ánant Velankar je "fylogenetický" policajt, akční policejní komando je to jediným místem, kde může být tolerován a zároveň jediným (?), kde může uplatnit své psychopatické sklony. Režisér  Govind Nihalani nám ho modeluje naráz a pak postupně jeho meze ještě rozvíjí: poďobaná tvář, zarputilý pohled, ale především velice nepříjemný hlas (zvláště, když je opilý - to se snad nedá nadabovat!). Jeho osoba (známe  její pozadí a zřejmý důvod výbuchu psychózy) nás tedy mnoho nepřekvapí, její vývoj je lineární a tedy i logický. Film však zřejmě zkoumá nejen policajtův příběh, ale i jeho sociální prostředí. V interakci děje a místa tak můžeme uvažovat o tom, co autor nazývá "ardhasatya", polopravdou či půlkou pravdy. Tu druhou "půlku" zřejmě reprezentuje psychopat, ovšem jiného typu, Ráma Šetty. Jejich konflikt a jeho vyústění nám (zřejmě) odhaluje pravdu celou. Jiným pohledem by mohlo být, že tou druhou polovinou (snad rovněž komplementární) je Ánantova distinguovaná přítelkyně. Spojení agrese s korupcí bych nicméně dal přednost. - Přitom se nejedná o "charakterový indický film", tento mohl být nastočen kdekoli (i v Hollywoodu); "půvab orientu", místo a herci, je snadno odmyslytelný a převoditelný do jiných podmínek.

Podle standardního přepisu do angličtiny (tedy i češtiny, sanskrt má tři sykavky) Ghaṭaśrāddha - "śrāddha" je v sanskrtu zádušní mše a "ghaṭa" představuje nějakou vhodnou nádobu; tedy: Nádoba na zádušní mši. V tantrickém významu je nádobou i tělo. Co to ale znamená v kannadštině ví čert, nejspíš nádobu hříchu. Malý bráhman, ty nádherné mandlové oči, se po vstupu do "védské" školy seznamuje s dívkou Jamuna či Jamunakka (to není zdrobnělna, indologové pomožte!), která ve škole zastává jakousi úlohu školnice. Je to mladá, podle indicií ovdovělá, indická kráska, bohužel těhotná. V Idii byla škola a sex v přímém rozporu. A tak odešli: nejprve žáci a potom - po nuceném potratu a exkomunikaci - i ona. Mladý Nani tedy maturitu z véd zřejmě neudělal; zato vystudoval univerzitu života, o které si i Maxim Gorký může nechat snít. Po druhém shlédnutí zvyšuji hodnocení na maximum. - IMDb uvádí, že "The student returns home as his school shuts down". Není to pravda: "škola skončila, protože studenti odešli. - Samozřejmě příběh vyžaduje řádnou společenskou (komunální) kritiku, při které je třeba si ale uvědomit, že tento, na rituálu založený řád, funguje docela spolehlivě několik tisíc let.