radektejkal

Na tento film mě pozornil Andreas***** pro jeho "hypnotičnost". Rozumím tomu, ale řekl bych spíš "nevyslovitelnost". Stejně jako jemu mi trvalo zorientovat se v "rodinných vztazích", abych nakonec zjistil, že to nebylo k ničemu. Každá osoba (a tak to u Čechova bývá, vztahy mezi osobami jsou jen vozidlem jejich vlastních charakterů) je zcela nezávislá, snad dokonce "vztahuprostá", a je jí možno chápat pouze jako singularitu, jako osobu, která je v relaci pouze s divákem. - Film je v hindštině, slovo kasabā (कसबा), na plakátě je kasaba, označuje zřejmě něco jako městys, co to ale je v indických poměrech, kdo ví ať poví.

Současný maďarský film, spíše hollywoodského typu, čili ze společnosti, která si neví rady s "co dělat a jak žít". A nebo také to ví moc dobře, ale jaksi se nedaří. Dařit se začne až po "psychosomatickém šoku", který je jediným obsahem tohoto filmu. Samozřejmě: je možno dělat bouldering, pořádat večírky,... nebo se pitvat v tom, "co mi ještě chybí" k dokonalé spokojenosti či k dokonalému zblbnutí. Režisérům se dařilo budovat atmosfétu "napětí a zhnusení" až k samému závěru. Policejní potvrzení manželské katarze bylo nadbytečné, divák se ani po záběrech z kamery nezbaví pochyb. Nepochybuje sice už o tom, jak to skutečně bylo, ale zda bylo skutečně třeba, aby pár prošel zrovna touto "očistou" než je schopen přijmout do rodiny nového člena. - Film má nicméně koule a v současném reálném  sociálním kontextu se jeho shlédnutí doporučuje.

Na zkoušku jsem si pustil třetí díl, ale brzy zjistil, že tohle je právě to, co mě na filmu vůbec nezajímá - pokud si ho ovšem nechci zhnusit, a to opravdu nechci.

Ánant Velankar je "fylogenetický" policajt, akční policejní komando je to jediným místem, kde může být tolerován a zároveň jediným (?), kde může uplatnit své psychopatické sklony. Režisér  Govind Nihalani nám ho modeluje naráz a pak postupně jeho meze ještě rozvíjí: poďobaná tvář, zarputilý pohled, ale především velice nepříjemný hlas (zvláště, když je opilý - to se snad nedá nadabovat!). Jeho osoba (známe  její pozadí a zřejmý důvod výbuchu psychózy) nás tedy mnoho nepřekvapí, její vývoj je lineární a tedy i logický. Film však zřejmě zkoumá nejen policajtův příběh, ale i jeho sociální prostředí. V interakci děje a místa tak můžeme uvažovat o tom, co autor nazývá "ardhasatya", polopravdou či půlkou pravdy. Tu druhou "půlku" zřejmě reprezentuje psychopat, ovšem jiného typu, Ráma Šetty. Jejich konflikt a jeho vyústění nám (zřejmě) odhaluje pravdu celou. Jiným pohledem by mohlo být, že tou druhou polovinou (snad rovněž komplementární) je Ánantova distinguovaná přítelkyně. Spojení agrese s korupcí bych nicméně dal přednost. - Přitom se nejedná o "charakterový indický film", tento mohl být nastočen kdekoli (i v Hollywoodu); "půvab orientu", místo a herci, je snadno odmyslytelný a převoditelný do jiných podmínek.

Podle standardního přepisu do angličtiny (tedy i češtiny, sanskrt má tři sykavky) Ghaṭaśrāddha - "śrāddha" je v sanskrtu zádušní mše a "ghaṭa" představuje nějakou vhodnou nádobu; tedy: Nádoba na zádušní mši. V tantrickém významu je nádobou i tělo. Co to ale znamená v kannadštině ví čert, nejspíš nádobu hříchu. Malý bráhman, ty nádherné mandlové oči, se po vstupu do "védské" školy seznamuje s dívkou Jamuna či Jamunakka (to není zdrobnělna, indologové pomožte!), která ve škole zastává jakousi úlohu školnice. Je to mladá, podle indicií ovdovělá, indická kráska, bohužel těhotná. V Idii byla škola a sex v přímém rozporu. A tak odešli: nejprve žáci a potom - po nuceném potratu a exkomunikaci - i ona. Mladý Nani tedy maturitu z véd zřejmě neudělal; zato vystudoval univerzitu života, o které si i Maxim Gorký může nechat snít. Po druhém shlédnutí zvyšuji hodnocení na maximum. - IMDb uvádí, že "The student returns home as his school shuts down". Není to pravda: "škola skončila, protože studenti odešli. - Samozřejmě příběh vyžaduje řádnou společenskou (komunální) kritiku, při které je třeba si ale uvědomit, že tento, na rituálu založený řád, funguje docela spolehlivě několik tisíc let.

Čoma je otcem sedmičlenné rodiny, je zadlužen, holduje alkoholu, ale má dva buvoly a přitom nemá půdu (ani pronajatou), na které by s nimi mohl pracovat. Svoji suverenitu dokáže vyjádřit pouze svojí mrdangou (malý buben). Rozpad chalupnické rodiny je tu sice vyjádřen po indicku (práce na poli, smrt, cizí náboženství, prostituce), ale naše slavné romány z rolnického prostředí (Mrštík, Holeček atd.) mají - odmyslíme-li si folklór - k tomu hodně blízko. Cyril Rybář se oběsil v lese, Čomovi puklo srdce při sólu na mrdangu, nebo při sólu právě na to srdce?  Ne, nedalo se to nijak sladit; Čoma měl zásady, ale ty mu v tomto měnícím se světě, bez almužen a dobrého slova, nebyly celkem k ničemu. Samozřejmě nechápu některé reálie, nevím ani, proč tolik usiloval o pronájem půdy, jako "nedoknutelný" stejně na ni neměl nárok. - Ae nesmíme zapomenout ani na hudbu jako celek, skvělý soundrack!

Všechny děje, všechno světské, byť aktuálně seevíc exhaltované, vyšumí do "hopsání a kramářských písní". To je entropie, s tím se nedá nic dělat. Nejlepší je vyrovnat se s tím co nejdřív; kdo si troufne, tak ještě za života slavné osoby. Případová postmoderní studie Miloše Orsona Štědroně je samozřejmě v pořádku.

Takové věci je třeba opakovat, tak i jinak, aby si levičáci, kterých je v národě stále většina - a ke kterým patřím i já - nezapomínali na jednu z hlavní komunistických doktrín: zánik individua. A to já - rovněž individualista - nikdy nemohu přijmout.

Makhmalbafovy scénáře jsou výborné, výjimkou není ani scénář tohoto filmu; odpovědní za scénář jsou sice dva, ale myslím, že hlavní nápady jsou jeho dílem. Po exposé, které nám předvádí (ostatně jasno- či tmo-zřivě) běžný život presidenta-diktátora a následné převzetí moci opozicí, nastává "velká proměna": velký president se stává malým člověkem a z malých lidí se stávají malí prezidenti. Film postupuje po dějových krocích krocích až po předpokládané vyvrcholení. Nakonec si pak ještě mužeme říct: ten president mohl být docela dobrým chlápkem, kdyby nebyl presidentem. (A recipročně také: ty lidi jsou stejná lůza předtím jako potom.) - Po druhém zkouknutí přidávám hvězdu.

Mám chvíle, kdy se á chuť podívat na nějaký nenáročný film, ne-postmoderní, ne-surrealistický, ne-experimentální. Chci se prostě jen dívat. Dosud jsem myslel, že nějaká napínavá detektivka bude to pravé. Ale nikdy nebylo. Mýlil jsem se; nejlepší pro tyto chvíle je "chabrolovka". Pohled na bretaňský venkov, kdy se průmyslová revoluce přetavuje do 1. války, největší "breakdown" (selhání, kolaps), který Evropa kdy zažila. Bicykly a vlaky, dřeváky, kůň jako symbol hrdosti, skříňové postele, stále přítomné zlo, které se projevuje cykly hladu a násilí, prostý život nebo povídání na pomezí pohádky.