radektejkal

Včera a dneska jsem udělal dva kroky doprava a shlédl dva pop-filmy, nebo jak se říká dobrodružné a romantické nebo rodinné. Že to jsou filmy pravičácké je beze sporu. Ocenit by se dala jen snaha "udělat film pro všechny", ale z toho často vychází jen film pro nikoho. Uznávám, že každý režisér nemůže být Bergman, Visconti nebo Fassbinder, průšvih je jen, že se do filmu nevidí, pokud ho člověk neuvidí. A tak doporučuji (především sobě): zvýšit ostražitost a zbytečně neriskovat...

Film na zkoušku. Zkouška se nezdařila. Domníval jsem se, že principem filmu bude Don Quijotovo dilema: buď se utrápit doma nebo zemřít venku hrdinskou smrtí. Po prvním sebevržedném pokusu to tak skutečně vypadalo, Ben vyrazil na výpravu, ale svojí misi nesplnil. Navíc reminiscence z mládí mi přišly nepravděpodobné a také nemístné, z nich se ve stáří žít nedá. Ben si sice na závěr notuje s dcerou dětskou písničku o světlušce, ale světlá budoucnost ho rozhodně nečeká. Ostatně ji také sám popsal. Ať žije Don Quijote, syn blažené smrti! - Případná poznámka: Občas potkám člověka, kterého jsem neviděl pdesát, šedesát let. Pokud ho poznám, vidím jeho podobu z mládí. Pokud ho potkám ještě několilkrát. Vidím už jen jeho současnou tvář; a to i ve vzpomínkách z mládí. Neumím vidět jednoho člověka se dvěma tvářemi, včetně té své. Celý život se vidím tak, jak vypadám právě teď.

Co se děje v mysli Normande St-Onge? Normanda je dívkou, která chce (snaží se) žít z lásky a pro lásku. Takové (tím myslím i muže) však vždy pronásleduje zástup lidí, kteří toho chtějí využít pro svůj prospěch. A tak se v jejím bytě postupně shromáždí řada postav, které interagují mezi sebou, ale především s Normandou, která je sice jejich středem, mnohdy však jen duchovním (i v polohách, ve kterých láska přechází v sex či násilí). Líbila se mi nejen Normandie, ale i charakteristiky ostatních členů "ménáže".

Pokoušet se zfilmovat Lovecraftovy povídky a novely je něco podobného, jako chtít převést do obrazů Musilova "Muže bez vlastností". Nemít vlastnosti je stejné jako mít vlastností příliš mnoho. "Hrůza v Dunwichi" nepatří mezi Lovecraftovy vrcholné prozy, ale je dost dobrá, jen ne pro filmařinu; a hlavně ne pro tu, která se snaží různé příběhy vzájemně kombinovat, na to jsou příliš specifické. Navíc použitá technika barevných filtrů je asi stejně odpuzující jako by zřejmě byla i vrcholná počítačová animace. Film a novela tak mají společnou pouze sílu inkantace, z níž (ve správný čas a na správném místě) se hrůza rodí, přežívá a zaniká.

Na Godardovy filmy se dívám rád (hodně jich mám za sebou a hodně ještě před sebou), přestože s pokročilým věkem, je to stále obtížnější (místo večerního filmového klubu VEFIK budu pro Godarda muset zařadit ranní RAFIK), a to bez ohledu, zda je Godard natočil v mládí či stáří. "Masculin, féminin" je filem z převečera roku 68. Tak nějak to vypadalo asi na celém světě, nevyhnulo se tomu ani maloměsto, ve kterém jsem tehdy bydlel. Nejen ženský a mužský rod byl tehdy více "homogenní" než dnes, ale patřily do něj, do nich, i politické, sociální a existenciální otázky, které se dnes běžně nereflektují. Takhle nějak vypadal svět, než ho pohltil svět zážitků.

Občas pár vtipných a zajímavých momentů, dávná vzpomínka na Briana Jonese a Keith Richards téměř vždy s kytarou. Nástin tehdy nových písní ("Sittin' on a fence"), ne tak podrobně a napínavě, jak to známe od Godarda (Sympathy for the Devil). Protože RS doprovázeli mé mládí, nechám se jimi rád doprovázet i ve stáří. Blue turns to grey.

Starý muž (v příšerné vestě), stará žena (jako všechny ženy), starý vůl, kráva a jalovice; o vystudovaných dětech (žijících někde jinde), psovi (do děje zasahuje jen jemně) atp. nemluvě. Jádrem společnosti je zde tedy muž, žena a vůl. Žena lituje vola, protože se domnívá, že je ve stejné situaci jako ona. Ve skrytu ale na něj žárlí, protože se domnívá, že mu muž dává přednost. Vůl má odslouženo, ale přesto slouží dál. Život muže a vola jsou propojeny, stejně jako muže a ženy. Muž mnoho nemluví, musel by se pořád opakovat. Přestože má po nezdařené akupunktuře chromou nohu, humor neztrácí. Nepoužívá pesticidy, kvůli volovi. Vůl také kulhá, ale ne kvůli akupunktuře, spíš kvůli artroze, nebo si jen ulevuje; doktor říká, že mu zbývá ani ne rok života. A co když to tele uteče a pošlape sousedům melouny. Musím pracovat dokud to jde, až umřu tak skončím. Atd. ad libitum....

Film plný istambulských reálií v rámci poměrně dobře zaběhnutého života. Pak se objeví dítě, které by nikdo na ulici mezi dopadky nevyhodil (ani nenašel). Ale přece jen: je to hrdina sám a současně jeho halucinogenní výtvor, dvojník, halucinace sebe samého. Předzvěst neštěstí, rozpad osobnosti. - Přílišná melodramatičnost byla spíš na škodu.

Je podivuhodné, jak se 38letý režisér dovedl vcítit do pocitů "člověka středního věku", jak by řekli Američané, v této přece jen extrémní situaci. A já sám, starší pana Lazaresca, jsem jeho road movie po bukurešťských špitálech, prožíval s velkou empatií. Na této cestě cestě se setkává s různými lidmi, některé lze poměrně snadno pochopit, jiné už tak ne. Ježíš přišel k Lazarovi a vzkřísil ho z mrtvých a na počest tohoto činu vznikaly lazarety, nemocnice. Živý Lazarescu umírá v nich při své anabázi rychleji a bezpečněji než by tomu bylo doma s kočkama, chlastem a televizí.... Se svojí 94+ let starou matkou jsem strávil čtrnáct dnů před její smrtí jedno zoufalé odpoledne v nemocnici, čekání zde, čekání tam, konečná diagnóza: naprosto zdravá. Nijak jsem to nezpochybňoval. Přivezl jsem jí domů a uložil. Už nevstala. Zemřela na své posteli, kterou jsem umístil dprostřed ložnice, abych se k ní dostal ze všech stran, a kterou jsem zvedl a doplnil matrací proti proleženinám, abych se nemusel tolik namáhat.... Pan Lazarescu neměl nikoho skutečně blizkého, i když jeho "doprovodná sestry" si také zažila své. Nicméně, pokud bude Cristi Puiu točit "Moartea domnului Lăzărescu 2, 3 atd.), požádám ho, aby mi alespoň pro jednou svěřil jeho roli. A navíc ještě poučení, které se může hodit: Pacient v kómatu nemusí podepisovat "smlouvu o operaci", v níž se konstatuje, že pokud se mu při operaci stane něco nemilého (třeba že zemře), je to jen a jen jeho vina. Lăzărescu zemřel, ať žije Bessie Smith!

Díval jsem se jen na první díl Loviště, další informace si myslím už nepotřebuji. Americky "filthy rich" znamená "pracháč", ale smysl má použít také dvě slova jako v originále (adverbium + substantiv): "pohádkově či odporně bohatý", přiklonil bych se k brutálnější verzi. Možná byl mohlo být zajímavé, jak jsem se k němu, nyní již Jeffreymu Epsteinovi, vůbec dostal: přes právníka Alana Dershowitze, který ho vysekal z nejhoršímu; k němuž jsem se dostal prostřednictvím knihy Johna Graye "Hereze: proti pokroku a jiným iluzím", kterou jsem si našel na netu z podnětu Milana Nápravníka ("People who meet, meet again - Milan Nápravník,Karel Köcher", nedávno vyšlá kniha, kterou samozřejmě doporučuji, přestože jeho názor v tomto případě nesdílím).... Epstein byl (podobně jako Donald Trump - viz následujíící citat z roku 2002 - sexuální maniak, přesvědčený o moci peněž a styků na vysokých místech: "Byla s ním fakt sranda. Říkalo se, že má rád hezké dívky stejně jako já, a že mnohé z nich jsou mladé ročníky. (BBC)" Jeho preferenční kategorie, dívky od 15 do 18 let, tedy ty nejslabší a dospělým dosud neodmlouvající (viz film), ale zároveň též peněz (easy money) lačné, však zhroutila jeho víru ve vlastní všemocnost. Po svém (historicky nedávném, 2019) uvěznění se oběsil nebo byl oběšen ve své cele - oba případy jsou celkem obvyklé.