Tsunami_X

Vždycky je tam hurikán, manželky astronautů málokdy. Ze šroubovanýho sovětskýho finále museli během "Summer of Love" stříkat blahem.

Takhle se to má dělat. Během krize v rámci zvyšování cílů z jednoho filmu uděláte dva, najměte vopičáka, který za režírování nebude moc chtít a zamluvíte si finančně nenákladné lokace v pořadí: jeskyně, les, modré pozadí, pole. Pak už jenom nakukáte zhruba třístovce komparzistů, že tady všechno končí a přepisují se dějiny, pustíte jim Návrat krále („Takhle nějak musíte po tom poli zdrhat. Akorát vás bude míň.“) a vyrýžujete nejlepší víkend historie box office. Bez legrace, ta snaha ušetřit z toho bijáku čpí víc, než bych u takovýhle ságy čekal. Místo fatálních líbaček, ďábelsky rozlomených hůlek a stěžejních umrtí, ze kterých se vám zamlží brýle je tu jenom popcornová rutina zabalená do hořekujích postav proplétajících se mezi vodními tryskami, padajícími kameny a poletujícími ohni. Ale co na tom? Prostor k restartu tu přece jenom je a celá tahle série dá na chvíli účetním zapomenout, co to jsou červená čísla.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jak jinak si vysvětlit, když prostoduchý partyzán Jandák padá ve smrtelné křeči přímo před očima svého východní frontou ostříleného a právě se navrátivšího bratra Krampola. Těžko si představit, jak lidé v roce ´74 (´75) museli při natáčení vnímat ta kvanta monstrózních kovových strojů v centru Prahy a početný sovětský „komparz“. Jako vypravěč Vávra pod taktovkou strany selhává naplno, a to jak vršením nezáživných mikropříběhů, tak lyrickou estetizací osvoboditelské jízdy Rudé armády do matičky Prahy. Pro notorické požírače propagandy by měl stačit pětiminutový Youtube remix nejhutnějších pasáží podbarvený Smetanou a Jízdou Valkýr. Vyrobte ho, prosím.

Skoro se mi chce parafrázovat esemesku Václava Klause. Jsme opravdu odsouzeni k tomu, aby nám současný genderový mainstream podstrkával tyhle ploché kameňákové vztahovky na úrovni odpolední sitcomové estetiky?

Public Affairs and External Communication Director Josef Pláteník je sen, který končí potleskem.

Musím se pochlubit, Tomáše Zabilanského mám mezi přáteli na Facebooku.

Vypusťte Snydera!

Unikát. Je to jako když jste na začátku devadesátek házeli mince do herního automatu a neustále si přidávali nové a nové jednotky, zatímco teď se opájíte gyroskopem v iPhonu a v autobuse smažíte emzáky podle toho, jak moc vám to výmoly na cestě dovolí. Zážitek je stejný. Nonstop akce prokládaná občasnými animacemi, ve kterých chronologicky odkrýváte střípky příběhu, který je jen - mnohdy neodkliknutelným - zdržením za vysněnou likvidací nepřátel a postupu k většímu bossovi. V tomhle případě je jedno, kolik vody se z našich oceánů odpařilo během pár hodin, nebo proč se tak rychle střídá noc a den, důležité je, že vaše jednotka běhá, doplňuje ammo, health, staminu a získává experience. Nemusíte znát Johna Wayna abyste věděli, že patos k náborovkám patří stejně jako Pizza Hut do vojenské základny v Afghánistánu. Kdyby mi tohle pustili u odvodu, koupím si první letenku do Libye a ukážu tomu velbloudímu sodomitovi zač je toho ropa.

Jeden z těch oscarových fláků, které budou za pár let v kolonce "překvapení" a ve filmových encyklopediích u nich bude zmínka, že Tom Hooper byl jeden z nejpřekvapivějších vítězů v historii. A víc informací se do toho odstavce asi nedostane. Ani o Hooperovi, ani o filmu.

Dietlovinka.