Final

Ghost in the Shell patří mezi zlatou klasiku japonských anime, které se k nám dostávají v dosti omezené míře. Až na pár děl, se k nám oficiální cestou mnoho filmů nedostalo, a Ghost in the Shell patří k zrovna k nim, byť se jedná o snímek z roku 1995. Filmové zpracování je trochu kontroverzní. Většina nahoty byla vypuštěna a děj nabral trochu jiný směr, i když hlavní pointa zůstala zachována. Některé scény jsou přímo převzaty z původního filmu, jiné byli zcela zámerně změněny v důsledku změny scénáře. Příběh byl totiž dost zjednodušen ve stylu Hollywoodu. To však nevnímám jako mínus. právě naopak, politické intriky by vše komplikovali a ve výsledku by rušili jinak plně digitální akční podívanou. Na druhou stranu, občas je té dogitalizace až moc. Některé CGI animace působí vyloženě nepřirozeně až trochu komicky. Na rozdíl od jiných diváků, mě přítomost Scarlett Johansson a jejího přísného pohledu nějak nevadila. Vlastně působila podobně, jako původní hrdinka Kusanagi Motoko. Hodnotil bych jen třemi hvězdičkami, ale jako fanoušek japonské anime tvorby prostě nemůžu popřít snahu o hodnotné zpracování. A vedle Dragon Ball, či Avatara, tohle působí relativně seriózně.

Psích filmů je poměrně dost. Ať už se bavíme o těch vážnějších, jako je Marley a já, či o těch odlehčenějších, jako Marmaduke, vždy se jedná o poměrně povedené snímky. Psí poslání si však hraje s lidskou psychikou trochu odlišně. Jádro filmu, i když decentně, se točí okolo reinkarnace a o možnostech být se svými blízkými i po té, co je rozdělí prostor i čas. Díky tomu se ve filmu mísí radostné a vtipné scénky s těmi dojemnými, u kterých nejednomu tvrďákovi spadne něco do oka. Rozstříštění mezi několik životů sice nese i pár záporů, mezi které patří nevýrazné postavy a události mimo hlavní dějovou linii. Bylo by jistě možné z některých scén vymáčknout více emocí a možná i trochu poučení. Například, kdyby byl Bailey předposledním mužem i týrán, jistě by to působilo daleko emotivněji. Ale chápu, že hrát si s psí psychikou i s tou lidskou je poněkud oříšek. Ale Lasse Hallström se s tím dokázal popasovat na výbornou a právě pro to se Psí poslání řadí k nejlepším psím filmům naší doby.

Po vynikající jedničce tak všichni očekávali, s čím Keanu Reevs přijde tentokrát. Návrat se ovšem nese v trochu odlišnějším duchu. Dvojka je jednoznačně akčnější a brutálnější, než byla jednička. WTF způsoby zabití, které Wick předvádí se dají považovat za celkem originální, i když jich není moc. V tomhle všem JW 2 překonává jedničku. V čem ale dvojka pokulhává, je příběh. Vymýšlet neustále nové způsoby, proč by se měl Keenu Reevs prohánět ulicemi New Yorku a zabíjet každého na potkání, musí být vyčerpávající. Tentokrát v příběhu chyběla atmosféra i jakákoli motivace a celkově na mě film působil spíše sterilně, než osobně. A právě to je na žánru Revenge obrovské mínus. Závěr nicméně zůstává otevřený pro možné pokračování, takže je otázka, zda JW2 vydělá dost na třetí díl.

Surově bizarní podívaná, která dokáže šokovat i znechutit zároveň. Jistá podobnost s Prokletým ostrovem je zřejmá, ale Lék na život jde ještě dál a využívá psychicky labilního barona (Jason Isaacs), co by šíleného vědce a inovátora v oblasti medicíny. Absence izolovaného ostrova sice trochu nahrává nelogičnosti, ale nejedná se o tak velkou chybu, jako snaha diváka šokovat a budovat atmosféru. Některé nelogické prvky tak nejsou ve filmu raději vůbec vysvětleny, od jiných zase odvádí pozornost jiné a větší šokující odhalení. Dane DeHaan nebyl do hlavní role zvolen zrovna nejlépe, i když chápu, že jistá úsporná opatření by asi Leonarda DiCapria nezaplatila. Tím spíše, když nejdražší položkou ve filmu byla prsa Mia Goth. I tak se ale jedná o jeden z nejlepších filmů, jaký se v tomto žánru dá najít.

Universum X-menů je rozstříštěné na všechny strany a možná ani samotní scénáristé netuší, jak to všechno zase slepit. Tím spíše je poměrně složité zařadit Logana, který na žádný z předchozích dílů nějak zásadně neodkazuje, pouze na základní informace, týkající se Wolverinova zrodu. Naštěstí, film nějak zásadně neprotíná hlavní sérii a lze ho tak brát spíše jako takový spin-off. A pokud k tomu budu i tak přistupovat, tak se rozhodně nejednalo o špatný kousek. Snaha o zosobnění Wolverina co by opatrovníka i otce, je celkem zajímavá. Stejně jako akční část, i když v některých ohledech toho zabíjení bylo možná už přehnaně moc. Ale není to o brutalitě, kterým jsou zabíjeny, je to pouze o zbytečnosti jejich smrtí v rámci celistvého filmu. Každopádně, Hugh Jackman na to pořád ještě má.

Průměr je pro českou kinematografii úspěch. A není se čemu divit, české filmy jsou hodnoceny úspěšně, jen pokud byly natočeny před rokem 1989. Tím spíše je nutné si cenit filmů, které tento zažitý mýtus vyvrací a světe div se, není to díky Troškově tvorbě. Po celkem příjemném filmu Hodinový manžel přichází druhý díl, který vlastně nepřináší nic nového, ale dobře se na něj dívá a umí být i vtipný. Kdyby tohle bylo to nejhorší, co česká kinematografie světu přinese, byly bychom na tom velice dobře. Ovšem, i tak je to stále jen průměr.

Den nezávislosti po asijsku s trochou západního koření. Tak by dala ve zkratce shrnout Velká čínská zeď. Pokud čekáte dávku historiie a trochu toho čínského moudra, tak tady budete hledat marně. Tohle je čistokrevná fantasy, podaná tak, aby silně připomínala Den nezávislosti 2. Ovšem s tím rozdíle, že asiaté mají tendenci se až moc zaobírat fantasy stránkou. Fantasy má jednu výhodu, nemusí to dávat smysl a diváci to stejně přijmou. Díky tomu není fantasy vnímáno tak kriticky jako sci-fi a právě pro to Velké čínské zdi prochází věci, které u Dne nezávislosti 2, zkrátka projít nemohli. A to i přes to, že ve filmu není prakticky nic, co by nebylo třeba v Pánovy prstenů, nebo Warcraftu. Matt Damon je v roli hlavní postavy nějak nevadí, zato Willem Dafoe byl celkem zklamání, protože jeho role byla opravdu jen křovím. Na Tiang Jing se zase dobře dívá a jejími scénami se zkrátka budete kochat. Díky tomu je celý koncept až překvapivě fungující.

Představte si tu největší hovadinu, jakou může žánr horror rape and ravange nabídnout. A teď si představte, že tenhle film zbavíte všech logických prvků. Do hlavní role obsadíte dvě krásky, které celý film potáhnou jen svým vzhledem a zbytek obsadíte bezdomovci a blbci, kteří vám přijdou pod ruku. Takový blbců, kteří prostě udělají co se od nich chce a nebudou přemýšlet nad tím, jestli to má smysl nebo ne. A teď si představte, že film je tak nízkorozpočtový, že si nemůžete dovolit i průměrné triky, takže většinu brutálních scén sestříháte tak, aby vlastně nebylo nic vidět. A teď si představte, že tenhle film bude mít stopáž téměř 100 minut. Už jste vyděšení? Měli byste být, protože dokoukat tenhle film do konce je horror sám o sobě. A závěrečné rodinné shledání se dá přirovnat pouze ke kakaové skvrně velikosti mexického dolaru.

Kruhy, aneb Samara se vrací. Chvíli jsem nevěděl, jestli mám brát tenhle film jako regulérní třetí díl, nebo zda jde o nějakou formu remaku. Nakonec se ukázalo, že ani Gutiérrez si tím není jistý a tak se celý díl nese někde v duchu mezi geniální jedničkou, a o dost slabší dvojkou. Ze začátku totiž začíná klasicky, video, telefonát, smrt. Jenže čím dále příběh postupuje, tím se z filmu stává víc a víc béčková duchařina. Hlavní část příběhu se stále točí kolem Samary a kostí, které se Rachel podařilo najít ve studni. Příběh tak dál pokračuje a odhaluje ne jen, co bylo pak, ale poodhaluje i další otazníky okolo Samařina narození. Bohužel, někdo asi neviděl předchozí díly, neboť dochází k poměrně zásadním logickým střetům, se kterými si ani 3 scénáristé evidentně nevěděli rady. Kruhy však postrádají jakoukoli strašidelnou atmosféru předchozích dílů, takže to působí ve směs jako průměrný thriller, než další díl jednoho z nejděsivějších horrorů, jaký byl kdy natočen. Nicméně, závěr mě mile potěšil a potěší zřejmě každého fanouška Kruhů. To však nestačí na to, aby Kruhy mohli být, byť i na jeden jediný okamžik, brány jako důstojný nástupce původního Kruhu. A nezachrání to ani světově známá postavička Leonarda Hofstadtera.

Filmová série se rozhodla od té herní distancovat už okolo třetího dílu (možná, sám už ani nevím, kolik těch dílů vlastně je). Takže ve výsledku nečekejte nic jiného, než postapo survival, se vším, co k němu patří. Monstra, Wesker, velká skupina přeživších, aby bylo cestou koho zabíjet a Milla Jovovich. Samozřejmě, že to celé nedává smysl, ale to už snad ani nikdo nečekal. Celkově mi přijde, že tenhle závěr vznikl snad jen pro to, že Paul W.S. Anderson chtěl Residenta za každou cenu dokončit, a studio SONY mu nechtělo brát oblíbenou hračku. Zkrátka, nechte, ať se dítě vyblbne, ono z toho už něco bude a při troše štěstí se na tom možná i něco trhne. Druhou hvězdičku dávám jen pro to, že někdo měl tolik soudnosti, aby tuhle brutální křeč jednou pro vždy ukončil (tedy doufám, že se jedná opravdu o poslední kapitolu).