nash.

Zabili jste mi psa, tak tady máte přes držku. Čistý žánrový výplach, který si na nic nehraje a místo snahy potěšit intelektuály hloubkou myšlenky přináší radost všem, kteří touží po ničím nerušené akci, nekompromisní mlátičce a drsné, syrové a nesmlouvavé vybíjené, okořeněné sem tam nějakou tou vizuální parádičkou, nápadem nebo krátkým dialogem, se kterým si někdo vyhrál. Vše jistí humor a pořádná dávka nadhledu, díky kterým filmu odpustíte všechny ty černobílé (spíš tedy černé než bílé) figurky a dějové i logické lapsy. John Wick je navíc přesně tak drsný, jak všichni ve filmu tvrdí. Takový Porter na druhou. Jde si za svým, samozřejmě přes mrtvoly, které vlastnoručně vyrobí, a z avizované stovky jich polovinu střelí do hlavy. Někdy i dvakrát. A zvědavá kamera mu přitom vůbec nevadí. Keanu Reeves mu navíc sedne jako ulitý. Osmdesátky měly Komando, devadesátky Odplatu, a teď je tu John Wick, který mimochodem Odplatu v mnoha ohledech velmi silně připomíná.

Možná by se to mělo jmenovat spíš Óda na Annie. Je sice vynikající fotografka, a některé její fotografie jsou tak výrazné, že jsou nezapomenutelné, dokument však její práci i život představí jen velmi zběžně a spíš ji nekriticky oslavuje. A to tak, že občas připomíná spíš soubor typicky hollywoodských zdravic než dokument. Ani ona sama nedostane příliš prostoru vyjádřit se k některým klíčovým forografiím nebo životním mezníkům. Navíc film příliš pospíchá a sotva se rozpovídá na zajímavé téma, už ho vytlačí nějaká další celebrita se svou oslavnou ódou. Fotografie se míhají, bez vysvětlení či uvedení do souvislostí, takže spíš jen navnadí k tomu, aby si člověk našel nějakou jej knihu a tam si v klidu fotografie prohlédl a pochopil je. Nicméně, Annie je taková osobnost a její fotky, zejména ty černobílé, tak silné, že to prostě na třech hvězdách udrží.

Oheň a led, Banderas a Stallone. Výtečně postavení rivalové, kteří jsou naprostým protikladem v motivaci, povaze, metodách i všech dalších ohledech, na které si vzpomenete. Obě hvězdy dávají svým postavám přesně to potřebují a dokonale se doplňují ve vyplňování prostoru, takže se divák ani chvíli nenudí. K tomu zručně rozehraná historka, ve které nečekaně uvízne třetí hráč, který je pro změnu opakem obou zmíněných a zásadním způsobem jejich souboj ovlivní. Není to zběsile akční, spíš napínavě nervy drásající, v některých momentech výtečné v některých méně. Každopádně Julianne to se zrzavými copánky sekne a už jen svou bajkou o zmrzlém ptáčkovi spolehlivě jistí spokojený zážitek. Známkou kvality je to, že ani při repríze po letech jsem se nenudil a líbilo se mi to dokonce možná i víc než před lety.

Klasika, která nestárne. Originální a netradiční pohádka, která dodržuje všechna žánrová pravidla a přitom je současně porušuje a všelijak deformuje, aniž by to kupodivu celku uškodilo. Spíš naopak. K tomu nádherně temná až depresivní, melancholická, přesto stále pohádková atmosféra, výborná hudba, spousta drobných vychytávek v příběhu i zpracování, které tu pobaví, tu potěší, tu zase překvapí.

Je to milé jak už jen asijská romantika umí být, je to pohodové a laskavé, občas to umí být zábavné nebo krásně dojemné, má to řadu kouzelných momentů, hezkou hudbu a Cecilka je pěkná jako obrázek. Přesto tomu chybí jakási tajná přísada, kterou podobným filmům umí dát Japonsci nebo Korejci. Možná je to v místy dětinské naivitě, možná tím, že to občas herecky i dějově trošku "kodrcá". což však nic nemění na tom, že to byl dalšívelmi příjemný filmový zážitek.

Když přimhouřím oko nad několika drobnostmi a přistoupím na hru s dávno překonanou teorií deseti procent využívaného mozku, pak je Lucy stoprocentní. Besson po dlouhé době stvořil téměř dokonalé dílko, které je svižné, plné drobných odkazů a především zábavné. I tím jak okázale přehlíží všechny logické dějové kroky. Současně je jako kompilát nečekaně hravé ve způsobu, jakým si zahrává s klasikou od Kubrickovy Vesmírné odysey až Wellsův Stroj času a ještě přitom stihne žonglovat se základními stavební kameny několika žánrů i filmařiny samotné. Nechybí tomu efektní akce, humor ani nadhled a některé scény si vyloženě říkají o zařazení mezi kultovní. Lucy samotná je naprosto ultimátní superhrdinka, která s nepatrným přesto všeříkajícím úsměvem pokládá na lopatky všechny včetně Supermana a ani k tomu nepotřebuje elasťáky. Scarlet je bezchybná, a doufám, že hlavouni u Marvelu už konečně pochopili, že to co teď musí následovat je sólovka Black Widow.

Čokoláda ve francouzském Hotelu Marigold? Proč ne. Pohodovka plná laskomin, a to nejen těch gurmánských, servírovaných slintajícím divákům. Vypilované dialogy, výtečné herecké výkony vybraných chutí, kterým kraluje královna Helen, příjemně pozitivní atmosféra, a to vše okořeněno tradičními hallströmovskými ingrediencemi. Takže kupodivu vůbec nevadí plnotučná pohádkovost, předvídatelnost, nedostatek zvratů či jiných dějových zákrut, dokonce ani fakt, že je to celé Čokoláda přes kopírák, jen místo migrující krásky je tu migrující familie, místo čokoládovny indická restaurace, místo napravení nerudného vdovce napravení nerudné vdovy, a nechybí ani snaživec, který ublíží protože špatně pochopí přání svého šéfa.

220 vteřin. klik. Vymazlená paráda s dokonale vyváženými dialogy a akcí, puntičkářsky sladěnými prvky a moderními elementy dokonale nasazenými na oldies kostru. Kdo bude hledat zvraty a dějová překvapení bude samozřejmě hledat marně, o ně tu ovšem nejde. Spíš o precizní hodinářskou práci s klasickými žánrovými součástkami. Dlouhý rozjezd je pomalý a pozvolný přesto elektrizující jako ticho před bouří, vykreslení hlavní postavy je výtečné, a dialogy často napínavější než samotná akce, se kterou si ovšem Fuqua, tedy pokud se jí elegantně nevyhne (restaurace), pečlivě vyhrál a to ve vizuálu i ve způsobu jakým střídá drsnou syrovost s místy až zábavnou hravostí, která tím ovšem nepřestává být nekompromisně smrtící. Z mého pohledu téměř bezchybná žánrová lahůdka. klik. 467 vteřin. Hmm.

Rande naslepo, které se změnilo v nečekaně příjemné překvapení. Film, o kterém jsem nic nevěděl, nic nečekal a dostal všechno, co jsem si mohl přát. Svérázný humor, několik skvěle ujetých scén, partu nezapomenutelných outsiderů z noční šichty, špetku magie, kopec netradiční romanticky, sympatickou dvojici, a to vše ponořeno do báječné atmosféry, tajemné, melancholické, přesto svěží a jiskřící humorem. Bylo to bláznivé, přesto nečekaně pohodové, ujeté a přesto nečekaně milé.

Pokud je nejsympatičtější a emocionálně nejsilnější "postavou" příběhu jakýsi digitální orlosup, který je navíc na plátně všeho všudy pět minut, je něco špatně. Tedy pokud to nebyl záměr. A to myslím nebyl. Bohužel to není jediná věc, která je tu špatně. Otravně ospalé tempo, které se nezmění, ani když hrdina běží nebo dramaticky hovoří, film zabíjí stejně spolehlivě jako obě nesympatické postavy. Škoda. Protože po předchozím Vládci větru jsem Shyamalanovi přál, aby se mu vrátil Šestý smysl pro dobré příběhy. Tak snad příště.