nash.

Je tu pár pěkných scén a dialogů, jenže co platno, když to jako celek příliš nefunguje. Vadou je už nepříliš poutavý příběh, který by měl stát na postavách a jejich vztazích, jenže nestojí. Většinou jsou divné, ale nezajímavě divné, papírové od hlavy až k patám a tak těžkopádně, že se je herci marně pokouší rozhýbat a dát jejich slovům i činům smysl . Lásku, o které to asi mělo být, jsem neuvěřil ani jednomu, nedokázalo mě to vtáhnout, protože jsem si po celou dobu uvědomoval, že se dívám jen na herce, kteří hrají podle scénáře a to je známka toho, že tu něco těžce nefunguje. A to nemluvím o tom, že většinu času jsem se docela nudil a nenašel jedinou postavu, které bych fandil nebo se zajímal jak dopadne.

Jeden z nejlepších zástupců rodinky zmutovaného gigantického hmyzu, který se v padesátých letech každou chvíli pokoušel vyděsit a sežrat lidstvo. Je přímo dokonalou esencí tohoto specifického subžánru a minutu po minutě ho lze použít jako učební pomůcku. V kompletní sestavě samozřejmě nechybí kráska v nesnázích, její švarný ochránce, roztržitý profesor ani místní šerif. Nechybí hnízdo bezobratlého šmejdu, samice jako hrozba nekontrolovaného množení, ani apokalyptické prognózy. Animatronické modely v nadlidské velikosti toho sice moc nezvládnou, ale už jen svou přítomností v obraze působí znepokojivým dojmem. Ačkoli v mnoha ohledech samozřejmě film zastaral a těžko už dnes někoho vyděsí stejně jako v době své premiéry, stále je přítomna překvapivě působivá atmosféra. A stále je radost moci si občas takový film užít a třeba přitom zavzpomínat na nezapomenutelné projekce v pražském Ponrepu, kde jsem řadu těchto filmů kdysi měl možnost vidět.

Zabili jste mi psa, tak tady máte přes držku. Čistý žánrový výplach, který si na nic nehraje a místo snahy potěšit intelektuály hloubkou myšlenky přináší radost všem, kteří touží po ničím nerušené akci, nekompromisní mlátičce a drsné, syrové a nesmlouvavé vybíjené, okořeněné sem tam nějakou tou vizuální parádičkou, nápadem nebo krátkým dialogem, se kterým si někdo vyhrál. Vše jistí humor a pořádná dávka nadhledu, díky kterým filmu odpustíte všechny ty černobílé (spíš tedy černé než bílé) figurky a dějové i logické lapsy. John Wick je navíc přesně tak drsný, jak všichni ve filmu tvrdí. Takový Porter na druhou. Jde si za svým, samozřejmě přes mrtvoly, které vlastnoručně vyrobí, a z avizované stovky jich polovinu střelí do hlavy. Někdy i dvakrát. A zvědavá kamera mu přitom vůbec nevadí. Keanu Reeves mu navíc sedne jako ulitý. Osmdesátky měly Komando, devadesátky Odplatu, a teď je tu John Wick, který mimochodem Odplatu v mnoha ohledech velmi silně připomíná.

Možná by se to mělo jmenovat spíš Óda na Annie. Je sice vynikající fotografka, a některé její fotografie jsou tak výrazné, že jsou nezapomenutelné, dokument však její práci i život představí jen velmi zběžně a spíš ji nekriticky oslavuje. A to tak, že občas připomíná spíš soubor typicky hollywoodských zdravic než dokument. Ani ona sama nedostane příliš prostoru vyjádřit se k některým klíčovým forografiím nebo životním mezníkům. Navíc film příliš pospíchá a sotva se rozpovídá na zajímavé téma, už ho vytlačí nějaká další celebrita se svou oslavnou ódou. Fotografie se míhají, bez vysvětlení či uvedení do souvislostí, takže spíš jen navnadí k tomu, aby si člověk našel nějakou jej knihu a tam si v klidu fotografie prohlédl a pochopil je. Nicméně, Annie je taková osobnost a její fotky, zejména ty černobílé, tak silné, že to prostě na třech hvězdách udrží.

Oheň a led, Banderas a Stallone. Výtečně postavení rivalové, kteří jsou naprostým protikladem v motivaci, povaze, metodách i všech dalších ohledech, na které si vzpomenete. Obě hvězdy dávají svým postavám přesně to potřebují a dokonale se doplňují ve vyplňování prostoru, takže se divák ani chvíli nenudí. K tomu zručně rozehraná historka, ve které nečekaně uvízne třetí hráč, který je pro změnu opakem obou zmíněných a zásadním způsobem jejich souboj ovlivní. Není to zběsile akční, spíš napínavě nervy drásající, v některých momentech výtečné v některých méně. Každopádně Julianne to se zrzavými copánky sekne a už jen svou bajkou o zmrzlém ptáčkovi spolehlivě jistí spokojený zážitek. Známkou kvality je to, že ani při repríze po letech jsem se nenudil a líbilo se mi to dokonce možná i víc než před lety.

Klasika, která nestárne. Originální a netradiční pohádka, která dodržuje všechna žánrová pravidla a přitom je současně porušuje a všelijak deformuje, aniž by to kupodivu celku uškodilo. Spíš naopak. K tomu nádherně temná až depresivní, melancholická, přesto stále pohádková atmosféra, výborná hudba, spousta drobných vychytávek v příběhu i zpracování, které tu pobaví, tu potěší, tu zase překvapí.

Je to milé jak už jen asijská romantika umí být, je to pohodové a laskavé, občas to umí být zábavné nebo krásně dojemné, má to řadu kouzelných momentů, hezkou hudbu a Cecilka je pěkná jako obrázek. Přesto tomu chybí jakási tajná přísada, kterou podobným filmům umí dát Japonsci nebo Korejci. Možná je to v místy dětinské naivitě, možná tím, že to občas herecky i dějově trošku "kodrcá". což však nic nemění na tom, že to byl dalšívelmi příjemný filmový zážitek.

Když přimhouřím oko nad několika drobnostmi a přistoupím na hru s dávno překonanou teorií deseti procent využívaného mozku, pak je Lucy stoprocentní. Besson po dlouhé době stvořil téměř dokonalé dílko, které je svižné, plné drobných odkazů a především zábavné. I tím jak okázale přehlíží všechny logické dějové kroky. Současně je jako kompilát nečekaně hravé ve způsobu, jakým si zahrává s klasikou od Kubrickovy Vesmírné odysey až Wellsův Stroj času a ještě přitom stihne žonglovat se základními stavební kameny několika žánrů i filmařiny samotné. Nechybí tomu efektní akce, humor ani nadhled a některé scény si vyloženě říkají o zařazení mezi kultovní. Lucy samotná je naprosto ultimátní superhrdinka, která s nepatrným přesto všeříkajícím úsměvem pokládá na lopatky všechny včetně Supermana a ani k tomu nepotřebuje elasťáky. Scarlet je bezchybná, a doufám, že hlavouni u Marvelu už konečně pochopili, že to co teď musí následovat je sólovka Black Widow.

Čokoláda ve francouzském Hotelu Marigold? Proč ne. Pohodovka plná laskomin, a to nejen těch gurmánských, servírovaných slintajícím divákům. Vypilované dialogy, výtečné herecké výkony vybraných chutí, kterým kraluje královna Helen, příjemně pozitivní atmosféra, a to vše okořeněno tradičními hallströmovskými ingrediencemi. Takže kupodivu vůbec nevadí plnotučná pohádkovost, předvídatelnost, nedostatek zvratů či jiných dějových zákrut, dokonce ani fakt, že je to celé Čokoláda přes kopírák, jen místo migrující krásky je tu migrující familie, místo čokoládovny indická restaurace, místo napravení nerudného vdovce napravení nerudné vdovy, a nechybí ani snaživec, který ublíží protože špatně pochopí přání svého šéfa.

220 vteřin. klik. Vymazlená paráda s dokonale vyváženými dialogy a akcí, puntičkářsky sladěnými prvky a moderními elementy dokonale nasazenými na oldies kostru. Kdo bude hledat zvraty a dějová překvapení bude samozřejmě hledat marně, o ně tu ovšem nejde. Spíš o precizní hodinářskou práci s klasickými žánrovými součástkami. Dlouhý rozjezd je pomalý a pozvolný přesto elektrizující jako ticho před bouří, vykreslení hlavní postavy je výtečné, a dialogy často napínavější než samotná akce, se kterou si ovšem Fuqua, tedy pokud se jí elegantně nevyhne (restaurace), pečlivě vyhrál a to ve vizuálu i ve způsobu jakým střídá drsnou syrovost s místy až zábavnou hravostí, která tím ovšem nepřestává být nekompromisně smrtící. Z mého pohledu téměř bezchybná žánrová lahůdka. klik. 467 vteřin. Hmm.