nash.

Velmi neobvyklý a velmi magický filmový zážitek, nesmírně zvolna plynoucí mozaika osudů, které se jemně proplétají a míjejí v jeden zdánlivě obyčejný zimní den. Neskutečně křehká a intimní filmová melodie, fascinující na jedné straně úžasně promyšleným Contradictio in adjecto nejen v prolínání obrazu a dialogů, střihu, vztahů jednotlivých osob i situací, na straně druhé skrytými významy jednotlivých detailů a slov, které se postupně a nenápadně skládají až nakonec do sebe dokonale zapadnou. Filmová melodie, v níž vibruje nenápadné přesto naléhavé napětí a neskutečně silné emoce, které nedovolí ani na okamžik odtrhnout zrak nebo myšlenkami zabloudit jinam. To vše je umocněno nádhernou hudbou Johna Medeskiho a Judy Kuhnové, která dodává všemu další téměř hypnotizující rozměr. Jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků.

Další z typických italských kanibalských béček. Plné nahoty, násilí, uřezaných oudů, krve, vnitřností, ječících obětí, ochotnických hereckých výkonů, kamery bez nápadu a laciného vzhledu. Další výprava za kanibaly, tentokrát atraktivní blondýny hledající sestru, která skončila v podivné sektě. Ve své době to chtěl každý vidět, lákán pro nás tehdy nebývalou mírou výše zmiňovaných prvků, přes tento zájem však zůstává typickou ukázku filmového škváru, který sice může mít pro některé své kouzlo, protože se však mezi takové nepočítám, nemyslím, že bych ještě někdy v životě potřeboval něco takového vidět.

Originální, zábavná, kouzelná klasika a nápaditými triky a vynikajícím scénářem, který s pomocí skvělých herců navléká jednu vychytanou slovní perlu za druhou a vytváří dokonalý perlový náhrdelník, který zůstává ozdobou české komedie.

Přestože to prvních pár minut vypadalo slibně, vzápětí za prvním vzdušným vírem vtrhla do ulic New Yorku všeničící nuda, v níž navíc každou chvíli udeřil divákovu bránici záblesk téměř komické hlouposti.

Jeden z nejpříjemnějších popelkovských filmů. Už jen sympatická Anne Hathaway a úžasná Julie Andrews jsou dva pádné důvody z nichž každý filmu vyslouží jednu hvězdičku. Obě ladně proplouvají všemi tradičními klišoidními žánrovými prefabrikáty a tam, kde jim začne docházet dech, zasáhne výborný Hector Elizondo. Na rozdíl od mnoha podobných filmů jsem bez potíží překousl občasné uklouznutí, nenudil se, ba dokonce se velmi dobře bavil, zejména v první části s ošklivým kačátkem („zase si na mě někdo sedl“) a jeho proměnou v labutí princeznu (lekce správného držení těla). Zkrátka pohodovka určená fandům pohádek klasických i těch moderních.

Typické italské béčko osmdesátých let s nezaměnitelným vzhledem, který mu dodávají zašlé kulisy, ušpiněná banda přehrávajících neherců, smrtelně vážně míněný scénář na hranici grotesky a záliba v záběrech na požírání všeho druhu. Tentokrát jako zvířecí horror nasazený na tehdy oblíbené postapokalyptické základy. Jako celek nesledovatelná konina, ovšem s několika kultovními momenty.

Chápu, že ten film měl být pietní připomínkou největšího amerického traumatu od konce šedesátých let. Za výborné považuji, že Stone odolal a vyhnul se záběrům na letadla narážející do dvojčat, chápu, proč zvolil tuto uctivou formu, které osekal všechny hrany, rozumím všem těm „vyřid jí, že..“, přesto mám pocit, že režisér takového formátu by měl emoce umět vyjádřit lépe. Strach blízkých jsem chápal, ale neprožíval s nimi, se zavalenými jsem necítil bolest a tíseň, jen jsem společně s nimi čekal až je najdou. A nedá mi nesrovnat film s jihokorejským Gaeullo, který podobné téma zpracoval nesrovnatelně originálněji, citlivěji a pocitově silněji.

Schwarzenegger a Stallone razantně a jednou provždy vytvarovali žánr akčního filmu osmdesátých let a Cobra obsahuje všechny jeho typické prvky v té nejryzejší formě. Jednoduchá zápletka, absolutní a nesestřelitelný svalovec, který jako buldozer jde za svým cílem, hory vystřílených nábojnic a mrtvol , suché hlášky cezené přes sirku v koutku. Jo, je to intelektuálně nenáročné, ale stále zábavné a po čtvrtstoletí to navíc získalo nádhernou nostalgickou patinu.

Existují desítky variací na téma idealistického učitele, který se pokouší zkrotit a pozvednout třídu ztracených existencí. Od komedií po dramata, od nezdařených po výborné. Mezi řádky patří rozhodně k těm druhým. Strhující, plná výtečných a často mrazivých situací, svým způsobem depresivní, přesto se silným pozitivním nábojem. S řadou vynikajících postřehů a myšlenek, několika výtečnými dialogy, výjimečnými momenty a kvalitními hereckými výkony. Potěšující zážitek pro každého, kdo se dokáže povznést nad přítomná klišé, jistou filmovou uhlazenost a obvyklé emoční posilovače.

Už je to tak. Modrý filtr a banda manekýnů nestačí. I na televizní produkt to má neuvěřitelně pitomoučký scénář a bezzubou režii, která zamrzí, když si člověk uvědomí, že ji má na svědomí muž podepsaný pod takovými filmy jako Dlouhý polibek na dobrou noc, Cliffhanger nebo Smrtonosná past 2. Není to ani napínavé, ani zábavné a navíc jsou si hlavní dobrý a hlavní zlý manekýn tak podobní, že jsem většinou nevěděl, který je který.