nash.

Při výlovu starých seriálů další překvapení. Rok 1978, Sokolovský, nízké hodnocení. Čekal jsem normalizační agitku, ve které všichni svorně budují ráj na zemi, a nestačil se divit. Opravdu tohle mohlo tehdy vzniknout? Pro socialistickou fabriku je příliš mnoho zakázek problém, málo zakázek je taky problém, nejsou suroviny, nejsou, lidi, není nic. Nefunguje plánování, schopné odborníky dusí neschopné vedení, ředitelé jednotlivých podniků jsou buď zkostnatělí páprdové nebo hajzlíci, kteří si vzájemně hází klacky pod nohy, zespoda fabriku rozkládají vychytralí nemakačenkové a rozkrádají různí šmelináři. A neschopní straničtí papaláši věci spíš komplikují než řeší. A v tom marastu se pár lidí snaží dělat poctivě svou práci. Osobní a rodinné linky jednotlivých postav jsou tentokrát osekány na minimum, takže místo košaté mozaiky, která by děj zpomalovala je tu překvapivě syrový příběh, který si i díky omezené a pevně stanovené délce udrží svižné tempo, gradaci i napětí. Osekat z toho ty ideologické kulisy a propagandistická klišé, vychytat scénáristé a dramaturgické přešlapy, mohlo by to nejspíš fungovat i dnes. Pro mě s přimhouřením oka povedený seriál.

I limonády se musí umět namíchat. A tahle, ač sladká, chutnala příjemně. Hlavní dějová linie, řešící na jedné straně dilema osm vteřin s býkem nebo celý život s holkou a na druhé straně dilema umění a galerie nebo vidle a gumáky, sice nenudila, ale Alan Alda a zajímavější, výraznější a emotivnější vzpomínková rovina, ji zcela převálcovala. Škoda, že jí tam nebylo více. Žádný z rozehraných motivů nevyšuměl do ztracena, překvapení nakonec pobavilo, všechna žánrová klišé byla servírována vkusně a nenásilně. Příjemná romantika, mnohem lepší než třeba průměrný, leč adorovaný, Zápisník jedné lásky od stejného autora.

Kulisy byly pečlivě poskládané, filtry vhodně zvolené a Cate Blanchett exkluzivní. Přesto je výsledkem zívačka s chatrnou historkou, která sotva drží pohromadě. Otravná nuda, kterou nezachrání ani milé špičkování Blacka s Cate.

Velký špatný. Malý taky špatný. A když na to přijde, tak vlastně všechno špatný. Úvodních deset minut výborně navnadí na zábavu, která si bude utahovat se seriálového fenoménu devadesátých let “Nezdá se ti, že běží zpomaleně?“ Jenže pak to všechno, zejména humor, spláchne obří vlna nudy, která se pokouší utopit diváka v občas vulgárním, občas fekálním, ale většinou jen dětinským předstírání jakože legrace. Načesaný Efron se nechytá, hostující bollywoodská hvězda Prianka Chopra působí bezradně místy až ochotnicky, a navíc je podivně, téměř k nepoznání, nateklá. Zbytek je křoví, které se ani nesnaží předstírat herecké výkony. Není divu. Zpackaný scénář má všechny vady na které si vzpomenete. Přepálenou délku, špatný timing, žádnou dynamiku a vývoj, jen bezradné přešlapování vyplněné hloupými dialogy. Dokonce i ty okamžiky, které mají potenciál být vtipné, zabije jejich zbytečné a úmorné protahování. Tohle prostě ani Rock se svými bicáky a širokým úsměvem neutáhne.

Úvodní akce s tankem je dokonalá a navnadila. Jenže pak jde všechno do kytek, ve kterých mezi sebou o pozornost soupeří už jen stupidní dialogy, nuda a žánrová klišé. Jeden hláškující J.K.Simmons to fakt nevytrhne. A po celou dobu jsem si pak říkal, proč já si raději nedal reprízu Kellyho hrdinů, kteří řeší totéž, ale s vtipem, svižnou akcí, skvěle nahozenými postavami a výbornou pointou.

Potřebujeme odhalit elitního krtka, který v tom umí chodit. Tak na něj pošleme mladou šlapku, která má za sebou jako agentka dva měsíce výcviku a ještě to nedělá dobrovolně. Jistě. To má logiku. Celé je to zbytečně dlouhé, překombinované, nepříliš zajímavé a hlavně studené jak psí čumák. Žádné napětí, žadná akce, žádná velká gradace. Jennifer Lawrence není ani svůdná, ani smyslná, ani sympatická a už vůbec ne věrohodná. Nezachrání to ani to, že se každou chvíli svléká a předstírá antierotickou erotiku. Kromě toho svlékání platí pro ostatní postavy víceméně totéž. Ani sympatické, ani věrohodné. Chemie nulová, interakce bez jiskry, takže jeden charismatický Jeremy Irons to věru nezachrání.

Tenhle film je jako lego pro filmaře předškoláky. Není třeba nic umět, ani u toho přemýšlet. Jak ostatně dokládá dialog „Přinesl jsem ti dárek.“ - „Jů, Iliada, a první vydání. Tos nemusel.“ - „To nic, koupil jsem to ve výprodeji.“. No nic. Zpátky ke skládačce. Stačí otevřít krabičku, vysypat jednotlivé dílky a začít skládat. Ani návod není potřeba. Osamělá hrdinka, nový kluk od vedle, malý dílek vášně, a dílek odmítnutí, který sluníčkově přátelského souseda promění v lacinější mužskou verzi Alex Forrestové vybavené ukecávacími schopnostmi Haniballa Lectera. A samozřejmě dílky kamarádka, manžel, syn, nefungující brzdy, tajemství minulosti, a samozřejmě půltunové závaží visící bůhvíproč u stropu stodoly, přesně nad místem, kde padouch pronáší poslední proslov. Kdyby to závaží aspoň vypadalo jako to ve skečích Monty Pythonů, mohla to být zábava. Takhle to byla jen předvídatelná rutina a těžká nuda bez špetky invence, kterou pomohla přežít jen Jennifer, protože je stále kočka, na kterou je radost pohledět. Mimochodem, Enough z roku 2002, kde měla podobné potíže, je i přes všechny vady mnohem lepší než tohle.

Geniální konverzačka, inteligentní humor, dokonalá inscenace, která svou divadelní dikcí jen posiluje vyznění jednotlivých replik, hlášek i celých slovních výměn. To vše samozřejmě i díky elitnímu hereckému obsazení. Jedna z nejlepších adaptací slavné hry, která pro mě navíc má osobní nostalgické kouzlo, neboť právě ona mi pomohla našprtat Wildea a jeho dílo k maturitě.

„Měli bychom zavolat doktora. - Všichni doktoři jsou mrtví. Popravili jsme je.“ Hodně černá, ale neskutečně zábavná lekce dějepisu, narvaná fóry a hláškami, které razancí nemají daleko do atomovky, přitom mrazivě děsivá, když si člověk uvědomí, že takhle nějak podobně to nejspíš vypadalo. Stejně absurdní, stejně chaotické, jen mnohem víc krvavé a mnohem méně zábavné. Už dlouho neměla žádná komedie tak razantní nástup, tak absurdní momenty jako byla diskuze na bezvládným tělem, o tom zda zavolat doktora hned nebo počkat až bude výbor usnášení schopný a povolání lékaře odhlasuje. A to kadence fórů nepolevila až do závěrečných titulků, přestože se občas v závěrečné třetině trochu zadýchávala. Skvělý intrikán Steve Buscemi, výborný Michael Palin (Stalinovi by se to líbilo.) a překvapivě zábavný Jason Isaacs (“Porazil jsem Německo, jednoho pionýra snad zvládnu.“). Oni i všichni ostatní si své role evidentně užívali a bavili se tak dobře jako já. I když v mém případě to byl často smích, při kterém současně běhal mráz po zádech.

Nenáročná, kouzelně naivní a lehce stravitelná pohodovka, která jakoby na plátno vypadla přímo z divadelních prken. Stejně jako v divadle je totiž pro správný požitek nejprve třeba přistoupit na hru, že nikdo v Adovi nevidí Adu. Po splnění této podmínky se nevěrohodná zápletka mění v zábavnou podívanou, ve které plejáda mistrů (od hláškujícího Trégla až po klasicky dobráckého mrzouta Pištěka) rozehrává kolem převlečené Adiny Mandlové mírně bláznivou převlekovou komedii. A taky o možnost alespoň na chvíli uniknout z tíživé reality nacistické okupace, což je aspekt, který si dnes není snadné uvědomit. Je to milé, pohodové, i po 80 letech natolik zábavné, že si možná někdy dám repete.