nash.

Tragický osud fanfaronského básníka a nosatého šermíře patří k nejkrásnějším příběhům o nesobecké lásce. Vrací se znovu a znovu ve stále nových úpravách a variacích a stále funguje. Stále může být vzorem, nedostižnou metou všem zamilovným. Mám rád úsměvnou odlehčenou moderní komediální variaci s nosatým Stevem Martinem, z věrných adaptací pak mám nejraději tuto. Gerad Depardieu je famozní, jeho láska nesmrtelná stejně jako fanfaronství, s nímž vyráží sám proti stu a s nasazením vlastního života, vlasrtní lásky i vlastního srdce bojuje za štěstí své milované Roxanny. V jeho podání je pravdivý každý verš, který jeho postava stvoří, každé slovo, které svěří dopisu, každé vyznání, pronesené za sebe i za Christiana. Povinnost pro všechny snílky, básníky a romantiky. A teď? Já komentář svůj odhazují v dál...

Klasika a povinnost nejen pro fandy žánru. První opravdová sci–fi, první opravdový příběh a taky první akční film. Z filmařského hlediska revoluční počin, něco na způsob Stvoření. Vizionář Méliés při něm namíchal většinu ingrediencí, ze kterých budou vařit všechny následující generace filmařů, stvořil většinu trikových technik a postupů, které budou sloužit až do příchodu CGI. I dnes je jeho Cesta na Měsíc stále kouzelná. Naivitou, výpravou i bezbřehou fantazií a technickou genialitou. Ovšem na druhou stranu poněkud hořká projevy lidské přirozenosti. Protože co udělají pozemští hosté na Měsíci? Zlikvidují každého Měsíčňana, který se k nim přiblíží. Včetně krále, který je přijme ve svém paláci. Jak typické.

Mohl bych začít slovy jako „Páni, netušil jsem, že krev je jako želé, správný chlap jí má v těle deset litrů a pokaždé je všechna v místě, kde se kůže setká s čepelí.“ Nebo bych mohl psát o tom, že kdyby se všechny zpomalené záběry promítly normální rychlostí, byla by druhá třístovka docela svižným půlhodinovým kraťasem, nebo bych mohl poznamenat, že je se všemi těmi fetišistickými záběry na napínající se svalstvo ještě víc gay než jsme doufali a filmem s největší hustotou osvalených naolejovaných chlapů na centimetr čtvereční, nebo krychlový (podle toho jestli uvidíte 2D nebo 3D verzi). Na to tu ale máme jinačí intelektuální elitu, která tu bude nad filmem okázale zívat. Já za sebe říkám, jo, je to tak, ale kašlete na to! Protože druhá třístovka je mnohem lepší než první díl (odehrávající se ve stejný čas o pár kilometrů dál). Zdaleka to není taková prázdná nuda. Bitvy jsou monumentální, efektní, brutální, dokonale zmáknuté a nejsou tak jednotvárné jako Butlerovo zaháknutí u Thermopyl. Každá je jiná a plná nápadů. Podívaná je navíc nabitá emocemi, které některými postavami cloumají tak silně, že by to potěšilo i pantátu Shakespeara. Občas to sice časově zakolísá, několikrát zakopne logika a jednou to celé uklouzne na zcela zbytné trapnosti, ale to vše bohatě nahrazuje velkolepý a do posledního detailu vymazlený vizuál jehož stylizace je dotažena na hranici pružnosti mezi úžasem a trapností. Je plný fantastických obrazů, které by si všechny zasloužily zarámovat a pověsit na zeď. Režie Murroa je o třídu výš než Snyderova, Stapleton je jako Themistokles víc člověk než sebestředný macho Leonidas a také mnohem zajímavější coby postava, ale i on se musí sklonit před Evou Green, která zcela ovládla plátno i příběh. Její pomstou posedlá Artemesia je fantastická. Pokaždé, když se objeví na plátně, nutí diváka zadržet dech a couvnout před silou její pochopitelné a zcela oprávněné nenávisti.

Po jednom filmovém zklamání tentokrát překvapení příjemné. Hořké drama ze života, které je hereckým koncertem Meryl Streep. Nichols nespěchá, nechává scény plynout zvolna, natahuje některé až za hranici trpělivosti běžného diváka, který se jim odmítne přizpůsobit. Dává Meryl prostor rozehrát pocity naplno, do hloubky, a tak opravdově, že je jako divák nejen vnímám, ale mám čas prožít je spolu s ní. Ať už je to předsvatební nejistota, zpívaní s pizzou, venkovský piknik nebo bolest ze zrady. Příběh jednoho obyčejného manželství je nabitý emocemi, ale většinou jsou ukryté ve zdánlivě banálních maličkostech. O to silnější však mají dochuť. A navíc je tu pár výborných momentů, o které se postarají ostatní, ať už je Nicholson nebo třeba Forman, který si pro sebe ukradne svatební scénu jen tím, že tam vzadu žvýká.

Sobecký hajzlík potká nemocnou holku, samozřejmě krásnou, a změní se v ušlechtilého prince? A aby si někdo nemyslel, že je to jen další romantická limonáda, budou všichni vulgární, nadržení a budou o tom neustále hodně hlasitě mluvit. O tom a ještě o penězích. Romantické komedie bývají pohádkami, ale neskrývají to a nestydí se za to. Tahle jo a po půlhodině jsem zjistil, že už mě to moc nebaví. Gyllenhaal mě nepřesvědčil, Gad jako jeho mladší brácha byl na zabití úplně v každém záběru, sjezd parkinsonů působil jako špatný vtip. A tak jediným světlým bodem filmu byla výborná a stále krásná Anne Hathaway, za kterou se táhlo několik vydařených a několik současně i zábavných scén. Jediná vypadala jako lidská bytost, i když mám pocit, že její oči a pusa jsou ještě větší než v předchozích filmech. Překvapila uvěřitelným výkonem, energií a odvahou, se kterou šla do některých scén.

Slabý pokus navázat na legendu, který se ke konci zvrhává v naprosto bezradnou slátaninu. Raději to měli nechat tak, jak to ukončil Fincher a už do toho tématu nešťourat. Nejzajímavější postavu nabízí Winona, lidštější než člověk, zatímco Sigourney už svou Ellen posunuje do roviny drsné nesmrtelné ikony, která by dokonale zapadla mezi Stallonovy Postradatelné a všemi deseti by ji bral i Leonidas. Ostatní členové podivné party jsou tu jen jako krmivo.

Velkolepé, plné akce a CGI efekty narvané až po strop nejvrchnějšího olympského chrámu. Přesto to v mém případě fungovalo tak napůl. Jako zábavná jednorázovka v pohodě, užil jsem si co se dalo a nenudil se, ale trvalka, ke které bych se někdy chtěl vrátit z toho nebude. Při sledování jsem s původní verzí nesrovnával a užíval si podívanou, ale teď zpětně se tomu asi nevyhnu, i když tohle byl vlastně jiný příběh, inspirovaný původním filmem stejně jako řeckými bájemi jen vzdáleně. Bubo fórek super, ale Perseus stejně neslaný nemastný jako v původní verzi. Mnohem větší charisma měli třeba Mikkelsen a Cunningham. Příběh sám o sobě moc nešlapal (ale to ani ten původní) a tempo udržoval jen velkolepými digitálním orgiemi, charakterizace postav poněkud zmatená (třeba Persovy bojové schopnosti, a ani nezemřel, jak chtěla věštba), boj se štíry nezáživný, Kraken zmatený, Olympští bohové trošku mimo, některé motivy nevyužité. Pouštní džinové zajímavá ale nevyužitá inovace. A tak vlastně potěšila hlavně Medúza. Krásná, rychlá, nebezpečná a už na první pohled osobnost. Škoda, že nedostala víc prostoru a šanci převzít tuhle velkopodívanou do své režie. To by panečku mohla být jízda.

Komorní drama mělo být teplým lidským příběhem. Jak říkáme my latiníci "eltépéčko". A určitě také je. Místy hřejivým a dojemným především díky skvělé a hluboce lidské Judi Denchové v titulní roli. Nechybí ani humor, většinou poněkud sarkastický a černý, který dodává Coogan jako protivný a zpočátku cynický Sixmith. Současně se však na povrch pod tím vším dere mrazivé drama o bezohlednosti a teroru jeptišek, které nám církev prezentuje jako ty nejhodnější a nejobětavější lidské bytosti pod sluncem. Nejmrazivějšími scénami přitom pro mě nebylo samotné odebírání dětí, ale scéna u zpovědi a pak setkání se starou Hildegardou. Při pohledu na její zažranou nenávist, mi doslova naskočila husí kůže. Pro mě je to navíc nečekaně osobní film o ztrátě bez naděje, o chybách, které už nikdy nepůjde napravit, o ranách, které se nikdy nezhojí a slovech, která už nikdy nebudou moci být vyslovena, o smíření, které osud bolestí zmítané duši nikdy nedopřeje. O bolesti, na kterou není lék. Z osobních důvodů mě to zasáhlo hodně hluboko a rozeznělo mou vlastní bolest, takže jsem to subjektivně prožíval mnohem silněji než by objektivně mělo. Pokud se vás téma osobně nedotýká, klidně si můžete jednu hvězdu z těch mých ubrat.

Objektivně vzato, příběh moc nešlape, lidé i bohové se chovají nelogicky, hlavní hrdinové nemají charisma, Hamlin a Bowker neumí hrát a triky zestárly rychleji než by si člověk chtěl připustit. U většiny herců jsem zahlédl tak málo uvěřitelných emocí, že mám pocit, že jediný, kdo tu měl nějaké opravdové city byl Kalidor. Viděl bych to tak na lepší tři hvězdy. Jenže tohle je jeden z těch filmů, které sleduji přes pocitový filtr nostalgie a sentimentálních vzpomínek. Na dobu, kdy jsem při souboji s děsivou Medůzou ani nedýchal, Kraken mi připadal monumentální, Pegas kouzelný a Perseovo dobrodružství úžasné. Pro ten pocit, a také z úcty k práci geniálního Raye Harryhausena (zejména Medůza a štíři jsou trikově působiví dokonce i dnes), bez váhání jednu hvězdu přihodím a přiznám, že jsem si to opět užil jako malý kluk. Takže, Vypusťte Krakena!

Minimalistický příběh téměř o ničem. Ovšem s nádhernou animací, a tak nabitý emocemi a magickou atmosférou, že jsem mu propadl během několika minut, to okouzlení ze mě nespadlo až do závěrečných titulků, a mé podvědomí spokojeně přede ještě teď, o dva dny později. Scéna z autobusové zastávky je geniální a kočkobus, taky neměl chybu. Pozvolna plynoucí, bez dramatických konstrukcí, neuvěřitelně roztomilé, pozitivní, magické, přitom ani na okamžik lacině kýčovité nebo vlezlé. Zkrátka jeden z těch filmů, který dělá svět krásnější a nutí vás do úsměvu při každé vzpomínce. Mistr Mijazaki to zase dokázal.