forsberg

Pokud se vypravíte na Chci uvěřit (moc vám to neradím), uvidíte jeden dobrý vtip, jednu krizi středního věku, jednu reklamu na auto, jedno deus ex machina, jednu upocenou honičku, jeden hloupý příběh a jednu českou komparsistku. Taky uvidíte Muldera a Scullyovou, ale klidně to mohli být třeba Dempsey a Makepeace nebo Randall a Hopkirk a vyšlo by to nastejno.

Dost mi vadí David Caruso s tou svou hlavou pořád nakloněnou na stranu a taky legrační dialogy typu: "Porovnej ty dvě fotografie podezřelých." "To nejde, jeden má na hlavě kuklu". Ale v Miami hezky svítí sluníčko a po srovnání s hrůzami jako Big Ben nemůžu jít pod ***.

Naprosto skvostné malé pohádečky o ovcích, hlídacím psovi a farmáři. Doporučuji pouštět si je při probuzení, místo zpráv a večer na spaní a ujišťuji vás, že svět vám pak přijde o mnoho veselejší. Když už nic tak alespoň ten díl, kde farmář vezme maličké ovečce pískací hračku...a vůbec...domluvil jsem. Béé.

Film Bathory je jako překrásný obraz čachtické paní, který hyzdí dvě obrovské bradavice. Tou první je Jiří Mádl. Pokaždé když se objevil, jsem trpěla silným nutkáním vlézt na filmové plátno, sebrat někomu z chrabrých uherských pánů šavli a vrazit jí tomu uhýkanýmu spratkovi do zadku. Tou druhou bradavicí jsou bitevní scény, které ze všeho nejvíc připomínají něco jako: Ochotnický spolek ze Zlámané Lhoty uvádí strašlivou bitvu s Turkem aneb neumíme hrát, libreto stojí za starou bačkoru, ale děsně nás to baví. Ale pokud si odmyslíte ty dvě vady na kráse, zůstane vám dobrý příběh s krásnou hudbou, se záblesky Jakubiskovy poetiky ( i když už to není co to bývalo) a s vynikajícími hlavními představiteli.

Zvláštní. Bill Murray strádal samotou a toužil po blízké bytosti jako Bradburyho monstrum putující k majáku a já mu děsně záviděla. Ach jo, být tak na pár dní sama v cizím městě, v cizí zemi...

Zabití Jesseho Jamese je balzám pro oči, uši i pro duši. Fantastický Brad Pitt, poetické záběry krajiny, Affleckův skřípavý hlas, překrásná hudba Nicka Cavea (jeho fanoušky čeká ke konci milé překvapení), scéna s přepadením vlaku u které zapomenete dýchat - to vše tvoří tak lahodnou kompozici, že vám těch 160 minut uteče jako voda.

Pro večerníčky už dávno nejsem cílová skupina, ale pokaždé když uslyším z televize: "Na políčku v jetelíčku..." pouštím všechno z ruky a jdu se dívat. Odpusťte Křemílku a Vochomůrko, Kalimero, Ovčí babičko...Včelí medvídci jsou můj nejmilejší večerníček.

Prvních pár minut si zvykáte - jiná doba, jiné prostředí...pak už je to zase ten starý známý Indy, trochu starší ale pořád při síle. Nenudila jsem se ani minutu, jen taková drobnost...proč jen musela křišťálová lebka vypadat jako přerostlá vánoční ozdoba?

Je to celé takové pěkně okostýmované, barevné, velkolepé a pro obdivovatele vysoko položených tónů (bohužel mezi ně nepatřím) je Farinelliho hlas jistě fascinující. Ale nemohu si pomoci, někdy až úporná snaha tvůrců zdůraznit JAK MOC se bratři Brocchiovi dělí o VŠECHNO mi maličko připomněla ono okřídlené: "Před hájovnou stojí zaražený pilot".

Moc se mi líbily přízračné záběry Londýna, uchvátil mne Deppův detektiv s hlavou v oblacích, zamilovala jsem si Coltrainova seržanta s nohama pevně na zemi a uhranuly mne černé zorničky Iana Holma. Jen tomu příběhu ne a ne uvěřit...