Vesecký

Sebelepší idea o výchově lepšího člověka nemůže uspět, pokud jej zavřeme do izolace a snažíme se o jeho výchovu násilnými metodami a drilem. Kolikrát jsem si už tohle za poslední čtvrtstoletí říkal, když jsem nechápal, proč zkrachovala překrásná myšlenka vytvoření spravedlivé lidské společnosti. Navíc, jsou-li sami vychovatelé pokrytečtí a nejsou dostatečnými vzory. Takovým mravokárcem byl uznávaný lékař z protialkoholní léčebny, který provedl experiment, jenž se mu vymkl z rukou. On první v té venkovské restauraci popil piva a další sklenici před svými svěřenci demonstrativně vylil... Starý prodejce losů první podlehl, když tam ukradl láhev s kořalkou, ale skutečný krach přišel, když byli "vyléčení" alkoholici konfrontováni s moderní technologií pivovaru a lihovaru. Při večeři ještě zkritizoval ředitelova otce, ale pak za pomoci alkoholu svedl manažerku firmy... To, že se pak zpili kromě dvou pacientů všichni ostatní, bylo jen hořkým koncem neúspěšné léčby. Jenže pan doktor nic nepochopil a závěr filmu, v němž pacienti opět létají po louce jako ptáci, je výmluvný. Tou negativní postavou je právě on! Čtyři hvězdičky.

Dobrý námět a slabý scénář s řadou nedotažených sekvencí, snad ve snaze zjednodušit vyprávění. V několikamiliónovém Santiagu se lidé, kteří o sobě nevědí, zcela náhodně a přitom záměrně nacházejí, protože by to jinak do scénáře nezapadalo. Dva propuštění trestanci jsou vlastně docela slušní lidé, ten starší se chce dát na lepší cestu a věnovat se rodině, která však už o něj nestojí. A Angelo, který byl ve věznici znásilňován jejím šéfem, se krátce po propuštění seznámí s němou dívkou, která ztratila za Pinochetovy diktatury oba rodiče. Vlastně je to naivní citlivý chlapec, který jen z nerozumu zasvětí do svého plánu miliónové loupeže černých peněz jednoho z Pinochetových lidí, Nicolase. A jen kvůli lepší budoucnosti nadějné tanečnice plán uskuteční, aby byl nakonec zabit na příkaz onoho vězeňského ředitele. Takové je to všechno vlastně podivné, třebaže vysoko v Andách se nám snad dostává vysvětlení jeho chování. Jenže kdo je ten jezdec, který se ke skupině uprchlíků z Chile do Argentiny v horách blíží?

Zvláštní válečný film; zpočátku se mi zdálo, že je to film, který straní francouzským agresorům, bránícím kolonii proti Frontě národního osvobození. Vstup mladého dobrovolníka, poručíka z Grenoblu, však přinesl cosi navíc, za což si film nakonec zasloužil čtyři hvězdičky. Ukázal totiž, že citliví lidé by neměli jít do žádné války. Že voják nesmí přemýšlet, na čí straně je spravedlnost. Jeho spor s četařem se vleče po celý film. Samozřejmě, NFO bojovala za nezávislost a Francouzi byli agresory. Přitom nelidsky (dá-li se to tak říci v podmínkách války) se chovaly obě strany. Jenže - NFO se chovala krutě k nepřátelským vojákům, kdežto Francouzi se za to krutě mstili i civilnímu obyvatelstvu. Shození nádrží s benzínem na útočící partyzány bylo stejně hrůzné jako mučení zajatců a pozdější vyvraždění kabylské vesnice. Měnící se psychologie vojáka v boji, to snad byla ústřední myšlenka prolínající se celým filmem. Jinak vlastně film neměl žádný někam směřující děj.

Tuhle klasiku mám moc rád, jen kdyby to opakovali méně často... Kouzelný Tomáš, výborní Němec, Preissová a Karlík a hasičský vůz Máňa. A taky - bylo to točeno v našem kraji, u Věžáku, v Krčkovicích, ve Skaláku... Příběh o tom, jak by to mělo v rodinných vztazích vypadat. Nikdo nemůže dítěti nahradit mámu ani tátu. A dva táty si taky nedovedu představit. A dvě mámy by bylo utrpení. Víc netřeba.

Buňuel jako režisér mě zatím nikdy nezklamal a kdyby bylo zapoojení Conchity do teroristické bandy ve filmu vysvětleno více polopatisticky, dal bych i pět hvězdiček, takhle musím jednu ubrat. Fernando Rey i Carole Bouquetová jsou výborní herci, navíc mám slabost pro Španělsko i Paříž a záběry na madridské nádraží Atocha ve mně probudily kus nostalgie. Musím přiznat, že kvůli své špatné schopnosti rozeznávat tváře jsem ani nepostřehl, že Conchitu hrají dvě různé herečky. K závěrečnému atentátu došlo ovšem až v Paříži, ale i tak si člověk musel připomenout, že právě na nádraží Atocha došlo později k největšímu teroristickému útoku na území Španělska. Předlohu neznám, a proto jsem zřejmě chybně došel k závěru, že Conchita naivity a zamilovanosti stárnoucího zbohatlíka využívá ku prospěchu teroristické skupiny zřejmě už od samého počátku. Příběh je vyprávěn spolucestujícím ve vlaku ze Sevilly do Madridu, což možná skutečně nebylo scénáristicky nejšťastnější. Divák však s napětím čeká, kdy bude vysvětlena krev na prostěradle z opuštěného pokoje na začátku filmu i polití Conchity vodou z rozjíždějící se soupravy... Ale to ještě nebyl konec...

Těžké rozhodování o hodnocení rozhodly dvě druhé povídky. Monicelliho povídka upoutala svým sociálním kontextem, kdy zaměstnavatel zakazuje práci vdaným ženám; v dnešní době kvetoucí pracovní diskriminace opět živé téma i u nás. Fellini zde opět dost experimentoval na hranici reality a surrealistických prvků, je zde zesměšněno měšťácké puritánství Itálie 60. let, ale Anitě Ekbergové není dán příliš velký prostor k vyniknutí. A tak "pětku" zachraňují povídky Viscontiho a De Sicova, upřímně jsem se už dlouho nezasmál zvláště povídce se S. Lorenovou, která si vydělávala na lepší příští svým tělem prostřednictvím pokoutných loterií na poutích. No, už jsem ve věku těch uslintaných dědků. Moc pěkně sehrané, třebaže Lorenová pro mě tak přitažlivá není. Zato Romy Schneiderová byla skutečně nádherná Středoevropanka a svou roli hraběnky, která po skandálu svého manžela se rozhodne pracovat tak, že bude přijímat svého manžela za peníze, sehrála ohromně s různými nuancemi od ztrápenosti, přes ironii až po prohnanost... Shodou okolností, T. Milliana jsem viděl o den dřív ve zcela jiné roli ve filmu Píseň ohlašuje pomstu. I on zde hraje ve zcela jiné herecké poloze než v roli cangaceira.

Film skutečně náročný, v jehož ději jsem se ztrácel. Dlouho trvalo, než jsem pochopil, že se tu prolínají časové linie a kteří manželé a jejich ratolesti k sobě patří. Místy byl děj dost rozvláčný, třebaže asi ta filozofická zpověď o smyslu života před společnou sebevraždou asi tak dlouhá byla úmyslně. Navíc se nevyznám ve světě financí a byznysu, takže jsem se i v tomto ohledu těžko orientoval. Nakonec jsem snad ústřední myšlenku pochopil. Bohatí zevlouni, žijící z rentiér či různých podvodných transakcí, se uzavřou do vlastního světa s ochrankou kolem své vilové čtvrti, kde mají všechno, co k životu zevlounů potřebují. Vzájemné vztahy se pohybují mezi pokrytectvím a otevřenou nenávistí, dětičky holdují zvráceným choutkám - drogám, slídění na počítačích, okrádáním rodičů. Čtyři manželky se scházejí a říkají si vdovy, když každý čtvrtek je manželé opouštějí, aby si zahráli karty při popíjení alkoholu. A netuší, že rodinný, společenský a finanční krach, k němuž vede státní bankrot v Argentině, nakonec změní hru na vdovy ke kruté skutečnosti, z níž vyvázne jediný Rony, u něhož bychom to nejméně čekali... Vzhledem k tomu, že jsem skutečně měl se usledováním co dělat, pouhé tři hvězdičky.

Ten film mě okouzlil už při své dávné premiéře. Pak jsem o něm jen dlouho snil, jen ta nádherná průvodní píseň mi stále zněla v uchu a často jsem si ji notoval. Tenhle western se zásadně liší od těch spagheti westernů s až pitomě rozdávajícími ranami Spencera a Hilla. Odehrává se v exotické Brazílii uprostřed savany a džungle, v místech, kam dosud nedospěla civilizace a auto je tu mezi vesničany něco zcela neznámé. Ten rozebraný vrak, to byl úžasný vtip. A ten druhý - hostina u pana guvernéra. Tam mi připadali mezi tou pozlacenou smetánkou cangaceiros ohromně sympaticky. Vykupitel vyšel na světlo poté, co byl zachráněn poustevníkem a upadl do bláznivého přesvědčení, že vykoupí nespravedlnost světa. Jak mi je tahle myšlenka neustále blízká! Dnes by vládnoucí tohoto světa cangaceiros označili nejspíš za teroristy podobné palestinskému Hamásu. Ale co říci na vládní vojsko, které se jim mstí vražděním nevinných vesničanů? U mě to Vykupitel přes ty své násilnosti nad guvernérem Brankem vyhrává.

Podle novely L. Balleka natočila slovensko-maďarská koprodukce působivý film s výborným E. Romančíkem v hlavní roli řezníka Riečana, který jako zasloužilý odbojář dostal po válce řeznictví kdesi na jihu Slovenska v maďarsko-slovenském městečku. Přes varování předsedy MNV si ponechal jako pomocníka vykutáleného Maďara Lančariče. A pak se začal odvíjet příběh poctivého a skromného muže a podvodníka, který bohatl na černém trhu, pašováním a nakonec i chovem prasat na tajném odlehlém místě. A ohromně rychle došlo k proměně řezníkovy ženy i dcery na měšťácké paničky, pro něž majetek a peníze byly nade všechnu poctivost a čest. Zvláště matinka podlehla "kouzlu" pomocníka, který uměl vydělávat ohromné peníze, dopomohl jim k přepychové vile a významnému postavení v rámci městské honorace - a starý Riečan se na to jen bezmocně díval se zděšením, kam tohle povede. Když zjistil, že si Lančarič mohl podplatit i právníky a soud, odchází z města, sám a bez rodiny... Člověk po letech s hrůzou zjišťuje, že to, co tento film v roce 1982 pranýřoval, se stane za pár let obvyklou normou chování mnohých našich občanů, kteří budou obdivováni za své schopnosti. Do pěti hvězdiček tomuto filmu chybí jen asi to, že jeho otisk mezi podobnými filmy v mé mysli natrvalo nezůstane.

K tomu není co dodat. Před začátkem sledování jsem si říkal, odehrává se to v zimě, za to musíš strhnout bod... Ale Tomáš byl opravdu kouzelný, jen mi zatrnulo, když v rozhovoru s mámou skoro na začátku říká: "...neboj se,mámo, já se ti nezabiju..." Stejně si myslím, že by se jeho cesta ubírala asi jinam než k herectví, ale tragický konec si musím připomínat pokaždé, když ho vidím hrát. Poledňáková vytvořila dvojici filmů, která se leckomu nepodaří za celý život (a ovšem, ten třetí, S tebou mě baví svět)... A Tomáše - Vaška dobře doplňují F. Němec a J. Preissová.