Vesecký

Maďarsko-německý film hororového ražení má být modernizací klasického příběhu o Frankensteinovi. Takřka celý se odehrává v opuštěném domě, kde už žije jenom starší žena se svým manželem, nevlastní dcerkou a příbuznou dívkou Magdou. Dům má pronajatý ke svým zkouškám a castingům známý filmař; při jednom výběru neherců do filmu dochází k vraždě. Zavražděnou je ona nevlastní dcera paní domácí, vrahem je - jak se záhy dozvídáme - její syn, který se pak ukrývá před spravedlností po opuštěných bytech, stačí se tam zamilovat do Magdy a zabít svoji matku i jejího manžela. Po delší době vyjde najevo, že tento psychopat je také synem onoho režiséra, který jej chce před spravedlností vrátit do ústavu a nakonec s ním prchá do rakouských Alp, kde dojde k autonehodě, při níž je duševně nemocný zločinec smrtelně zraněn... Slabá místa tento film má, zvláště výkony herců jsou jenom průměrné, příliš brzy je divákovi jasné, že všichni v domě budou povražděni (kam jen ale zmizela Magda?); ke kladům patří umístění děje do ponurého polorozpadlého domu. Slušné tři hvězdičky, Magda i ta zavražděná dívka byly hezounké.

Jako bych viděl dva rozdílné filmy. Ale takový je možná život. Nejprve radostné očekávání a potom rozčarování a těžká zkouška, kterou ne každý unese. První část se nesla skutečně v jakémsi humorném a optimistickém očekávání a naplnění smyslu života - dát jeho pokračování v životě novém. Už dlouho jsem se tak nezasmál, jako když s terapeutkou rozebírali význam spolykaného spermatu na zdárný vývoj plodu. A vyhrkly mi slzy štěstí, když světlo světa spatřila ta krásná holčička. V tu chvíli to bylo jasných pět hvězdiček. Ale pak se vše rozplynulo starostmi, hádkami, hledáním nového smyslu bytí, když se nedařilo sexu (sám to znám nejlíp) a nakonec dočasným rozchodem a dost planým filozofováním. Byla ta druhá část dost feministicky pojatá, takže z druhé části jen průměr a nakonec vytryskly hvězdy čtyři. Je mi líto.

Film, který vždycky vezme za srdce. Příběh sirotka Homera, který zůstává až do jinošských let v ústavu, kde se narodil a laskavý, i když svérázný doktor Larche, holdující fetování éteru, jej vyučí zdatným gynekologem a porodníkem, aby pak odjel na zkušenou do moštárny jablek, kde prožívá příběh lásky s dívkou, která absolvovala v sirotčinci potrat a čekala na návrat svého milého z válečných vřav v Barmě. Dostává se do prostředí drsných černošských česáčů, jež si pro jejich bezprostřednost také zamiluje, a kde ho čeká těžká zkouška, když zjistí, že předák dělníků přivedl do jiného stavu svoji dceru. Romantika se tu střídá s tragédií, neboť dcera po potratu svého otce zavraždí. Z filmařského hlediska je nejzajímavější prolínání četby dopisů se zobrazením myšlenkových pochodů čtenáře. Trošku slabší se mi zdá výkon T. Maguireho, příliš připomínajícího Vladimíra Dlouhého s tváří bez jákékoliv mimiky, jen s věčně stejným úsměvem v kterékoliv situaci. Naopak M. Caine se zhostil své vedlejší role lékaře na výbornou. Pět hvězdiček.

Těžko uvěřit? Tak já jsem tomu klamu podlehl a až do přečtení obsahu jsem skutečně věřil, že Mastroianniho (skvělý!) vyprávění bylo skutečným zážitkem muže, který nemiloval ani svoji ženu ani její obchody, snažil se přecházet to drsným vtipkováním (hle - Nový: Rozkošný člověk) a nakonec se v nervovém (?) sanatoriu seznámil se zajímavou Ruskou; když pak za ní přijel do Ruska, zjistil, že se jedná o ženu starosty... Neznám natolik Čechova, jeho dramata jsou pro mne odtažitá, ale jeho povídky jsou mistrné a ukazují duši ruského člověka s jeho absurdními vlastnostmi. A právě pobyt hrdinův v ruském maloměstě mi silně připomněl Čechovovův styl ironických povídek. Ano, drobnokresba ruských postav byla Čechovovým mistrovstvím. A film mu zůstal věrný. Drobné postavy ve filmu vytvořili Oleg Tabakov (výborný v roli starosty) i I. Smoktunovskij. Čtyři body dávám za počáteční podivnou půlhodinu, která mi připomínala svou pitoreskností či čím poněkud českou novou vlnu... (a ona dle kolegů zde to byla felliniovština).

Drastický film podle skutečné události. Drastický od samého počátku až do tragicky hrůzného konce. Třídní otloukánek Josef je všemožně šikanován skupinou vůdčích grázlů třídy střední školy, aniž by o tom učitelský sbor měl až na náznaky nějaké informace. Jediný, kdo se spolužákům postaví, je Kaspar, jenže pak to schytávají oba měrou společnou. To, že situaci řeší nakonec hromadnou vraždou (žádný smyšlený příběh by snad takto neskončil), způsobil vlastně Josefův otec, zřejmě voják či policista, který se domníval, že citlivou chlapcovu povahu je možno "vyléčit" tím, že bude v životě stejně tvrdý, jako je život k němu; razil heslo, že chlap musí ukázat v kolektivu svoji sílu, a tak zoufalý Josef nakonec ukradl ze sejfu otci jeho zbraně a... Zkažené děti ve zkažené "svobodné" společnosti jsou vlastně oběťmi svých třídních vůdců. Konec se mi nezdál příliš dotažený, i záběr na Kaspara, který se neodhodlal k sebevraždě, je hluchým místem. Přesto dávám pět hvězdiček, je to všechno zahráno velmi důvěryhodně.

Otázkou je, zda nejmistrnějším filmem Brzkové není Babička, ale právě Barbora Hlavsová. V ní je ohromná ženská a mateřská síla, s níž čelí nepřízni osudu poté, co její syn zpronevěřil neuvěřitelné peníze a ona se zavázala, že dluh splatí. Standardní výkony Plachty, Štěpničkové, výborný Smolík, tradičně divadelně přehrávající Průcha a tehdy ještě slabší Hrušínský, který tu opakuje svoji roli nadšeného klavíristy ze Študáků... Režijní zvládnutí komparsu bylo slabší, Frič zvládl řadu filmů lepších. Jenže síla tématu mluví pro pět hvězdiček. Kterápak matka v dnešní době by se takto dovedla obětovat? A přitom stačí tak málo, aby se s člověkem roztočila ruleta dluhů... A ještě nutno připomenout mistrnou hudbu Křičkovu i Smatkovu a velmi příhodné prolínání tóny Dvořákovy "Když mě stará matka".

Jedno z nejlepších děl Karla Kachyni. Věrně zobrazuje život Žižkova ve 30. letech minulého století, marný boj malých živnostníčků s kapitalistickými kolosy, v druhé rovině pak dva bratry, kteří jsou srostlí bratrskou láskou a přece je každý jiný. Jeden citově zaměřený poctivý a slušný romantik a idealista (Lukáš Vaculík), druhý průbojný, realisticky uvažující pragmatik, který se ve světě umí pohybovat (Jan Hrušínský), řekl bych v intencích dnešní doby 21. století... Zatímco dříve asi mnozí fandili Lukášovi, který byl miláčkem dívek tehdejší generace, dneska by asi cynická mládež více věřila pravdám staršího z bratrů... Skvělá a milá Tereza Pokorná, škoda, že toho natočila tak málo; moudrý filozof Rudolf Hrušínský, který s nadhledem (a to i skutečným) šmíruje své okolí dalekohledem za komentářů M. Macháčka. A ovšem Vladimír Menšík, kterého si vždy budeme pamatovat jako ševce, krčícího se na louce nad Žižkovem... Vše odděleno kapitolami s nádherným hlasem Evy Olmerové. Mistrovské dílo, pět hvězdiček.

Tenhle film mě zaujal už dávno při premiéře v kinech. Tehdy to byla každodenní současnost, tyhle přeplněné kanceláře, drbárny, kafíčkování, doby, kdy každý měl na práci dost času... ale lidé měli aspoň práci... Příběh o stárnoucím technikovi (dnes by patřil mezi kastu manažerů), do jehož osudu vstoupí mladá atraktivní a svůdná Slovenka, nebyl a není ojedinělý. Kolik takových "starců" - a to bylo Svěrákovi necelých padesát - se bláznivě zamilovalo a doslova zblblo a zničilo si přinejmenším kariéru, ač toto slovo nemám v lásce, musím ho použít... Klasický výkon Z. Svěrákai I. Krajčovičové, z vedlejších postav vynikla Laďka Kozderková, škoda, že odešla tak mladá. František Husák vytvořil až poněkud přehnanou postavu podrazáka... Nejživotnější (však já dost pamatuju) byly ty kancelářské drbny... Moc pěkný film...

Neznám drastičtější film, protože je drsně skutečný. A přitom ho musím vidět stále znovu a znovu, i s tou děsivou poslední scénou, kdy si Delona personifikuji v sebe sama. Jaké musí být pocity odsouzence, jehož vedou k smrtícímu nástroji? Takhle děsivý film nenajdeme v žádném připitomělém americkém hororu. U tohoto filmu více než u jiných po celou dobu toužím, aby skončil jinak, než skončí vždycky, ale vždycky mám v sobě tuhle naději. Případ člověka, který po spravedlivém trestu začne žít slušný život poctivě pracujícího člověka, nad nímž drží ochrannou ruku jeho kurátor, a který nakonec v záchvatu beznadějného vzteku zardousí bezcitného policejního komisaře. Jak krutý je trest smrti v porovnání s utopením koťat. Mistrovské herectví Jeana Gabina a tady ještě větší Alaina Delona...

Dal bych i pět hvězdiček, protože je tenhle příběh velice dobře napsán, je milý a hluboce lidský, navíc nekončí s nijak dobrou poentou, Američané by to natočili nejen s polibkem, ale minimálně s postelí... Jen se do toho neměl namíchat pravý táta, protože ten závěr je zcela nepochopitelný, když poslední dopis Frankieho hovoří o tom, že delší čas věděl, že jeho pravý táta je někdo jiný... Že by všechno, co ten hoch prožíval, bylo jen vědomé toužebné snění? Napadá mě, že možná někdy odezřel nějaký hovor mezi maminkou a babičkou... Jinak vesměs výborné herecké výkony!