Vesecký

Ohromný filmový zážitek. Tomuhle říkám skutečný hororvý thriller, protože to bylo ze skutečného života. Nevím, proč jsou hlavními tvůrci filmu označováni Francouzi a Němci, asi že do toho dali finance, ale film to je ryze turecký a jako turecký ho budu hodnotit. Ponížené postavení ženy v muslimském světě v Turecku, o němž se mluví jako o velmi moderním státě, se tady dokládá na realitě, kdy pětice dívek - sester a sestřenic, vychovávaných babičkou a strýcem, obviněna z necudností, což mají vykoupit sňatky. Mladičké dívky jsou izolovány od světa a jsou jim vnucováni ženiši.. První se vdá s odporem, druhá si vybojuje svou lásku, třetí je zasnoubena, ale před svatbou se zastřelí a té čtvrté se za pomoci nejmladší dívenky, která má asi do vdávání ještě pár let času, podaří uprchnout do víru velkoměsta za svojí učitelkou. Otřesné, ale skvěle zpracované. - No recenzentům, kteří obdivují americké primitivnosti, se to asi nelíbilo...

Tento film ve mně vzbudil odpor a hluboký psychický otřes. Kdybych měl vyjádřit své pocity z tohoto filmu, tak bych byl asi trestně stíhaný, a proto budu mlčet. Jen nevím, jestli by neměla být potrestána tato doba, v níž jsem nucen dožít svůj život. Umělecky ovšem tomuto dílu nemohu vytknout nic, ale asi se z něho budu dlouho léčit.

Solidní tři hvězdičky. Délka filmu byla únosná, dobře nafilmované krvavé bojové scény, jen nevím, nakolik byl příběh točen podle dochovaných dobových zpráv a nakolik podle legend, které o Čingischánovi přinesla staletí, zdá se mi, že skutečný Temüdžin nemohl přežít tolik zajetí, mučení a šípů ve svém těle. Koukalo se na to dobře, akorát se nějkak nápadně opakovalo schéma pobratimství - boje - válka - zajetí - vysvobození - rodina...

Příliš složitý film na moje chápání. Režisér Guido je na léčení v lázních, ale neustále je zahrnován tlakem, který na něj činí producent, scénárista, architekt a další, kteří připravují nový film. Lázeňský pobyt si přitom chce zpříjemnit s ženami, ale milující manželku tu nemá, zato se schází se starými láskami a objevuje nové. Přitom je reálie režisérova pobytu v lázních prolínají s jeho vzpomínkami na různá období života a navíc ještě s některými fantaskními snovými obrazy, člověk se v tom někdy nemůže vyznat. Ale takový je Fellini, trochu mi to připomínalo film Giulieta a duchové. Zaujala mě snad až ta předposlední scéna, kdy má slavnostně začít natáčení nového filmu - jehož scénář vlastně neexistuje. Ten tlak novinářů byl děsný a škoda, že se pod tím stolem Guido skutečně nezastřelil. Film by měl mnohem pochopitelnější rozuzlení.

Zpočátku to vypadalo jako neskonalá bláznivina známá z jiných balkánských filmů, ale v okamžiku, kdy šel Milos do války a objevila se omylem zajatá sestřička z muslimské části Bosny, začalo mi docházet, jak velké mistrovství tady Kusturica projevil, aby spojil jednoduché myšlení bosenských horalů na pomezi Bosny a Srbska, oddělené řekou Drinou, a moderní svět představovaný kopanou a vším, co k dnešnímu fotbalu náleží. Luka si nechce válku pustit k tělu, ale zajetí Milanovo a to,co se děje kolem něho, ho nenechává chladným, aniž by si stále neuvědomoval nesmyslnost války. Vždyť měl v plánu znovu uvést do života železnici, která by definitivně spojila Sarajevo s Bělehradem. Nu, ale dosti mých myšlenek, ať si každý o tomto filmu udělá svoji vlastní představu. Já dávám pět hvězdiček.

Řekl bych, že druhá povídka je lépe zpracovaná než Čintamani a ptáci. Rukopis Čapkův je k poznání i pro toho, kdo Podívky z druhé kapsy nečetl, scénář se drží velmi přesně Čapkova slohu. V obou povídkách si zahrála navíc se svým typickým herectvím i Čapkova vdova Olga Scheinpflugová. Vladimír Šmeral mi ke sběrateli koberců a potažmo zlodějskému učni moc neseděl, navíc vlastně povídka končí pilováním mříží, aniž by vysvětlila, kde se vzal čtvrtý koberec s Čintamany. Nezvykle otylý Sovák v úloze sňatkového podvodníka byl výborný a Libuše Havelková jako jeho manželka mu výborně sekundovala. Vzhledem k tomu podivnému neukončení první povídky čtyři hvězdičky.

Nemyslím si, že by se tento film Almodóvarovi nějak výjimečně povedl, sic zůstal svůj svým bádáním o ženské psychice. Přesto si čtyři hvězdičky zaslouží díky zajímavému námětu, jenže bych musel přečíst předlohu a pak asi zvláště závěr doporučil scénáristovi a režisérovi v jedné osobě pozměnit. Ono už bylo zvláštní, jak lehce nesla Antie smrt svého otce, přitom nebylo vůbec patrné, že jí smrt otce nějak otřásla. Že byla rozhodující její rozmluva se starou otcovou služebnou, dozvídáme se až ke konci filmu. Pak je to záhadné třináctileté odloučení, kdy matka o své dceři neví vůbec nic. Pobyt v meditačním středisku podle mě nebylo nic jiného než psychická nalévárna, která vědomí Antíe naprosto sektářsky zpracuje. Nic jiného v tom nevidím. Pak je ale šokující závěr, kdy zůstáváme v naději, že chce dcera s matkou skutečně navázat znovu styk.

Ne že by nebylo čemu se pousmát, ale bylo to takové od začátku průhledné, starý seladon a mladá slečinka, mladý nadporučík a mladá slečinka, starý seladon a mladý nadporučík = otec a syn; z čehož vyplynulo, že starý utře hubu. Ovšem aby ten film měl v prostředku pokračování, nesměl chtít syn vidět otcovu milenku a otec zase synovu - tedy na fotografiích. Všechno zasazeno do prostředí fotografického ateliéru, který si zřídila "armádní dvojčata" v rámci povinné vojenské služby. Uniformy a pár pochodujících vojáčků, resp. klientů fotoateliéru, to bylo jediné, co vojnu vzdáleně připomínalo. Takže to asi měl být film, propagující armádu, ale tento námět byl úplně zbytečný a klidně by sedal vsunout do civilního života. Theodor Pištěk jako perevoschodítělstvo byl ovšem výborný, Plachta s Lálou průměrní, Vítová spíše podprůměrná stejně jako Gustav Nezval.

Adaptace Nebezpečných známostí jsem viděl již dvě, toto moderní zpracování snad za nimi nijak nezaostává. Rozhodně je zajímavé, jak se Rogerové Vadim a Vailland vypořádali s přenesením děje klasického románu do soudobé doby. Místo šlechticů, paláců, zámků zde nacházíme moderní prostředí měšťáckých salónů, horských hotelů a sjezdovek, kde se odehrává drama manželů Valmonta a Juliette, kteří jsou z jednoho těsta a zdá se, že se k sobě hodí právě tím, jak jsou tolerantní jeden k druhému. Dokonce nahrávají partnerovi milence či milenky, souhra dokonalá, ale nakonec se přece zhroutí, když to Valmont zkouší z pýchy se dvěma současně. S jednou čeká dítě, druhá se rozhodla opustit manžela a Valmont se dostává do tak zauzlené situace, že náhle pochopí, že prohrává. Předposlední film Gérarda Philipa - a řekl bych, že jeho vážná tvář napovídá, že mu jeho zdraví přestává sloužit.

Tyhle staré americké filmy mám rád. Tehdy ještě i Hollywood produkoval filmové umění světové třídy. A Mistr Peck neměl snad slabých rolí. Zde v roli advokáta, který se snaží obhájil v jižanské Alabamě černocha, který údajně znásilnil mladou dívku. Atticus je pronásledován bílými usedlíky, přesto ale vytrvá a třebaže bez úspěchu obhajuje nevinného muže. Přitom se jako vdovec vzorně stará a vychovává své děti. Ve filmu je i prvek hororu, bláznivý soused pod zámkem ale nakonec obě děti zachrání před vraždou, přičemž skutečný pachatel násilností na své dceři přijde o život... Slavná kniha málo známé Harper Leeové asi stojí za přečtení, musím se podívat, zda ji má našeknihovna...