-bad-mad-wolf-

Patnáct let po vzniku tohohle paskvilu je docela zábavné pozorovat leckteré kontrasty - Dwayne Johnson a Karl Urban, tehdy ještě spíše na startu svých hvězdných kariér, se z dnešního pohledu zdají být skvělou volbou do tak macho tématu, jakým Doom je. No... moc věci tehdy nepomohli. Největší chybou celého projektu se stal fakt, že úplně rezignoval na dva zásadní Doom elementy: přemíru brutální akce (signifikantní pro první dva díly hry a posléze i pro několik dalších, které ovšem v době natáčení ještě neexistovaly) a infernální atmosféru (na hororový nádech a obskurnost pekelných démonů vsadil nejvíc třetí díl hry). Místo nabízených možností se Bartowiakovo béčko vydalo cestou rutinní střílečky mutantů, kde zbylo podezřele málo akce i pekla. Pojem Doom tak vlastně reprezentuje jen svého času hojně propíraná "first person" scéna. A ne, ani ta není dobrá...

Rozumové možnosti postav jsou poněkud omezené a všichni se chovají jako postavy počítačové hry (tohle tvrzení je v kontextu se Silent Hillem trochu paradoxní, ehm), ostatně posuďte sami - máte pravděpodobně nemocné dítě, jehož největší zálibou je pobíhání ve stavu náměsíčném po okolí a vyřvávání názvu neznámého města. Vy jako spořádaný jedinec nacpete fakana do auta, nic nevysvětlíte ani vlastnímu manželovi a pojedete přes půl světa na ono místo, přičemž cestou budete ujíždět policii a akčně projíždět zamčené brány. Fajn. Dále tu máme příběhový šmodrchanec, který se ale dá při dostatečné pozornosti poměrně dobře rozplést, takže tento často uváděný zápor nepodpořím - film navíc nemá pouze jednu možnou interpretaci (mlask). Důležité je, že věci mají svou tvář, tudíž v konečné rovině vás svět Silent Hillu pohltí, ať už z jeho děje napíšete referát nebo zůstanete totálně paf. Strach se s mojí bytostí během sledování příliš kamarádit nechtěl, pouze chvílemi jemně zatahal za rukáv, naopak mě spíše provázela tetelivá radost ze všech těch depresivně a choromyslně stylizovaných obrázků alá úchylná temná fantasy. Krásné. Nádherný (a vícevýznamový) závěr je pak třešinkou na tomhle pošahaném dortíku. Souhrnem bych řekl, že Silent Hill není pro normální lidi. Ani hra, ani film. Podivné vazby a humus vylézající ze stěn jsou mu vlastní, stejně jako iracionalita a podmanivá audiovizualita. Silent Hill je prostě magor.

Téměř totéž, co jsem napsal k původní japonské verzi. Příběh je upozaděn ještě o něco málo více, forma dostala sugestivnější a nastrojenější kabátek, některé děsivé chvíle zmizely, jiné přibyly... a právě díky několika obměnám vyděsí film stejně, jako originál. Čtvrtá hvězdička je jen a pouze za plakát.

Nadčasové/nestárnoucí dílo. Film ve svém zdánlivě nevýrazném komorním podání s nadhledem reflektuje různá zvěrstva lidstva, od inkvizice až po genocidu, přičemž oněm reflexním plochám všechna fakta přizpůsobuje. Neboli není důležité, jak mohly být věci takto nakonfigurované, ale proč - proč jsou takto nakonfigurované? Opice žijí ve městě, chovají se jako lidé, budují jako lidé, chybují jako lidé, chodí do škol a věnují se neurochirurgii, zatímco skuteční lidé jsou jen zdivočelá zvířata, neschopná myšlení nebo přizpůsobení se. Pak přilétá v raketoplánu inteligentní člověk Taylor, což je v rozporu se všemi opičími pravidly, zákony, svatými svitky a podobnými antimozkovými elementy. Zatímco jedni se ho snaží pochopit a vysvětlit si jeho existenci, pro druhé znamená hrozbu páchnoucí kacířstvím a hodnou likvidace. Počáteční úvahy kosmonautů tak ostře kontrastují s pozdější snahou co nejjednodušeji opicím vysvětlit svůj původ; dialogy tvoří stěžejní prvek a jsou napsány bravurně. V symbolických podmínkách, které si film pro svou existenci vybral, by přílišná vážnost byla na škodu, čehož si byli tvůrci vědomi, a tak dostalo nemalé množství scén lehce humorný, ironický podtón (ačkoliv chladná bezútěšnost dané situace je stále jasně patrná), vezoucí se právě na záměně člověka za zvíře. A když už toho všeho PROČ začne být v závěru příliš, a divák začne toužit alespoň po jediném JAK, dočká se šokujícího konce, který nekompromisně dosazuje předchozímu dění tvrdou a krutou tečku. Technická stránka odolala čelistím času rovněž výborně - masky vypadají pořád dobře, lokace jsou krásné a odpovídající, vyzdvihl bych také skvělou práci s kamerou a Jerry Goldsmith nahrál další z charakteristických soundtracků. Dokonce ani ty akční sekvence nejsou zlé. Podtrženo a sečteno - Planeta opic stále je inteligentní úvahovou sci-fi, jíž nechybí humorný podtext či povedená pointa.

Madhouse hezky vypadá, hezky utíká, člověk se ani moc nenudí, ale vzhledem k žánru i potenciálu psychiatrické léčebny je strašlivě sterilní. Návštěva podzemí je fajn, rozuzlení taky, dokonce i atmoška občas trochu vystrčí drápky. Jako celovečerní epizoda nějakého hororového seriálu by bylo vše OK. 5/10

10/10 za VŠECHNO. Často zmiňovaná scéna na lavičce v parku už sice další oslavný komentář nepotřebuje, jedná se ale o natolik silný monolog, že bych si jeho opomenutí vyčítal. Díky, Bene a Matte.

Standardně hloupé pokračování, se všemi standardně hloupými chybami, které takové případy provázejí - dějová linka víceméně sleduje první díl, příroda byla nahrazena "atraktivnějším" městem, zvířat je o poznání více a naši miláčkové musí vedle své cesty učinit i jeden velký dobrý skutek. Smutné, ale děckám se to líbit pořád bude.

"Jsem čes. Napůl člověk, napůl pes. Nejlepší přítel sebe sama!"

Od obyčejných laciných monsterbéček se Chobotnice liší podstatně vyšším rozpočtem, tím pádem i spoustou solidních digitálních triků, dobrou hudbou (Jerry Goldsmith) a celkově vyšší řemeslnou kvalitou. A je tu pár přinejmenším zajímavých brutálních scén. Třetí hvězdička za poslední scénu.

Príma postavičky, ale zasloužily by si nějaký ten příběh...