StaryMech

Převážně mlčenlivý esej o našem soužití s vodou, společný projekt filmařky a fotografa, spoléhá na emocionální sílu nevšedních obrazů. Celek bohužel připomíná kouli uhnětenou z plastelíny různých barev - žádná mistrovská ruka mu nevtiskla to něco, čím se od běžných dokumentů odlišují třeba některá díla Herzoga nebo Geyrhaltera.

Disent jinak než po našem. Prvotřídní dokument vzbuzuje mnoho otázek, o kterých by se leckterý Středoevropan mohl domnívat, že se ho netýkají.

Má to chyby, ale... "yeah!"

Že bych se při filmu nudil, nemůžu říct, ale když skončil, měl jsem pocity podobné těm, které líčí Morien. A stejně jako ona jsem si v dobrém vzpomněl na Nolanův "Dokonalý trik" (kromě jiného). Nadšení tuzemských i zahraničních hodnotitelů nechápu - já viděl složitě vyprávěnou nicotnost, lesklou hromádku nesmyslů. Neboli slovy Shakespeara, citovaného jistým americkým kritikem "Obvyklých podezřelých": "Pustý žvást idiota / je to, jen hluk a vřava, / a neznamená nic."

V mládí jsem byl unešen; když se teď po letech dívám na zkrácenou, tříačtvrthodinovou verzi, mám o svém tehdejším hodnocení pochybnosti. Ale co: četné klady v čele s epickým rozmachem, dvojznačností nejednoho z hrdinů a tajgou nakonec přece jen převažují nad autorskou vypočítavostí a snahou dát císaři i lidu, co by rádi. A také se tu odzpívá kus balady "Čornyj voron", jejíž začátek si dodnes občas s chutí zakrákám se vzpomínkou na antidiskotéky Jiřího Černého, kde jsem asi nejen já tu nádhernou věc v podání nezapomenutelné Žanny Bičevské slyšel poprvé. Takže zůstávám u čtyř hvězdiček.

Směska solidního krimithrilleru, melvillovské gangsterky, společenskokritického komentáře a sentimentálního kýče mě chvílemi bavila, jako celek nepřesvědčila.

Zdaleka ne vše v Hanákově hraném debutu přesahuje dobu jeho vzniku; na druhou stranu kolik (českých a) slovenských snímků nového tisíciletí se mu vyrovná? Lohniský si určitě zasloužil hlavní roli. Chce se mi ale dodat: nevěda nic o tehdejším stavu slovenské kinematografie a o zákulisí filmu věřím, že by se režisér docela dobře obešel bez českých herců a hereček.

Hodina a něco umírání, o nevalném žití okolo nemluvě. Pialat se zpovídá bez pokory, ohledů na diváka a efektů, bez nichž si soudobý středoproudý film sotva lze představit. Kdyby se sestavoval žebříček děl vyhlásivších boj sentimentalitě, tohle by muselo stanout mezi prvními.

Střední Evropa čtyři sta let po Shakespearovi: smír mezi bledými Monteky a tmavými Kapulety se nekoná. Kdyby Hanák s Duškem občas víc drželi svoji poetiku na uzdě, mohl být film ještě lepší.

Poetické obrazy ze života bretonských sběračů mořských řas (zčásti pod vlivem ruské avantgardy?) Epstein nastavil epickým prvkem - jeho "příběh" je ale tak tenký a zdlouhavě vyprávěný, že jsem se nemohl dočkat konce. Po většinu času k tomu přispíval i nový hudební doprovod Rocha Haveta.