filmfanouch

Kostlivec je slušný horor, který neurazí prací s atmosférou a občasným vizuálním nápadem, vlastně ovšem ve finále s motivem zármutku a snahou se s ním vyrovnat skrze konfrontaci s titulním bubákem nepracuje kdovíjak působivě a i když se spíše snaží fungovat jako pokračování původního příběhu nežli přímá adaptace, krátký příběh zvládá ve finále mrazit o poznání více, než celý tento očividně ambiciózní, ale v součtu přesto neuspokojující a jen ideálně neurážející hororový výplach....

Ve vesmíru není nikoho slyšet křičet, Vetřelec se přesto i po 44 letech snaží prosadit mezi nejpamětihodnější sci-fi filmy a to i díky mistrovské práci s atmosférou, titulním vesmírným zabijákem i ukázce toho, že ze zdánlivě jednoduchého konceptu jde vyškrábat zlato. 44 let je sice dlouhá doba a Vetřelec už tak u mnohých neobstojí v kontextu toho, jak si moderní hororová cílovka představí průměrný horor, málokterý z moderní várky se ovšem do síně slávy nesmazatelně zapíše tak jako právě původní Vetřelec.  Vetřelec se snadno stává středem pozornosti i přes fakt, že většinu času není vidět v plné kráse a hraje se na to, že strach pochází ze spíše neviděného, podobně jako tomu bylo u o pár let staršího žraloka Bruce ze Spielbergových Čelistí. Atmosféra je ostatně bravurně budovaná už skrze nájezd úvodních titulků a atmosféru vesmírného prostoru, velkou hvězdou je i po letech vizuál návrháře H. R. Gigera, který zakladateli biomechanického surrealismu právem do ruky přihrál Oscara. Pozornost si tak Vetřelec zvládá bez problému udržet i do symbolické poslední večere, která je náhle rozšířena o nečekaného hosta z nečekaného prostoru. Po nástupu legendárního Xenomorpha začíná ten pravý survivor horror, Scott nezapře osvědčené hororové přístupy, které fungují především i díky faktu, že je prakticky vytvořený Xenomorph skutečně většinou zahalen v temnotách a k sympatickým charakterům je snadné si vytvořit nějaké pouto, pokud člověk neopomene hysterickou Lambertovou v podání Veronicy Cartwright nebo podezřelého Ashe v podání Iana Holma. Samo o sobě ovšem vedle titulního Vetřelce je hlavní hvězdou Sigourney Weaver, která se už tady založila o to, aby se z Ellen Ripley stala ikonická hrdinka sci-fi žánru. To až James Cameron zvládl Ellen Ripley ve svých Vetřelcích nějak osobitěji rozvinout, už ve Vetřelci ovšem Ripley dokázala zaujmout faktem, že je dostatečně sečtělou hrdinkou, které se snadno fandí i přes fakt, že se jí v konfrontaci se zdánlivě nezastavitelným monstrem věří vlastně dost těžko.   Scott se na počátku své kariéry projevil jako tvůrce s výrazným vizuálním citem, ohromit tak zvládne už výjev s obřím záhadným inženýrem. Nechybí poté i nějaký ten zvrat, krapet nečekaný vývoj událostí a forma nejistoty, která v podstatě nemizí do finální konfrontace. Samotný Vetřelec a jeho podstata je poté do velké míry zahalena tajemstvím, dávno před tím, než se Scott ve svém Prometheovi a Covenantu snaží osvětlit to, co Cameron, David Fincher i Jean Pierre-Jeunet krapet odstoupili od jeho původní vize a plánů.  Klaustrofobii dopomáhá samotné uzavření ve vesmírné lodi, za jeden z nejvíce šokujících výjevů jde označit konfrontaci Vetřelce s Lambertovou a i po letech Vetřelec neztrácí své kouzlo i přes fakt, že se objektivně rukopis zubu času chtě nechtě musí krapet přiznat. Po 44 letech si ovšem Vetřelec prací s atmosférou a šponováním napětí s většinou vytírá zadek. A i proto by bylo potěšující, kdyby do budoucna nikdo nepošpinil nezpochybnitelný odkaz této klasiky....

Slušná hraná verze i po letech sympatické animované jednohubky, která jen ztrácí většinu jejího kouzla, dle očekávání ovšem hlavní problém netkví v solidním castingu Halle Bailey, ale v ukázce toho, že všechny Disneyho animáky by nutně předělávku nepotřebovali. Minimálně ne v této neurážející, ale jinak k ničemu podobě....

V roce 2018 vznikl jeden animovaný milník, který se zřejmě mohl překonat jen těžce. O to větší radost může udělat fakt, že bude jeho pokračování minimálně zhruba stejně zásadním animovaným milníkem, který revoluční animaci představuje snad v ještě působivějším světle. Tahle celovečerní oslava komiksového média je potěchou pro radost a potencionální ukázkou toho, že právě v podobném duhu tkví budoucnost komiksových filmů. Nezbývá než doufat, že to koncem března potvrdí závěr této doposud dech beroucí trilogie.... (Viděno v kině: 2x)

Janu Svěrákovi výhra Oscara za Kolju prakticky otevřela dveře do Hollywoodu, které ovšem prakticky nezvládl využít a dodnes například zpět jeden z nejznámějších českých režisérů lituje, že odmítl nabídku na režii Pravidel moštárny. Ve spolupráci s producentem Ericem Abrahamem si přesto Svěrák jeden svůj velkofilm natočil. Jeho Tmavomodrý svět sice v zahraničí mohl snadno zastínit Pearl Harbor Michaela Baye, který též mimo přítomnosti válečných pilotů sázel na milostný trojúhelník, přesto je Tmavomodrý svět dodnes jedním z největších porevolučních českých filmů, který mohl v roce 2001 fungovat jako důkaz, že jsou české ručičky schopné realizovat filmy světových kvalit. S odstupem času a menším vystřízlivěním je tak snadné si Tmavomodrého světa vážit ještě o poznání více.   Dodnes jeden z podkladů pro označení Zdeňka Svěráka za jednoho z naších největších scenáristů zvládá fungovat jako pocta naším hrdinským pilotům, reflexe nad odporným zacházením s válečnými hrdiny i ukázku toho, jak pevné přátelské pouto může rozdělit jedna žena spojující dvě rozdílná mužská srdce. Jde o jasný příklad filmu, který by v hollywoodských podmínkách byl předurčen k tomu byl globálním megahitem, důkazem může být právě zmíněný tematicky podobný Pearl Harbor. Tmavomodrý svět ovšem není opepřen neotesanosti neodpojitelně spojenou s tvorbou Michaela Baye, ze Svěrákova přístupu. I přes globální vystrkující růžky je z Tmavomodrého světa pořád cítit především občanská úcta ke kořenům, jde přesně o tu kapitolu z historie, která je zmapovaná s ideálním odstupem i přímostí, výsledkem je po sledování jistě zasloužený obdiv skutečným hrdinům i tvůrcům, kteří jejich odkaz zvládli přetavit ve filmové zlato.   Jde o tvorbu toho Jana Svěráka v jeho nejlepší formě, tedy v období, kdy ho po Koljovi neupouštěla touha po snaze o maximální možný perfekcionizmus, zároveň šlo po Koljovi o další ukázku poměrně šikovného kalkulu, který shazoval jen tehdy nejvyšší rozpočet v dějinách české kinematografie celkově vystaven na tehdejších 230 milionů korun. Výsledkem byl film téměř předurčen k finančnímu neúspěchu, zároveň ovšem film, na kterém byly výrazné náklady rozhodně vidět a i díky poutavé kameře Vladimíra Smutného i soundtracku Ondřeje Soukupa v jeho nejvyšší formě vznikl jednoduše ideální kříženec velkofilmového spektáklu i českého filmu s dostatečným přesahem. Samotný scénář možná nebyl revoluční, protože tu válečné filmy křížené s romantickým trojúhelníkem i filmy o traumatech z válek existovaly ještě před Tmavomodrým světem a Pearl Harborem, zavedený recept byl ovšem tehdy zpracován v perfektní formě.   Pro Svěráka tehdy šlo o 5. celovečerní film a opět se vydal krapet jiným směrem, díky tomu mají i scény s nálety a leteckými pasážemi bravurní dynamiku a zvládají působit skutečně velkolepým dojmem. V přepočtu je možná vysoký korunový rozpočet pořád příliš nízký a výsledek tak velkolepostí nemusí automaticky strhávat tolik, minimalistické podání přesto zvládne působit strhujícím dojmem a naprosto prodat vážnost daných situací. S dnešním odstupem navíc Tmavomodrý svět má něco, co většina současných filmů, které se snaží nějak vypovídat o československé historii postrádají - ta ideální porce skutečně procítěných emocí, nádech autentičnosti i nějaké emocionálního dosahu. Tmavomodrý svět i díky tomu po letech vyniká, pochopitelně to jen dvakrát moc pozitivních informací nevypovídá o vývoji domácí kinematografie.   Stačí pak jen doplnit působivé výkony Ondřeje Vetchého, Kryštofa Hádka, Oldřicha Kaisera, Davida Novotného nebo Charlese Dance, bravurní dobovou atmosféru, maximálně povedenou technickou stránku a strhnutí, že se pořád jedná o jeden z nejhodnotnějších lokálních filmů 21. století a v součtu dost možná jeden z nejpůsobivějších filmů, na kterém je podepsán alespoň jeden tvůrce s příjmením Svěrák. Tmavomodrý svět jde do velké míry v rámci síly tvůrčího tandemu vnímat jako konec jedné síle éry, do velké míry i jako labutí píseň, kdy mnohým bude Jan Svěrák v plné tvůrčí síle jako u Tmavomodrého světa ještě dlouho chybět.   Na Tmavomodrý svět je díky tomu i po letech radost pohledět, především i proto, že tato pocta českým RAF pilotům dodnes dokáže chytnout u srdíčka a zaujmout tím, že i u nás mohlo něco takového vzniknout. Film, kterému nejen nechyběly ambice, ale zároveň je zvládl výrazně naplnit....

Rychle a zběsile 10 nemá šanci fanoušky série zklamat, jen má háček v tom, že nepředstavuje takové stupňování přepálenosti, které by se dalo očekávat a minulé díly jasně naznačili, že jde tuto akční paseku servírovat mnohem lépe. Přesto v podstatě může stačit k spokojenosti a nalákat jako první část zřejmě finální trilogie této legendární akční série…. Viděno v kině: 2x

Ritchie opět nešlápl vedle a to i přes fakt, že opět zkouší něco krapet jiného. Nekompromisní válečný thriller, ve kterém funguje chemie dvou ústředních hrdinů i akční pasáže, které fungují i přes fakt, že Ritchie neobjevuje Ameriku a své největší audiovizuální trumfy víceméně skrývá. Přesto spokojenost a náznak toho, že se Ritchie dost možná skutečně nachází v nejlepší možné formě….

Robert Rodriguez nakonec nenatočil něco kdovíjak ambiciózního a vychytralého, zároveň ovšem zapomněl na svou tvůrčí divokost a servíruje víceméně rutinní sci-fi thriller, který kdovíjak nezvládá pracovat s paranoiou ani tím diváka pořádně posadit na zadek. Pár světlých momentů a docela zajímavé rozuzlení zápletky nespraví dojem, že tu někdo krapet vůbec nevyužil potenciál….

Star Wars: Vize byla v roce 2021 v rámci světa předaleké galaxie poměrně svěží voda, která v rámci devíti příběhů tvořených animací japonských tvůrců představila poměrně unikátní příběhy, kdy jeden zvládl atmosférou připomenout tvorbu Akiry Kurosawy, jiný zase představil příběh o hudební skupině existující ve světě Star Wars. Bylo to něco svěžího, kdy se klidně nabízel nášup. Ten také přišel v podobě 2. série a devíti nových příběhů, které ovšem nově nesází pouze na japonskou animaci. 2. série je totiž tvořena mezinárodní animací, kdy kromě japonské anime dochází i na animace z Indie, Velké Británie, Irska, Španělska, Chile, Francie, Jižní Afriky, Jižní Koreji i USA. Sami tvůrci označují 2. sérii za oslavu mezinárodní animace, příběh I Am Your Mother, poté dodá konečně 15 minut slávy známému Wedgi Antillesovi. A stejně jako před 2 lety jde o fajn svěží doplněk, který ukazuje, že jde se Star Wars pořád zacházet unikátně.    Dříve bylo známým faktem, že Vize není nutně kánonická, dle nových vyjádření ovšem Vize kánon nutně nějak nenabourávají a mohou být tak vnímané jako plnokrevná součást Star Wars. Stejně jako v případě 1. série Vizí je nicméně vidět, že za sérii kraťasů stojí lidé, kteří mají ke světu Star Wars úctu a daří se jim opět předvádět něco unikátního. Délka všech devíti snímků nepřesáhne 20 minut, přesto v nich funguje schopné vyprávění a daří se v nich prodat funkční příběhy, stejně jako v případě 1. série některé díly jasně otevírají prostor pro případná navázání.  První epizoda s názvem Sith dokáže strhnout kouzelnou animací i příběhem, který představuje titulního Sitha, pátá epizoda Journey to the Dark Head představí strhující souboj se světelnými meči, který ukazuje, že korejské studio Mir zvládá předvést strhující šermířskou akci, která se vyrovná těm nejlepším soubojům z filmových Star Wars. Epizoda od známého studia Aardman (která tím pádem musí pochopitelně schovávat odkaz na Wallace a Gromita) s názvem I Am Your Mother je poté ideální ukázkou toho, jak jde skutečně známý svět Star Wars představit v krapet odlišném světě a je to zábava. Je možná škoda, že se i Vize pořád příliš motají kolem období Impéria a neprozkoumávají jako jiná období, kdy například zmíněná první epizoda nebo druhá epizoda s názvem Screecher's Reach prozkoumávají období před zánikem Sithů, zároveň se ukazuje, že jsou někdy zápletky možná až zbytečně repetitivní. Za nejslabší článek 2. série by bylo snadné označit předposlední epizodu s názvem The Pit, která sice pracuje se zajímavým konceptem a to prozkoumáváním dolů obsahující kyber krystaly, vlastně z toho ovšem ve výsledku kdovíjak moc zajímavého nevyjde a je bohužel nejméně zajímavá z celé série. Indický kraťas s názvem The Bandit of Golak pracuje s krásným motivem, africký kraťas s názvem Aau’s Song má zase poměrně pěknou pohádkovou atmosféru. Některé epizody jsou veselejší a optimističtější, jiné naopak pracují výrazně s politickými motivy, především ty, které zobrazují Impérium. V součtu vlastně 2. série Vizí servíruje různé emoce, kdy to jde celé ruku v ruce s diverzitou animace, která může vyvolávat různé emoce. Jak by řekl Brad Bird - ,,animace není žánr, je to forma umění, do které jdou převádět různé žánry.´´ A 2. série Vize tomu dává za pravdu. I 2. série Star Wars: Vize je tak ve finále příjemným svěžím vítrem, který ukazuje, že se světem předaleké galaxie skutečně dá pracovat různými formami, kdy různé animace dokazují krásu diverzity různých animačních postupů. Zápletky možná někdy nejsou nejsilnější a někdy se už zbytečně opakují, přesto je to celé přehlídka pěkných animátorských schopností....

I díky svému názvu málokterý film evokuje žánrový western jako právě Tenkrát na Západě. Start volné americké trilogie Sergia Leoneho, který předcházel Kapsám plných dynamitů a Tenkrát v Americe, představil dost možná nejvíce ikonický soundtrack Ennia Morriconeho, mnohými je dodnes vnímán nejen jako jeden z nejlepších westernů, ale i nejlepších filmů všech dob. Tajemného Blonďáka Clinta Eastwooda z dolarové trilogie nahradil Harmonika Charlose Bronsona, Henry Fonda se poté jako Frank představil jako ve své jediné záporné roli, výsledkem je po letech dost možná ještě lépe zrající spaghetti western, strhující průlet drsným divokým západem a jednoduše Leonovo další mistrovské dílo.   Už prolog dokáže zaujmout, kdy se jeho valná většina skládá z ukázkové práce se zvukovou atmosférou a budováním napětí. Hudba Ennia Morriconeho si zpočátku dává na čas, čekání na jeden vlak doprovází pouze pohyb větrného mlýnku, kapající voda nebo otravná muška, v tomto ohledu se ukazuje Leonova tvůrčí soustředěnost, která tak krapet servíruje ticho před bouří. Jakmile totiž přijede vlak, zazní ikonický zvuk harmoniky a vystoupí Bronsonův Harmonika, rozjede se ten velký westernový epos, který zároveň pojednává o konci jednoho stěžejního období.   U téměř tříhodinového westernu si Leone dává s tempem čas, kdy se šetří rychlostí, dialogy nebo akcí, jakmile ovšem dojde na nějaký ten pohyb a především míru násilí, čekání stojí za to. Leone tak Divoký západ servíruje optikou, kdy je prakticky nevypočitatelný a může kdykoliv čímkoliv překvapit. Přitom všem k Divokému západu skutečně Leone přistupuje jinak než v případě Dolarové trilogie, přesto zůstávají podobné vzorovité charaktery. Místo Bronsona si měl ostatně původně roli Harmoniky zahrát Clint Eastwood, pro kterého by se v podstatě jednalo o druhého Blonďáka, Fondův Frank zase může připomenout Sentenzu Lee Van Cleefa nebo či El India Gian Maria Volontého. V zásadě by se dalo říci, že Tenkrát na západě servíruje klasické westernové motivy, kdy je jeden charakter toužící po pomstě, druhý z nich je terčem, mezi nimi je nějaká ta femme fattale, kdosi mezi spojencem a rivalem a pak pochopitelně nějací ti pohůnci a spojenci.   Autentická a v průběhu více strhující výprava zvládá vyvolávat dojem, že se postavy skutečně nachází na Divokém západu, evropské lokace byly v tomto ohledu zvolené fenomenálně. I přes drsné a krapet pochmurné zobrazení může Divoký západ v Tenkrát na Západě zároveň působit vtahujícím dojmem. Ennio Morricone poté v podstatě každé stěžejní postavě dodává specifický a výrazný motiv, kdy například motiv Jill McBain v podání Claudie Cardinale dokázala u nás dostatečně zpopularizovat Věra Špinarová se svou ,, Jednoho dne se vrátíš´´. Všichni herci poté sedli jako pára na hrnec, úspěchem přitom byla i sázka na anti-typovou roli pro Henryho Fondu. Sympaťák s výraznýma modrýma očima ztělesnil jednoho z nejvíce ikonických padouchů, který i přes svou nelítostnost skrývá jistou formu smyslu pro čestnost. Dost možná nejperfektnějším ztvárnění ovšem v roli Cheyenna předvedl Jason Robards, který působí jako přesně ten ideální prototyp westernového antihrdiny, který snadno přiroste divákovi k srdci.   Šponování napětí navíc v rámci Tenkrát na západě přináší funkční satisfakci, především i díky fenomenálnímu finále, skvělému vyvrcholení dynamiky mezi Harmonikou a Frankem, melancholickému ohlédnutí za koncem jedné éry i ukázkou toho, jak Leone skutečně na pozadí zdánlivě rutinního westernového příběhu vypráví tak trochu také příběh o zrodu urbanizace, postava Jill McBain zase může v kontextu westernů předvést lehké nabourávání stereotypů o dámách, od kterých se čeká, že přinejlepším nosí lehké šaty. Leone tak v tomto případě sympaticky střídá zdánlivou westernovou sázku na jistotu s lehkými kroky dopředu i specifickým přístupem, který možná skutečně není tolik jako většina tehdejších spaghetti westernů typu Dny hněvu nebo Django s Francem Nerem, po letech ovšem mnozí na piedestal dávají právě Tenkrát na Západě. Tehdejší kritika možná z filmu neskákala do nebes, po 53 letech se ovšem filmu nemusí spoléhat pouze na veřejné vyznávání lásky od Martina Scorseseho, Quentina Tarantina nebo George Lucase.     V kariéře Sergia Leoneho je možná pro mnohé těžké označit jedno stěžejní magnum opus, ať už člověk souhlasí nebo ne, dá se snadno pochopit, že by za Leonovo opus magnum mnozí označili právě Tenkrát na Západě. Ať už totiž člověk preferuje Tenkrát v Americe nebo libovolný díl Dolarové trilogie (a nebo je rebel a preferuje Kapsy plné dynamitu), v každém případě se valná většina shodne na Leonových mistrovských schopnostech a ukázce toho, proč je i přes skromný počet realizovaných snímků dodnes vnímán jako jedna z největších režijních legend....