Snorlax

Van Gogh byl s tím svým řezáním celkem žabař. Víly jsou rozhodně film o nezvyklých lidech, přesněji o velmi nezvyklých lidech. Obstojně fungují od chvíle, kdy Colm oznámí, že si bude střihat prsty, až po ohýnek. Hlavní zásluhu na tom má jistá dávka napětí, která nutí diváka přemýšlet, proč se Colm rozhodl přestat s Pádraicem stýkat, neboť stále doufáte, že podnět nebyl banální Colmův dojem, že Pádraic je nudný. Nevím, jak na tom byl Pádraic, ale Víly tedy dost často nudné byly. Sice jsou zde opět magoři dělající magorské věci, ale ve výsledku je z toho nejslabší McDonaghův film.

Scénář se snaží citlivě vykreslovat povahy jednotlivých postav, staví je do antagonistických vztahů, pomalu spěje ke katarzi a najednou film skončí. Podivně zbrklý konec působí nepatřičně vzhledem k tempu celého filmu. Na druhou stranu však musím konstatovat, že se jedná o novátorské pojetí, které při bližším pohledu vůbec není špatné. Vše podstatné bylo řečeno v předchozím ději, divák se v postavách dobře orientuje a tudíž netřeba opakovat známá fakta. Cestou křížovou je poměrně zajímavou kritikou maloměšťácké pokřivené morálky, kterou až téměř zákeřně srovnává s hluboce morálně jednající jedinou osobou z celé obce, místním knězem. Ten kontrast je natolik extrémní, že i malé štulce pod pás ze strany maloměšťáků vydají za mnohočetné tvrdé ataky. Na svůj mamon si sahat nedáme! Tak velí suitě svých věrných velkostatkář v podání Marvana, jehož oči jsou zde chladné jako mramor. Klidným, rozvážným hlasem spřádá pletichy proti faráři, jenž ohrožuje jeho postavení. Hovoří pomalu, měkce, jen oči prozrazují to množství nenávisti a zloby, které se v něm skrývá. I když zde Marvan nemá zrovna velkou roli, určitě patří k těm nejlepším. To stejné se bohužel nedá říci o Šmeralovi, jenž je zde vyloženě špatný. Jeho Ondřej je plochý, místy až kýčovitý, nepůsobí vůbec přesvědčivě. Vítová selhává v emocionálně vypjatých situacích, při nichž přehrává, jinak je překvapivě dobrá vesnická děvucha v kroji. Kreuzmannův Vachuda je obdobně jako Marvanův velkostatkář mnohovrstevnatá postava. Opilec bez vůle, v němž však buší laskavé srdce, furiant i slaboch, otec, který je schopen dceru vyhodit, aby již vzápětí svého činu litoval a styděl se za něj. Trojlístek herců, kteří svými výkony vytahují film nad průměr, uzavírá Štěpánek. Opět se jako chameleon přeměnil, tentokráte v laskavého vesnického faráře. Změnil styl své chůze, měkce našlapuje, snad aby neublížil hmyzu lezoucímu v trávě. Štěpánkovo jindy robustní herectví je zde umírněné, mimika i gesta naprosto minimální. Otec Jiří je klidný, tichý, laskavý, ale nebojí se jít do konfliktu s bezprávím, otevřeně proti němu bojuje klidně proti všem. Farářovo rozlučkové kázání má v sobě špetku káravosti, podmanivým hlasem je obviňována zbabělost, sobectví i nedodržování základních křesťanských principů. Plný kostel místních si přišel pro políček. A farář jim ho s trochou melancholie uštědřil. Ponaučením z toho filmu budiž, že klepy mohou být nejničivější zbraní, je-li jim přikládán význam. Katolické církvi bych ráda vzkázala: dejte mi na kůr Zdeňka Štěpánka a já, byť ateistka, budu chodit do kostela třeba každý den.

Ostrava versus Brno a zuby se povedly.

Troška humoru i Troškův humor se bohužel celkem pravidelně střídají.

Hurwitzova dokonalá hudba je jen logickým doplňkem pompézní oslavy života u filmu, s filmem a ve filmu. Babylon je heterogenní film s opulentní výpravou, lehce ironickým pohledem na svět Hollywoodu, zasněnou vzpomínkou na němou éru, rozdavačnou konkubínou, která častuje své diváky nespočtem podmanivých vizuálních podnětů a zároveň laská jejich sluchovody náramnou muzikou.

Výtečně rozehrané psychologické drama s výraznými prvky hororu v posledních minutách usne a již se nevrátí. Vystřídá jej vizuálně podmanivá scéna posledního chodu. Leonardo da Vinci odpustí, ale poslední chod se mi líbí více než jeho Poslední večeře. Navíc se poslední chod mění v satiru tryskající z rozpouštějící se čokolády. Celému filmu vévodí Hong Chauová, její Elsa má půvab nacistické dozorkyně, vyšinutá, komisní, chladná, zkrátka dokonale zahraná. Tento film zřejmě u široké veřejnosti nenajde pochopení, jeho ryze levicová orientace, každému nevoní. Ale své diváky si může přivábit výbornou atmosférou i černočerným humorem.

Je to neskutečně nacionalistické a patetické. Je to ušito horkou jehlou, herci se objeví v exteriéru jen markýrovaně stojíce před zdí se zadní projekcí. Továrníkovo salto mortale v názorech na armádu by mohlo být studijním materiálem pro nejednoho psychiatra. Ale to vše nechť vezme ďas. Uvážíme-li důvody vzniku jednoho z mála prvorepublikových propagandistických filmů, budeme nuceni mu mnohé odpustit. Navíc z filmu sálá tak neskonalá národní hrdost, že by nám ji mohli závidět i Američané. Ta hrdost je cítit i po těch mnoha dekádách, které uplynuly od doby natočení Neporažené armády. Ambivalentní je dvojexpozice Žižky. Na jednu stranu ji lze chápat jako jasné poselství žižkova národa, který se nevzdává, na stranu druhou je však do nebe volající drzost po okleštění republiky hrdě vzpomínat na neohroženého vojevůdce a především se hlásit k jeho odkazu. Ale chápu, že Bor tím mínil prvně zmiňovanou variantu. Filmařsky Neporažená armáda za mnoho nestojí, především scénář je dosti slabý, ale to zásadní, co měl splnit, plní na jedničku. Upevnil národní hrdost a svým unikátním skutečně česko - slovenským provedením podpořil i sounáležitost našich národů. Velice zajímavá je účast mladičkého Dibarbory, jehož výkon rozhodně není stoprocentní, ale o to více vynikne jeho pozdější práce, na níž je vidět, jak obrovský kus cesty v herecké profesionalizaci Dibarbora ušel. Velice dobrý je Pivec. Chtělo by se říci, že jako obvykle. Byl to jeden z mála Pražáků, který mimopražské nářečí nepojal jako jeho parodii. Boháč je jako vždy nezajímavý, opět ho zastiňují ostatní kolegové, nejen Pivec ho zcela vymazává z mizanscény. Štěpánkův generál čte slavnostní přísahu tak, že bych hrdě uchopila kvér a šla za ním do války bránit vlast. Takhle přesně má vypadat velitel. A takhle přesně má vypadat film pro národ, který byl nucen sklonit hlavu, byť byl odhodlán o ni i přijít při obraně své vlasti. Má své nepopiratelné chyby, určitě není dokonalý, ale byl jedinečný a navždy jím zůstane.

Shyamalan se vrací! Jak bývalo jeho dobrým zvykem, předkládá neotřelý film. Režijně naprosto brilantní snímek si pohrává s divákem a nabízí mu spoustu možností, jak si film užít. Není rozkročen mezi zdánlivě neslučitelnými žánry, on je rovnou nabízí tak, aby si každý divák mohl vybrat dominantní žánr dle svého gusta. Je libo horor, mystery, katastrofický, romantický, poetický, krimi, drama, nebo podobenství?

Poněkud tezovitý film sází na Pečenkovu kameru, která se okem estéta rozhlíží po Vítkovicích a okolí. Skvěle je nasnímaná celá oprava, především vytažení zvonu při němž dal Weiss přednost dynamice před estetikou si zaslouží diváckou pozornost. Weissovi se podařilo výborně natočit i samotný předchozí přesun zvonu z válcoven. Výborně nasvícená scéna přibližuje i během noci spoustu detailů. Vzhledem k tomu, že jsem film viděla poznamenaný milovníky tmy a ticha z CS Filmu, dovozuji, že v kině musel být zážitek ze sekvence přesunu zvonu mimořádný. I bez velkého plátna jsem si užila sekvenci, dle níž byl pojmenován celý film. Mizanscéna při pohledu dolů je fantastická. Ze stínů vybíhají lidé, uprostřed světla leží bezvládné tělo, kolem ční vysoké pece a dávají tušit, jak křehký je život toho malého tvora v jejich stínu, člověka. První mírová tavba  je natočena s úctou k práci hutníků, nepodlézá jim jako jiné budovatelské filmy, dělníky anonymizuje, nehledá mezi nimi hrdinu, ale zároveň ukazuje, jak namáhavou práci mají. Celý film se mluví ostravštinou, což je v kontextu pražských pokusů o různá nářečí celkem balzám na ucho.

Seriál má několik podob, skvěle udělanou znělku, hudebně i vizuálně, zajímavou linku s bývalým vězněm, která je napínavá od prvního do posledního dílu, scenáristicky naprosto nezvládnuté příběhy, těch náhod je skutečně převelice, naprosto odpudivou hudbu a něco příšerného v roli mladého Černého. K Mrvíkovi bych dodala snad jen to, že roli řádně zmrvil. Neustále se stupidně tlemí a poslouchat jeho nechutné ráčkování je za trest. Kudláč složil něco, co mi v první chvíli připomnělo sekající se přehrávání při plné paměti počítače, škubající se hudba fakt není mým šálkem kávy. Jedinou náplastí na tato sluchová příkoří je slušně napsaný a výborně zahraný Hrbek. Kdyby byl seriál sestříhán se stejnou invencí jako znělka pouze z příběhu Hrbka a k tomu se dodala nejstarší Malá v podání velmi dobré Rázlové, byla bych nadmíru spokojená.