Snorlax

Radošínske naivné divadlo se mi líbívalo, jejich humor nebyl fekální, nebyl podbízivý, ale přesto byl vtipný. No, není každý den posvícení. Kdyby byl autorem této taškařice Zdeněk Troška, nedivila bych se tomu, že po vzoru stupidních sitcomů přimíchává smích a absenci humoru nahrazuje přebytkem obnažených ňader. Jenže tohle prý spáchal na podivného dědu namaskovaný Štěpka.

Slušně gradovaný příběh s hereckými výkony, které mě přesvědčily, že ne každý fotbalista musí hlavičkováním zblbnout. Jen si nečtěte komentáře uživatelů magu, nat. a vlastně ani Arkanoid, který jediný z těchto třetí není takový debil, aby spoileroval bez upozornění, před zhlédnutím filmu.

Téměř věštecký animák

Čekala jsem norskou depresi šmrncnutou španělskou divokostí. Dostala jsem tuctovou nudu amerického střihu. Ve filmu zazněla pěkná hudba a byl vidět skutečně hezký sníh.

Ráda jsem budoucí fetiš Dardennů viděla jako kluka, objevili si ho dobře, protože Jérémie uměl již v šestnácti. Hra o zbytek lidskosti a boj o záchranu svědomí, to obé hodinu a půl a těžko uvěřit, že to nebylo ze života, tak spletité a klikaté cesty musel Igor absolvovat.

Není to něco, z čeho by lidé všeho věku, pohlaví i vzdělání upadali do mdlob, ale je to ta správně lehká francouzská romantická komedie. Navíc se může pyšnit tím, že v ní byl tradičně skvělý Daniel Auteuil a co do kvality výkonu se k němu přidala i Sabine Azéma, se kterou se za rok setkali u filmu Studnařova dcera.

Na tomhle filmu si nezahlodal zub času, ale celý chrup času. Objevují se stále nové lokace, v nich stále nové nemluvící postavy. Když konečně přestane pantomima, postava pronese něco o počasí, případně jinou frázi vhodnou k její identifikaci, střih a film už je zase někde jinde. Studená kolejnice je napínavější než Hoši z Brazílie.

Je tam několik skutečně vtipných momentů, celkově je film velmi pohodový a je na rozhraní mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Za Patricka Bruela zaokrouhluji nahoru.

Nevím, jestli si z nás Almodóvar tropil šoufky, ale když se produkční vyznává při oslavě Harryho narozenin a den po nich ze svých hříchů, čekala jsem, že na scénu vtrhnou kolegové páně Cimrmana a s výkřiky "přichází vítr z hor," servou ze scény všechny dekorace a uklidí herce do bezpečné vzdálenosti. Nestalo se, takže to asi bylo míněno vážně. Příběh je zajímavě vystavěn, ale představitelku paní produkční bych nechala oddout větrem z hor. Pozitivní je to krásné vyznání se z lásky k filmu, téměř tak silně vášnivé jako Truffautova Americká noc.

Ta nejhloupější šablona z béčkových sci-fi s lekacími momenty nemůže přece přesvědčit, že se jedná o mysteriózní a ještě k tomu kvalitní film. Gibson byl v mnoha momentech naprosto nedůvěryhodný a štvala mě i hudba. V závěrečné scéně jsem postrádala již jen dlouhý záběr na vlajku s hvězdami a pruhy lehce se třepetající v mírném vánku, který byl způsoben potleskem přeživších Američanů. Od odpadu tuhle ptákovinu dělí pouze to, že jsem se párkrát solidně lekla.