Kivis

Španělská telenovela ve sto minutách a s uměleckým rukopisem Almodóvara. Film, v kterém se celkem bez kompromisů otevírají kontroverzní témata, jenže ta mapa vztahů mi přišla přitažená za vlasy opravdu jak z nějaké telenovely. Ani bych se nedivil, kdyby to byl umělecký záměr, ostatně z velké části sledujeme film ve filmu, jehož scénář napsal začínající scénárista. To ale nic neměni na tom, že mi to na celkovém dojmu docela dost ubralo a jen jsem doufal, že se na závěr někde neobjeví legendární José Josefa Aloise Náhlovského. Naštěstí José nepřijel.

Poutavý boj o přežití. Bale opět nezklamal. Jeho postupující fyzická sešlost přidávala na pocitu uvěřitelnosti. Lehká škoda toho až příliš hollywoodského konce, který dodal relativně syrovému filmu lehkou pachuť tuctovosti. Navíc v něm na sebe (asi nechtěně) strhává pozornost Evan Jones. Nevím, jestli jeho postava byla do Dietera zamilovaná, ale jak z Balea po těch pár minut, co je v záběru, prakticky nestrhne pohled, je docela scary.

Film, který baví od prvního záběru. Pseudodokumentární pojetí kamery vtáhne okamžitě do děje a ač se mi z pořadů o policejních zásazích ježí chlupy na těle, při pohledu na charismatickou dvojici Gyllenhaal-Peña jdou všechny tyto negativní pocity stranou. Běžné dny běžných strážníků z ulice, kteří nikdy neví, jestli vrcholem jejich směny bude záchrana kočky ze stromu, nebo setkání se zločinem, při němž půjde o život. Typ filmu, kterému stržen dějem rád odpustím všelijaké mušky a nesrovnalosti. Film na hranici čtyř a pěti hvězd. Chvíli to vypadá, že jej lehce přizabije až příliš tuctový konec, jenže flashback jedné zdánlivě obyčejné chvilky jej zase polidští a potvrdí jeho výjimečnost. Vedle ústřední dvojice skvěle hraje Anna Kendrick. Už jsem ji viděl ve filmu 50/50, ale tam mě nijak nezaujala. Tady jí člověk věří každý pohled.

Typická komedie konce 50. let. Velká část vtipů přešroubovaná a řada dialogů ukřičená. Ta ukřičenost není u filmů s Funèsem zas až tak neobvyklá a objevuje se i v pozdějších fillmech, jenže Filutové jsou zrovna jedním z těch, kteří se na ní snaží stavět a to už dnes moc nefunguje. Aspoň na mě ne. Méně je někdy více a kdyby se tady ty scény neždímaly až na dřeň, myslím, že by to paradoxně prospělo. Ale párkrát jsem se pousmál, to zase ne že ne.

Z trojice dosavadních Kapadiových dokumentů pro mě zatím nejslabší, ale stále si drží velmi vysokou úroveň. Perfektní práce s archivem, snaha o objektivitu a vyváženost jak jen je to možné. Žádná povrchní a laciná sázka na bulvárnost, i když se to zrovna u Maradony víc než nabízí a ani naopak nějaká přehnaná glorifikace. Už teď jsem zvědavý, kdo se Kapadiovi dostane do hledáčku příště.

Spike Lee je pro mě zatím režisérem pohybujícím se pravidelně na pomezí tří a čtyř hvězd. 25. hodina není výjimkou. Zajímavé postavy v příběhu, který jde od ničeho k ničemu. Jeden by čekal, že poslední hodiny před nástupem do vězení mohou být mnohem exponovanější, obzvlášť, když se pachatel pídí po tom, kdo ho naprášil. Neříkám, že by z toho měly stříkat šroubované hollywoodské emoce, ten civilnější přístup k věci má svoje kouzlo, o to šroubovaněji pak ale vyznívá těch pár vypjatých scén. Až trochu komicky pak působí, když pes při napadení svého pána sice štěká, ale u toho spokojeně vrtí ocasem. Nejsem vyznavačem uzavřených konců, naopak mám ty otevřené docela rád, ale u 25. hodiny je konec takový, že spousta vedlejších příběhových linek najednou vyzní tak, že ve filmu byly jen pro vyplnění času. Otevřené zakončení hlavní příběhové linky mě ale bavilo hodně a i u filmu platí - konec dobrý, všechno dobré. Takže mhouřím obě oči a dávám čtyři hvězdy.

Slzy. Něco, co si s dvojicí Spejbl a Hurvínek asi nespojíte. Jenže já už měl podruhé za posledních pár let v souvislosti s těmito kusy dřeva ve dřevácích, co ani pusu otevřít neumějí, lehce zasklený pohled. Každý rok zemřou desítky známých osobností a mezi nimi vždy i několik, které jsem měl opravdu rád, ale nikdy jsem pro ně neprolil ani slzu. Před očima se mi zamlžilo jedinkrát, a to když zemřela Helena Štáchová. A po pár letech mi slzné kanálky promazal i Josef Spejbl - při vzpomínání na Josefa Skupu v tomto velmi vydařeném dokumentu, které Spejblovi nadělilo jeho okolí ke stým narozeninám. Pro nás, kteří známe řadu příběhů dvojice S+H zpaměti a máme načtenou obsáhlou publikaci od Denisy Kirschnerové, to bylo z velké části opáčko. Ale opáčko na nejvyšší úrovni a navíc s několika perličkami, o kterých jsem neměl tušení, nebo jsem je možná už zapomněl. Sto let českých dějin pohledem dřevěného herce, který uspěl ve světě jako asi žádný jeho herecký krajan z masa a kostí a přitom se nikdy nezaprodal režimu. Naopak se snažil být kritický, obzvlášť v těch pro národ nejtěžších dobách. Kéž by tento dokument vysílaný v primetimu na ČT Art otevřel oči dalším lidem, kteří Spejbla s Hurvínkem pokrytecky považují jen za snůšku dětinské zábavy. I když takových nebude moc, pořád jich je, myslím, víc než by si tento poklad české kultury zasloužil. Všechno, nejlepší, Pepo!

Druhý Burtonův Batman mě bavil o dost víc než prvotina. Hlavním důvodem je nejspíš skutečnost, že se nebere tak vážně. Působilo to na mě celé tak nějak uvolněněji a odlehčeněji. Dalším plusovým bodem je Catwoman Pfeiffer. Pokud jde o ten latexový obleček, dovedl bych si v něm představit i zajímavější herečky, ale pokud jde o samotný filmový charakter, je Catwoman velmi dobře napsaná a Pfeifferovou zahraná. Tučňák DeVito mě také bavil o kus víc než Nicholsonův Joker a atmosféře filmu pomáhá i zasazení do vánočního období. Sečteno podtrženo, o úroveň lepší záležitost než první Batman.

Bože, jak tohle mě od začátku bavilo! A jak jsem byl u většiny historek nervózní. Třeba u té třetí, El más fuerte - o dvou magorech za volantem - jsem byl v hrozné tenzi. Ono to bylo svým způsobem i vtipné, ale jakkoliv jsem se snažil zmáčknout čudlík v hlavě a začít se nad děním bavit, nešlo to. Pořád jsem byl spíš nervózní, jak to dopadne. Lehké pousmání přišlo až na závěr. A tak to vlastně bylo víceméně u každého příběhu. Nebudu rozebírat kvalitu jednotlivých minipovídek, některé mě úplně sejmuly a jiné byly o špetku slabší. Ale jako celek fungují Divoké historky perfektně. Už se těším, až si je dám znovu a tentokrát v originále.

Burtona miluju, ač mě komiksy nikdy moc nebraly, Nolanův Batman si mě postupně získal a mám moc rád i Birdmana. A tak jsem si řekl, že je možná načase mrknout konečně na tuto klasiku a... vzpomněl jsem si při ní na všechny ty důvody, proč mně komiksy nikdy pořádně nepřirostly k srdci. Vše vlastně vystihuje asi jedno slovo - topornost. Zápletka, kulisy, herecké výkony, hudba, kostýmy... Najednou i ten mnou tolikrát velebený tandem Burton-Elfman nějak nezabírá. Je to celé takové lacině americké, což vlastně komiksy svým způsobem ve skutečnosti jsou. Ale nemusejí, což dokázal například právě Nolan. Jeho Batman byl takový nějaký globálnější, méně komiksovější, což mi pardoxně vyhovuje. My máme svoje S čerty nejsou žerty, Američani mají Batmana. Kdybych byl Američan, dost možná tomu vyseknu pět hvězd. Ale nejsem.