Kivis

Cuarón si natočil Romu, Sorrentino Boží ruku, Almodóvar zase Bolest a slávu. Ty filmy jsou velmi rozdílné, ale přece naprosto stejné. Já sám jsem velmi nostalgické povahy, takže mám pro všechny pány velké pochopení. Proč si po dosažení úspěchů a vybudování neotřesitelné pozice na piedestalu světově uznávaných filmových autorů nepostavit pomníček svému dětství? Ale ani v jednom případě to bohužel nefunguje jako nic víc. Jsou to pohledné, originální pomníčky, u kterých "kameníci" odvedli skvělou práci. Ale pořád je to jen kámen, chybí tomu víc života, který přitom z jiných filmů těchto autorů doslova tryská.

Co si budem, on ani původní Space Jam nebyl vlastně žádná hitparáda, ale stejně má nějakej faktor X (nevím, jestli je to MJ23, Bugs, Duffy, babča nebo snad někdo nebo něco úplně jinýho), že se na něj člověk jednou za čas rád podívá. Dvojka na něj obstojně navazuje, a to jak v těch pozitivních, tak negativních aspektech. Kromě jediného - a to je právě absence onoho faktoru X. Možná mně čas můj současný pocit jednoho dne vyvrátí, ale teď opravdu nemám pocit, že se k tomuto filmu budu chtít pravidelně jednou za pár let vrátit a dát si ho s chutí znovu. Ale na druhou stranu to není ani žádný průšvih, jakého jsem se obával. Dokonce jsem se chvíli bál, že animáci nebudou kreslení, ale počítačem animovaní. Ono na to sice nakonec na chvíli dojde, ale naštěstí vážně jen na chvíli a do děje to i docela dobře zapadá, takže odpuštěno. A o tom to je. Jak se říká, důležité je nastavit si správně očekávání. A když má člověk od začátku obavy a ty nejnižší očekávání, může být ve výsledku jen spokojen. Buď s tím, že se jeho předpověď naplnila a je to opravdu šmíra, a nebo tím, že to nakonec zas až taková hrůza nebyla. A Space Jam 2 je ten druhý případ.

Hloupý. Ale příjemně. Začátek vypadá katastrofálně. A tím nemyslím to úvodní entrée, jehož rozuzlení je jasné po pár desítkách vteřin. Myslím tím pasáž až do chvíle setkání zabijáka a bodyguarda. Jakmile se ti dva potkají, nerozjede se sice tak zábavná jízda jako v jedničce, ale aspoň se to nějak utřepe. Trapné chvíle přestanou být jen čistě trapné a občas i pobaví a nakonec si člověk řekne, že to v rámci žánru nebyl žádnej průšvih, ale docela solidní zábava.

Nojo, tak tohle je ukázka, jak má vypadat dokonalý sportovní dokument. Prosím vás, mohl by někdo tomuto týmu svěřit do péče další sportovní osobnosti? Sem tam čtu drobné nářky na skákání po časové ose, ale za mě bylo přehledné a ještě to výsledku přidalo další malé plusové bodíky. Pokud bych já měl mít přece jen nějakou výtku, nezlobil bych se za bonusový lehce off topic díl, který by připomněl Jordanův návrat na palubovky a jeho epilog ve Washingtonu. Ale jo, chápu, že to by asi celý koncept úspěšného amerického snu rozbilo. Naprostá fantazie. Už se těším, až se za 20 let podívám na podobný dokument o Jokićovi - cola, Balkán, pohodářská povaha... No jo, to asi nikdo nenatočí :-(

Jak jsem psal před nedávnem u Slavností sněženek, převést Hrabalovu poetiku do filmové podoby je kumšt, kterého se Menzel zhostil jednou lépe, dvakrát hůře a tak pořád dokola. Skřivánci na niti ale patří do té menší první skupiny. Kdybych měl za úkol během pár vteřin vychrlit adjektiva, která mě ke Skřivánkům napadnou, byla by to slova jako "milý, něžný, laskavý". Což může asi na jednu stranu vyznít, že film je takové nanicovaté hlazení po srsti a ono to vlastně takové hlazení po srsti do jisté míry i je. Rozhodně ale není nanicovaté. Je hrabalovsky pábitelské. Hrabal mě, milovníka hořkých, špatných případně otevřených konců, dokáže pravidelně přivést do stavu, kdy si přeju happy end. U Menzelových adaptací se mi to stává jen někdy, často mi začne být osud postav lhostejný. Ale u Skřivánků jsem si happy end přál.

Začátek mě docela vystrašil. Bojové scény přeexponované až do trapnosti, byť to asi člověku mělo vzít dech svým rádoby uměleckým pojetím. Ale naštěstí Macbeth z této cesty rychle sešel a nakonec šlo o poměrně vkusné přenesení divadelní klasiky do filmové podoby. Vkusné, ale bohužel nic víc. Přes silnou, byť všeobecně známou, zápletku, zůstal Macbeth, nestrhl, nevyvolal silnější emoce a zůstal docela plochý. Ani moje oblíbenkyně Marion to tady nevytrhla a neposunula o úroveň výš, jak je u ní jinak docela často zvykem.

Pardon, ale Slavnosti sněženek jsou slaboučké. Snad až na pár hlášek, některých dokonce zlidovělých natolik, že už by člověk zapomněl, odkud pocházejí. Ono převést Hrabalovu poetiku do filmové podoby je opravdu kumšt, s kterým se Menzel jednou popasoval lépe, pak dvakrát hůře a tak pořád dokola. Tohle je bohužel jeden z těch slabších počinů.

Vysoká očekávání naplněna. Jen konec byl trochu přepálený. Takovému filmu by slušel nějaký trochu střízlivější závěr. Naprostou většinu filmu jsem ale chrochtal blahem, to nepopírám.

Achjo. I Sorrentino se nakonec může okoukat. Milá pohlednice z jeho mládí. Fajn film, vtipné, obskurní i silné momenty. Překvapilo mě, jak lze také legendární boží ruku vnímat - jakožto historickou pomstu se vším všudy. Svým způsobem je Boží ruka podobná jako Cuarónova Roma. Mám pro tyto návraty velkých režisérů do jejich mládí pochopení a rozhodně se při nich nenudím, ale zároveň mám mnohem raději, když popustí uzdu své bohaté fantazii a vrhnou se do něčeho odvážnějšího.

Hodně dobrý, v každým díle tak dva povedený gagy, což je vzhledem ke stopáži solidní průměr. Zároveň ale poněkud prvoplánový a až moc předvídatelný. Jasný, že v tomhle formátu a žánru není cílem stavět rafinovanou zápletku s pointou, která diváka sejme k zemi jak nácek kolemjdoucího přistěhovalce, ale stejně bych se nezlobil, kdybych jako divák dostal aspoň drobátko nafackováno a jednu do koulí. Tohle bylo jen takové cvrnknutí za uši.