Kivis

Film, z kterého čišela knižní předloha. Netušil jsem, jestli je to natočené podle knihy, ale úplně jsem si říkal, že tohle bych jako knížku nadšeně zhltnul, zatímco filmové zpracování občas trochu skřípe. No a pak jsem si pustil bonusové rozhovory a moje domněnka byla potvrzena. Jednoduchý plán skutečně vychází z knihy. Ta spirála šlamastyk mě sice bavila, ale v tomto případě by mě asi víc pohltila skutečně v mé fantazii s knihou v ruce. Popravdě nevím, čím to. Herci? Režie? Scénář? Kamera? Hudba? Nezdá se mi, že by něco z toho byl vyloženě propadák a stáhl film dolů, ale zároveň mě vlastně ani jedno z toho nesejmulo. A tomu lehce rozpačitému dojmu dodal korunu agent FBI. To bylo hodně laciný. Doufám, že tohle bylo v té knize napsáno lépe a šerif měl aspoň průměrné IQ. A jestli ne, tak si mohli dát filmaři tu práci a trochu to předělat.

Naprosto perfektní akční scény, při nichž se zvedá tep. Jinak ale nic. Scénář poslepovaný tuctovými a zároveň ne příliš uvěřitelnými vztahy. Herci mimo akci nemají moc co hrát a člověk při klidnějších pasážích tlačí očima děj k nějaké další akční scéně a závěrečným titulkům, protože kromě té akce v tomto filmu opravdu není o co stát.

Tak to by byl další film, na který jsem se chtěl už roky podívat znovu a dopsat k němu komentář. Od prvního zhlédnutí uplynulo pouhopouhých 16 let a já na svém plném hodnocení nemám co měnit. Jen mi za ty roky asi došlo, že témata nespravedlnosti, frustrace, bezmoci a bezmezné lidské hlouposti, která píše sám život, se zpracovávají tak nějak sama. Tím nechci nic ubírat ze zásluh všech zúčastněných od scénáristů přes rejžu, herce, kameramana až po hudební skladatele a všechny další profese. Jen prostě o co víc je realita bolestivější, tím větší radost (byť určitě s pořádnou dávkou hořkosti) musí být takovýhle materiál točit. Tohle je silný příběh, který se dá jedině podělat. A to se naštěstí nestalo.

Tak tohle je love story rafinovaná jak cukr z Hrušovan u Brna. Ono se pořád jakoby nic neděje. Velké události se odehrávají skoro až mimoděk a ty malé lidské příběhy proplouvají na povrch opravdu velmi pomaličku. Nenápadně si vás omotávají kolem prstu a ani nevíte jak, najednou vás pevně svírají. To napětí na konci by se dalo krájet a tenhle film se zařadil mezi těch pár, kdy si i já, odpůrce sladkých happy endů, přeji, aby spolu žili šťastně až do smrti. Jestli se tak stane, či ne, to tady nebudu spoilovat. Ale i s tím koncem jsem byl vlastně nakonec spokojený. Jen ta úplně závěrečná scéna byla podle mě až zbytečně polopatistická, ale to je jen malá kaňka na jinak velmi kvalitním snímku.

Přišlo mi to i napodruhé jako hodně fajn thriller, co má tempo, originální vizuální styl, drží diváka v napětí i když to rozuzlení ve výsledku není tak silný, jak se tváří. Poprvé jsem viděl (tyjo!) před čtrnácti lety. Teď jsem trochu víc koukal po logických chybách ve scénáři. Žádné zásadní díry jsem si ale nevšiml, spíš mi chování hlavního hrdiny přišlo oproti prvnímu zhlédnutí asi ještě o něco méně uvěřitelné. Jo, odchytává psy, takže to asi nebude žádný Einstein, ale v průběhu filmu se chová jako docela inteligentní chlápek, což je prostě v silném kontrastu ke skutečnosti, že tak snadno podlehne mýtu o čísle 23. I tak ale nechávám na 4 hvězdičkách. Je to fajn zábava. A nejvíc ze všeho mě dostal moment, kdy se Walter vzbudí a na hodinách se posune čas z 11:11 na 11:12. Nedalo mi to, můj pohled sklouzl na hodiny a co na nich bylo? 22:58. To jsem si oddechl. Ale pak jsem si všiml, že repráky mám puštěné na hlasitost 33. A to byly jediný čísla, který jsem v celé místnosti viděl. 2,2,5,8,3,3. Sečtěte si je. A sakra. Už v tom lítám taky!

Fajn film, ale na to, jak přelomovým kdysi chtěl být a jakou silnou tematiku řeší, mě nijak silně nezasáhl. Líbí se mi pomalé tempo vyprávění, kdy si Lee bere dostatek času, aby (nejen) obě hlavní postavy prokreslil, naopak mě docela zklamal závěr, který mačká emoce na můj vkus až moc okatě. A jak už to tak bývá - konec slabý, hodnocení slabé.

Na první dobrou mi Rozervaná objetí přišla stejně jako řada dalších Almodóvarových filmů zajímavá, ale zároveň rozvleklá. Nemyslím si, že potřebuji kadenci děje jako ve zběsilém akčním filmu, mám rád, když příběhové linky dostanou prostor a adekvátní stopáž, ale s Almodóvarem jsem se už pokolikáté nějak nedokázal dostat do stejného rytmu. Popravdě, napoprvé jsem Rozervaná objetí částečně proklimbal. Na druhý pokus už jsem to dal celé a musím uznat, že svoje kouzlo film měl. Ale stejně jsem se nemohl zbavit pocitu už několikrát viděného. Nezaměnitelný autorský rukopis je dobrá věc, ale ve chvíli, kdy se promění v zaměnitelné filmy, je to už horší. Jestli si tenhle film budu ještě dlouho spojovat s něčím konkrétním, tak s nádhernými záběry na moje milované Lanzarote.

"Gaudí, kdo je Gaudí? Jo, Sagrada Família. Ten chtěl být tak přírodní a originální, až se v tom úplně ztratil." (parafráze, přesnou citaci nemám, viděno v kině) Vynikající dokument. Silný a i přes výrazné zpopularizování na začátku milénia stále ne příliš známý příběh. O této katedrále nemá doposud tušení ani spousta milovníků Španělska či lidí, co tam roky žili. Stopáží jsem se dopředu nezabýval, ale když už se blížila hodinka (odhadem, protože dokument byl až příliš poutavý, než abych se díval, kolik je hodin), začínal jsem se obávat, že mi v hlavě zůstane mnohem víc otázek než odpovědí a už pokolikáté si budu muset zase všechno dogooglit sám. Ne, že by mi to vadilo, ale tak když už točím dokument, vezmu to téma komplexně. A to se tady nakonec stalo, za což tleskám. Co stavební povolení, co bezpečnost práce, co další úřady, jak to financuje, co s katedrálou, až Justo jednoho dne zemře? Na všechny tyhle světské otázky nakonec také přišla řada a autoři tak perfektně doplnili předchozí historicko-duchovní část mapující průběh výstavby a Justovy pohnutky a myšlenky. Takže abych to shrnul: Neznámé téma, silný příběh, komplexní zpracování. Tady není o čem. Pět hvězd jak vyšitých pro tohohle blázna z Madridu. A konečně něco, co by mě lákalo v Madridu vidět. Promiň, Justo. Vím, že tohle jsi nechtěl slyšet.

Hm. Píšou "Dokonalá komedie pro šílenou dobu". Jako jo, podařených narážek na dnešní dobu tady bylo požehnaně, ale zase asi nic, co bych neviděl už dřív v jiných filmech - teď myslím co do samotného obsahu sdělení, nikoliv jeho zabalení. A zabaleno to bylo vskutku různorodě - něco elegantně, něco kýčovitě, něco originálně, něco ledabyle. Několikrát jsem se nemohl ubránit pocitu, že je daná situace prvoplánová, scénáristou a režisérem v jedné osobě přeexponovaná a herci přehrávaná. Příkladem může být slavnostní večeře. To má být možná svým způsobem jeden z vrcholů filmu, ale ve výsledku mi to přijde jako kapitolka, kterou by dokázali napsat středoškoláci ve slohovém cvičení. Jo, Trojúhelník smutku mě párkrát pobavil, ale že by to byl film, který mě dostal, to bohužel ani zdaleka. A vlastně už u Čtverce od stejného autora jsem psal, že z toho občas prvoplánovost jen čiší. Asi nějaký Östlundův rukopis.

O tohle téma jsem se zrovna docela zajímal, ale na dokument jsem narazil haluzově, když se rozjel po něčem, na co jsem se díval předtím. Inu, cílení reklamy a upoutávek asi není silnou stránkou ČT :o) Každopádně jsem za tu náhodu rád. Kvůli pracovním povinnostem jsem viděl jedním okem a slyšel jedním uchem, ale nedalo mi to a po čase jsem to zkouknul soustředěně. A můžu víceméně jen chválit. Obsahově velmi nabitá hodinka a naprosto skvěle namíchaný pelmel mluvících hlav, které k tématu přispívají různými úhly pohledů (výrobce, vydavatel, publicista, promotér, hudebník,...). Až na ty ústřední Mydy, tam bych se za nějakou sympatičtější bandičku nezlobil.