Jeoffrey

Je to už docela dlouho, co jsem narazil na takhle dobré drama s cestováním v čase, jako takový srovnatelný ekvivalent mě napadá možná tak akorát Erased, nebo původní Steins Gate s tím, že tohle anime je v některých ohledech (třeba tempo příběhu) snad ještě lepší. Jako hlavní důvody, proč Link Click tak dobře funguje, bych viděl silnou emocionální rovinu všeho, co se tu děje a pak velmi dobrý scénář. Není tu žádná složitá expozice do děje, obsáhlé vysvětlování, jak schopnosti hlavních postav fungují a co vše se může pokazit, seriál se spíš snaží vše ukazovat, než aby jen říkal. Divák navíc postupně zjišťuje další pravidla, která rozšiřují celou úvodní premisu a dávají všemu mnohem hlubší a zajímavější rozměr. Jistě, tato rozšíření již řečeného mohou občas působit jako berličky pro další rozvoj děje, ale pořád mají logiku. Funguje tu i docela povedeně kauzalita a pokud budete vnímat nejrůznější drobné detaily ve vyprávění, pak bude vše dávat smysl. Seriál umí také dobře pracovat s emocemi, dokáže dojmout v těch správných chvílích a díky poměrně svižnému tempu a dobrým zvratům i napnout diváka jak strunu. První díl byl sice ještě jen takové oťukávání možností a obstojné seznámení se vším, ale druhý díl už má velmi dobrý příběh a emoce s tím, že další část je pak doslova perfektní a velmi silná. Následující příběh s chlapcem jménem Dou Dou už je zase trošku slabší, ale pořád skvělý a pak je tu samotné finále, které mělo minimálně jeden moment, během kterého mi naskočila husí kůže a naprosto famózní zakončení, které ve mně vzbudilo okamžitou touhu po dalších dílech, protože teď to bude ještě větší mazec! Postavy jsou uvěřitelné, sympatické a díku zručné režii a scénáři tu všichni působí hodně lidsky a není proto problém se do těch jejich dramat opravdu vcítit. Hlavní hrdinové jsou dobře vykreslení, výborně se doplňují a dá se snadno odvodit, proč jeden druhého potřebuje, a to nejen v rámci svých schopností. Aby toho nebylo málo, tak je vše zaobaleno do ucházející animace a doprovázeno velmi povedenou hudbou, které vévodí slušný opening i ending, ale i v samotném seriálu jsou situace, kdy je hudba výborná (karaoke, poslední díl). Nečekal bych, že jedno z nejlepších anime roku 2021 bude z Číny a je to důkaz toho, že bychom neměli ignorovat nejaponskou produkci, protože tohle si ode mě 5* určitě zaslouží, byl to vážně svižný, silný, promyšlený a kvalitní zážitek… 9,5/10

Předposlední série Golden Kamuy mě (jakožto nečtenáře mangy) opět nezklamala a ani neplánované přerušení uprostřed sezóny mi nemohlo zkazit dojem. Animačně mi totiž připadá, že je každá nová řada lepší a lepší. Pasáže, kdy se dozvídám nové věci ze života Ainu, poznávám nové Kamuy a kochám se zdejší krásnou přírodu, nebo se třeba jen připravuje nějaké nové jídlo, jsou pro mě prostě úžasné. Škoda že jich je každou sezónu méně a méně. Stejně tak si užívám většinu postav, mám strašně rád vztah mezi hlavním triem a jak se vyvíjí. Jsem rád i za každý ten flashback a rozkreslení některé z vedlejších postav, nejvíc hltám cokoli, co mi seriál nabídne o poručíku Curumim, i když začínám mít občas dojem, že některé příběhy by si zasloužili trochu víc rozvést, nebo spíš pomalu věřím, jak mi tvrdí někteří čtenáři mangy, že se občas zkracovalo. Mám rád i zdejší humor, i když je tak neskutečně mužný a někdy mám i dojem, že Noda Satoru je až nezdravě posedlý pánskými přirozeními. A i tahle sezóna opět nezůstává pozadu a třeba scénu s chlapskou „přestřelkou“ z předposledního dílu z hlavy asi ještě dlouho nedostanu, jak šílený bizár to byl. Dále mě velice potěšilo uspokojivé zakončení linky pro mě velmi oblíbených Tanigakiho (aneb toho o němž Noda Satoru uvedl, že má ze všech postav ty největší koule – lze dohledat na anime wiki v sekci Trivia) a Inkarmat.  Když ještě přidám, že se mi hodně líbil opening, tak i tentokrát končím na silných 4* a s nadějí koukám na již potvrzené velké finále, jestli mě zasáhne natolik, abych dal konečně Golden Kamuy plný počet. Tentokrát opět jen 8,4/10.

Tohle se mi nehodnotí snadno, seriál dokázal vzbudit můj zájem o postavy, občas mě i chytil svým příběhem, ale pokaždé to bylo jen na chvilku, a tak nějak slabě. Líbilo se mi, že na mě Realiana působí docela uvěřitelně, a vlastně normálně, její vnitřní monology, motivace a rozhodnutí mi dávaly smysl. I k Noahovi jsem si postupně našel cestu a jeho interakce s Realianou mě občas dokázaly opravdu bavit. Samotná romance tu má taky své silné okamžiky, je hnacím motorem celého příběhu, vyvíjí se poměrně pozvolně a autoři do ní i zajímavě zakomponovali rozpor mezi rozumem a citem, nebo spíš jsou zde z obou stran občas i nějaké ty pochybnosti, které jsou ale pro mě pochopitelné, když si uvědomím, jak celý jejich vztah vlastně začal. A kolem toho je vybudovaný i nějaký ten příběh, kterého je někdy i docela dost. Během těch dvanácti dílů se tu rozjelo hned několik dějových linek, jednu, možná dvě se podařilo i uzavřít, jiné budou evidentně během na delší trať. Bylo tady toho tolik, že když se děj v předposledním díle vrátil k jistému předmětu z dílů prvních, tak jsem si jen zaskočeně uvědomil „No jo, ono je to vlastně i o tomhle...“. Zase, i zde měl příběh některé povedené momenty, nejlepší asi byla Realiana s revolverem v ruce, ale nikdy mě to celé nedokázalo chytit na delší dobu, není tam pro mě dostatečné napětí, a i když má seriál hned několik otevřených linek, které jsou zajímavé (Beatrice, pečeť…) stejně mě nedokázaly chytit natolik, abych hned chtěl vědět co bude dál a nějak silněji toužil po druhé řadě. Co mě zde minulo úplně byl humor. Nebo spíš mi přišlo, že ho tam ani moc nebylo, což na jednu stranu může působit vlastně docela fajn, dokážete pak o seriálu tvrdit, že tam nemá tolik toho „klasického anime bullshitu“, nebo prostě že působí mnohem seriózněji (protože tam není ani žádný fanservis). Na druhou stranu, když tam mělo být něco vtipného, třeba když se kolem Realiany motal místní svatý muž, co chtěl, aby mu říkala „dědo“, tak to byl občas až cringe. Rozporuplná pro mě byla i animace, někdy byla impozantní, některé scenérie se opravdu povedly, interiéry zámků na mě občas také působily náležitě monumentálně, jindy však bylo vidět, že buď došel čas, nebo peníze, takže třeba v posledním díle bylo pár scén, kde mi přišla kresba i práce s barvami už docela odfláknuté. A ano, všiml jsem si i použití 3DCG na některé dopravní prostředky, nebo na zdejší šachovnici, ale za sebe musím říct, že tohle 3D bylo dle mého v pohodě. S čím jsem byl nadmíru spokojený byla hudba, opening i ending byly fajn, doprovodná hudba taky dělala to, co má a byla dobře zvolená. Když si to pro sebe shrnu, tak tu mám seriál, který mě zaujal, někdy mě i bavil, ale doopravdy jsem mu zatím nepropadl. 6,6/10

Taijó Takada je ten největší rizzler z celé téhle anime sezóny a nemá o tom ponětí! Tenhle seriál jsem si skvěle užil, je to krásná kombinace dětské naivity a prvotních problémů s dospíváním. Také obsahuje sice hodně idealistický, ale velice zábavný a neskutečně sympatický lék na šikanu. Zkrátka pokaždé, když hlavní hrdina dokázal naprosto bezelstně otočit jakýkoli pokus o šikanu hlavní hrdinky proti útočníkům, tak jsem se skvěle bavil a cítil příjemný pocit zadostiučinění. Jasně, uvědomuji si, že by tahle taktika reálně asi nefungovala a z hlavního hrdiny by se velice pravděpodobně stal další z cílů šikany, ale nechte mě snít a užívat si tuhle představu... Na druhou stranu si myslím, že jsou zde velmi věrně zachycené opravdu dětské charaktery, prostě že děti se reálně chovají jako děti se vší tou naivitou, občasnou hloupostí, ale i energií, iluzemi a unikátním pohledem na svět, o který postupně díky setkávání se s realitou tak nějak přijdeme. Je zde i krásně zachycený fakt, že dívky psychicky dospívají o něco rychleji než chlapci, je to i vidět právě na tom, že dívky už zde mají o nějaké té romantice aspoň nějakou základní představu, zatímco chlapci (a nejen hlavní hrdina) absolutně netuší a ani tušit nechtějí. Postavy jsou velmi dobře zapamatovatelné, hlavní dvojice je velice sympatická. I animačně se mi seriál líbil, i když je styl kresby takový docela jednoduchý, ale k tomuhle typu zábavné komedie s mírným nádechem nevinné dětské romance vlastně poměrně padne. Dokonce i dabéři mě tu hodně bavili, bylo vidět, že Išigami Šizuka si hlavního hrdinu vážně hodně užívá a Kohara Konomi zase dokázala svým hlasem krásně trefit a vykreslit zajímavý charakter Akane. Kdybych chtěl hledat nějaké ty nedostatky, tak bych asi uvedl hudbu, která zde na mě působí tak, jako kdyby tu žádná nebyla a pak fakt, že finální epizoda nenabídla nějaké výraznější zakončení, zkrátka že tam chyběl takový ten pocit, jakože se právě dívám na poslední díl, i když třeba jen první sezóny. Ovšem i přes to jsem si seriál opravdu velmi užil, rád bych někdy v budoucnu viděl nějaké další díly a ideálně i jak to celé skončí, protože to postupné dospívání, střetávání se s realitou a uvědomování si svých citů, které můžou být pro "ještě děti" hodně komplikované na pochopení mi My Clueless First Friend vykreslil výborně. 8/10

Kdybych se někdy rozmýšlel, jak dostat své kamarády, z nichž je většině už 30+ k anime, pak by Spy x Family byla asi první volba, kterou bych jim doporučil. Spojení animačních studií Wit a CloverWorks zajistilo, že zde máme opravdu krásný a osobitý vizuál. Navíc i hudba je zde výborná. K tomu velmi povedený příběh, který je vlastně rodinnou špiónskou komedií, tedy nabízí různá témata, která by měla být zajímavá i pro někoho, kdo o anime nikdy nezavadil. A také si třeba myslím, že to vykreslení politické situace v době podobné studené válce, nebo spousta odkazů na některé špionážní filmy a občasná kvalitní akce, by mohly mnohé diváky opravdu chytit. Navíc velmi povedená komediální stránka, velmi dobře napsané charaktery, důraz na rodinu a jaký má význam, nebo jaké může mít problémy, by zase mohlo rezonovat s mnohými divačkami. A pak by se třeba také dokázali do Spy x Family zamilovat, tak jako já, oblíbit si všechny hlavní postavy a s napětím čekat, jak to celé dopadne. Jako jedinou výtku jsem schopný akceptovat akorát to, že některé díly, především ty v druhé polovině, mohou působit jako o něco slabší a že to pak někomu přijde, že se seriál občas v rámci té hlavní dějové linky tak trochu vleče. Žádný jiný nedostatek podle mě tohle anime nemá, je to jeden z klenotů roku 2023, do kterého bylo dáno hodně lásky a poctivé práce a já ho tak mohu bez problémů ocenit 9,5/10 s tím, že Jor si přidávám do svého waifu listu a Anju zase mezi to nejroztomilejší, co jsem letos viděl.

Pro mě je A Galaxy Next Door lehce nadprůměrnou romantickou pohádkou, kterou si cením tak na 5,5/10. Zajímavé na ní bylo kromě faktu, že zdejší princezna má „žihadlo“ asi jen to, že se hlavní dvojice dala poměrně brzy dohromady, takže měli víc prostoru na klasickou romantickou interakci, zkrátka mohli spolu víc randit. Na druhou stanu nemůžu říct, že by mě seriál nějak silně emocionálně dostal, že bych si dokázal hlavní dvojici, nebo někoho z jejich okolí, nějak extra oblíbit. Taky mi to přišlo animačně veskrze průměrné, někdy možná až lehce podprůměrné a hudba se snažila jen občas, nejvíc asi v posledním díle, u kterého mi skoro až přišlo, že se v něm událo víc věcí než za celý seriál. Jako fajn průtoková romantická pohádka to funguje, ale není to seriál, který bych potřeboval v budoucnu vidět znovu, nebo kde bych nějak silně toužil po pokračování, ovšem kdyby přišlo, tak bych se na něj podíval.

Hrdina je reinkarnován do stejného světa podruhé, potom co ho před pár lety zachránil, to zní jako zajímavý a originální koncept, s kterým by se dalo něco dělat! Určitě to nebude jen hromada stupidních klišé a zápletek ve stylu „Ježíši to si ty Secu! Dlouho jsem tě neviděl. Pamatuješ, jak si nás minule zachránil? Tak teď je to třeba udělat znova!“. Určitě tam budou zajímavé charaktery, a ne jenom další nudný harém, který se bude snažit při nejbližší příležitosti zase dostat do blízkosti našeho hrdiny… Ale já bych i tohle všechno vydržel, nějak bych se prokousal tím, že seriál pracoval úplně divně a křečovitě s daným tématem, házel po nás jednu postavu za druhou, které se jenom mihly v příběhu, řekli něco ve stylu „Ježíši to si ty Secu! Dlouho jsem tě neviděl…“, proběhla nějaká ta záchrana a zase zmizely neznámo kam. Ale pak přišel osmý díl a objevil se Tóma. Hlavní záporák, který už od začátku nepůsobil vůbec děsivě, ale údajně vlastně stál za vším, určitě i za ranní nevolností našeho hrdiny. No a v momentě kdy vyjevil svou motivaci – proč to celé vlastně dělá, tak jsem usoudil, že na tohle nemám. SPOILER Dokážu zvládnout příběh, kdy po pozornosti hlavního hrdiny touží skupina roztoužených dívčin i mužů, ale aby byl největší simp z celého příběhu hlavní záporák, který je uražený, že si ho kdysi přestal hrdina náležitě všímat. KONEC SPOILERU Mě bylo vysloveně trapně i za Tómu… Když k tomu přihodím, že animačně ani hudebně to není žádný skvost, souboje byly docela nudné a děj křečovitý, tak se mi nemůžete divit, že po těch osmi dílech co jsem viděl víc jak 3,5/10 nedám.

Ze začátku jsem tomuhle seriálu nemohl moc přijít na chuť. Akane mi přišla tak nějak extrémně hloupá a Yamada na mě zase působil jako emocionální pařez ve stylu Saitamy z One Punch Mana. Hodně jsem přemýšlel nad tím, proč je tohle anime tak populární a přikládal to tomu, že je ze světa hráčů videoher, a tak se v tom třeba hodně diváků někde sama uvidí. Měl bych se v tom ale vidět taky, protože stejně jako Jirka Babica „Ich bin ein Gamer!“, jenže ono tam toho videoherního přeci jen zase tolik nebylo, byla to spíš taková kulisa, asi jako když jsem se koukal na Recovery of an MMO Junkie. Postupně si mě však začala tahle romantická komedie získávat. Bylo to tím, že na mě zabíral její humor a já se přistihl, že se směju i několikrát za epizodu. Bylo to i tím, že seriál dokázal animačně přidat v těch správných okamžicích a vykreslit někdy opravdu silné romantické chvíle podtržené krásnou prací s barvami a filtry. Obzvlášť poslední epizoda byla na ty intenzivní a dle mého povedené scény hodně bohatá a já si s radostí říkal, že takhle se má dělat finále romantické komedie, aby na mě zapůsobilo. Také jsem si našel cestu k hlavním hrdinům, sice pořád nemůžu říct, že bych je měl kdo ví jak rád a své prvotní dojmy z nich se jen lehce otupily, ale nemám problém jejich vztahu fandit. Takže z průměrné romantické komedie se pozvolna stala mírně nadprůměrná a poslední díl celkový dojem podtrhl na slušných 7/10.

Kdybych měl Heavenly Delusion popsat jen jedním slovem, tak by mi stačilo tohle – znepokojivý. Je to kombinace dvou dějových linek, kde jedna může někomu připomínat nedávno vysílané The Last of Us, ale já bych to, díky té bizarnosti a absenci zombíků, spíš přirovnal k herní sérii Fallout a druhá linka se školou je zase něco mezi Promised Neverlandem a From the New World a obě linky divákovi přijdou už během prvního dílu vážně hodně znepokojivé. Stačí jeden pohled na zdejší školu a už tušíte, že je tu něco hodně špatně, stačí jedno setkání Kiruko a Marua s podivnou příšerou a už jste zase jak na trní, plus hned z prvních náznaků začnete mít nepříjemný pocit i o tom, jak by mohli být obě linky provázané. Každou chvíli přichází nové znepokojivé otázky, odpovědi na ně jsou však ještě znepokojivější. Kiruko má tajemství, její tajemství je krajně znepokojivé, navíc v momentě, kdy sledujete, jak si Kiruko prohlíží vlastní tělo a spojíte si to s jejím tajemství, je to celé vlastně až nepříjemně znepokojivé. Děti ve škole jsou zvláštní, celá škola je zvláštní, vše tu působí velmi znepokojivě a když se začne ukazovat, jakou agendu má zdejší vedení, je to zase krajně znepokojivé. V momentě, kdy vám začne docházet, jak spolu obě linky souvisí a začnete přemýšlet nad tím, jestli jste v epizodě s názvem Kuku neviděli onu Kuku vlastně dvakrát, je to celé ještě znepokojivější. A pak je tu samotný závěr, kdy nastávají i chvíle, které už vlastně nejsou znepokojivé, které už mi začínají být až nepříjemné, ovšem to, jak se s nimi některé postavy vypořádávají je opět velmi znepokojivé. Konec? Ani náhodou, já chci vědět víc, nechat mě bez všech odpovědí je pro mě – ano – znepokojivé! Zkrátka musím tenhle seriál pochválit, pořád se tu něco děje, pokaždé se tne do živého, skvěle to vybudovalo můj zájem o zdejší svět a jeho postavy a všechno působí promyšleně, jak v rámci příběhu, tak i v efektu, který to má na diváka mít. K tomu bych přidal vysoké produkční hodnoty, kdy animace určitě patří k tomu nejlepšímu v sezóně a až na jeden díl, kde se viditelně změnil styl, byla poměrně konzistentní. Takže to byl zážitek, sice ne vždy úplně příjemný, občas i mírně za hranou toho, co bych potřeboval vidět, ale i tak jsem zvědavý co bude dál, i když je mi jasné, že to i dál bude hodně znepokojivé. 8/10

Magical Destroyers se snaží být originálním seriálem, který oslavuje otaku kulturu a sílu svobodné vůle, jak moc se mu to daří je však otázka... Je to seriál, který má po vizuální i hudební stránce nejnápaditější, nejpodivnější – prostě nejunikátnější opening v sezóně, který slibuje, že podobně bláznivá, avšak zároveň kreativní bude i samotná show. První problém ale je, že ne vždycky se to daří, a tak některé zápletky působí solidně a povedeně, jiné jen jak nesourodá směsice nedotažených nápadů. Jsou tu skvělé díly, které dokáží předvést zajímavé plot twisty, kdy to i vypadá, že autor má vše rozvržené dopředu, že ví, co chce sdělit. A pak jsou tu výplňové díly většinou třeba s jednou dobrou myšlenkou, kterou ale nedokáží dle mého úplně dobře rozvést a něco z ní pořádně vytěžit. A co je největší průšvih a co srazilo mé hodnocení zpět do vod průměru je samotný konec. U Magical Destroyers jsem sice dostal docela povedený předposlední díl, kdy se rozkryly všechny karty, vše do sebe relativně slušně zapadlo a já byl příjemně překvapený a s nadějí očekával, co z toho tedy autoři nakonec „uvaří“, ovšem samotné finále nemělo grády, nemělo emoce, bylo zkrátka dle mého totálně neuspokojivé a mdlé. Ano, dokázalo předat hlavní myšlenku seriálu o již zmíněné svobodné vůli, ale já necítil vůbec nic – vlastně kecám, cítil jsem zklamání a palčivou otázku „A tohle je teda všechno?“ Možná je problém ve mně, a to srdíčko tam od autorů bylo, ale já ho neviděl, necítil, nefungovalo to… A tak tahle bláznivá splácanina, u které bych dokázal vyjmenovat hromadu anime seriálů, které mi Magical Destroyers někdy nějak něčím evokovali (a díky čemuž jsem ztrácel iluze o nějaké úplné originalitě) a která měla solidní potenciál na to být opravdu něčím zábavným a kreativním, skončila velmi neslaně a nemastně. Když k tomu přihodím fakt, že mě tu vlastně ani pořádně neoslovila žádná z postav, většina soubojů taky neměla ten správný náboj, tak jsem najednou jen na nějakých 6/10 a čim víc o seriálu přemýšlím, tím je to spíš horší a horší. Takže to tu radši utnu…