Jeoffrey

Tahle část, složená ze dvou speciálních epizod, byla zatím asi tím nejslabším, co jsem z Hidamari Sketch viděl. Může za to hlavně první díl, kde mě ani návštěva muzea, ani návštěva bazénu příliš nebavily, skoro nic mi tu nepřišlo vtipné a ani dívčiny nebyly tentokrát nijak extra roztomilé. Muzeum mě skoro až nudilo, bazén a zápletky kolem něj mi zase přišly až příliš tuctové a v rámci žánru ohrané. Samotný díl pro mě tak nakonec zachraňovalo až posledních pár minut se společným přespáním, a hlavně finální gag s obrázky spící Juno. Druhý speciál se už vydařil podstatně lépe. Pomohla tomu nejen má oblíbená paní učitelka Jošinoja, ale i paní domácí a fakt, že se podstatná část epizody zase točila kolem jídla, což je v tomhle seriálu vždy vděčné téma. Co ještě přidám? Přišlo mi, že se zde mírně změnil styl animace, barvy byly tentokrát takové o něco jasnější, než na co jsem zvyklý, kontury o něco ostřejší. Stejně tak hudba byla hlasitější, než jak jsem zvyklý, nebo mi možná jen tentokrát příliš neseděla u některých scén, a tak jsem jí víc vnímal. Také se objevilo první zapojení 3D animace v celé sérii a jak už to tak s 3D u anime bývá (i vzhledem k tomu, že jsme v roce 2011), nevypadalo to vůbec hezky. Zkrátka ta některá umělecká díla, sochy a skulptury z muzea, které se autoři rozhodli v 3D vymodelovat i bubliny v druhém díle byly jak pěst na oko.  Co teď s tím? Sice mám děvčátka z ubytovny Hidamari rád a druhý speciál byl v podstatě stejně zábavný a milý jako díly v předchozí sérii, ale ten první speciál si víc jak průměrnou, maximálně mírně nadprůměrnou známku nezaslouží (max. 5,5/10)… Opět jsem na hraně silných 3* a slaboučkých 4*, ale jakožto fanoušek slice of life a roztomilých holčin co dělají roztomilé věci, se asi přikloním k té lepší variantě, i když u toho skřípu zuby… 6,5/10

Pro obyvatele ubytovny Hidamari začal nový školní rok a spolu s ním nám do domu přibyly dvě nové spolubydlící Nori a Nazuna, dívenky sice roztomilé, ale na druhou stranu jsem očekával, že budou nové postavy o něco výraznější a zábavnější, i přesto jsem si je ale dokázal poměrně rychle oblíbit (= jsou fajn, ale mohly by být lepší). Není to ale jediná změna, která se nám v nové sezóně odehrála, došlo i na některé větší úpravy v rámci stylu vyprávění. Nevím, jestli se mi už seriál tak moc okoukal, nebo je tahle sezóna opravdu po vizuální stránce výrazně méně nápaditá, ale prostě mi přijde, že onoho "shaftismu" zde podstatně ubylo a třetí série tak pro mě působí mnohem víc tuctově a obyčejně. Zůstaly jen takové ty nejsilnější prvky, které byly i v předchozích sezónách, ale ubylo střihů, různých náhodných, ale vlastně zcela záměrných, záběrů a detailů. Stejně tak zde najednou máme příběh, jehož hlavní kostra je vyprávěná chronologicky, žádné skákání v rámci školního roku, tady jdeme hezky duben, květen, červen a červenec pouze s nějakými drobnými odbočkami, které jsou ale na hlavní příběhovou linii logicky navázané, například tím, že dívky v první polovině epizody zmíní něco, co loni dělaly a v druhé polovině epizody ono zmíněné máme ukázané. Je tato dějová chronologie pro Hidamairi Sketch lepší? No určitě je to přehlednější, ale opět mám dojem, jako by seriál ztratil kousek ze svého kouzla. Co je naštěstí pořád stejné, je humor, vtípky milé, roztomilé, originální, banální i komplexní, zkrátka tvůrci pořád ví jak, mě rozesmát, dostat do té správné nálady, abych si příběhy obyvatelek ubytovny Hidamari a jejich profesorů náležitě užil. Opět pro mě vše hodně táhne paní učitelka Jošinoja, která se mi snad nikdy neokouká, ale užívám si i energickou a žravou Mijako, baví mě i Hiro se Sae, jejich vzájemná chemie i to, jakou rodičovskou roli zde občas hrají, no a mám rád i Juno, baví mě sledovat, jak se jako charakter drobnými krůčky rozvíjí. Zkrátka i když mi tahle série přišla o něco slabší, i když mi připadá, že Hidamari Sketch zde ztratil část své osobnosti a nové dívenky to příliš nezachránily, i tak jde pořád o nadprůměrný slice of life a komedii. 7,5/10

Není to příjemná podívaná, není to vůbec příjemná podívaná, co hůř, není to ani nijak extra vtipné nebo zábavné, ale některé myšlenky, způsob jejich prezentace, jsou poměrně zajímavé... Chtěl bych to vidět někdy znova? Ne, díky! Lituji, že jsem se na film podíval? Ne, nemyslím si! 5,5/10

Krásná a chytře napsaná pohádka se sympatickými postavami a několika zajímavými nápady. Je to na jednu stranu docela epické, na druhou však poměrně přímočaré, hlavní zápletka je vlastně velmi jednoduchá, ale je tu pár zajímavých odboček. Přestože má film skoro dvě hodiny, tempo je příjemně svižné, takže vše hezky utíká a já jsem si i říkal, že některé drobné linky by snesly i trošku větší prokreslení, zkrátka by to klidně mohlo být ještě i o trošku delší. Líbilo se mi i to, co mi film chce říct, jak pracuje s tématy jako „Kde se ukrývá pravá krása?“, nebo „Co to znamená být chytrý?“, zkrátka to, jak pozornému divákovi ukazuje dle mého hodně a zároveň ta témata netlačí vysloveně na sílu. Obě hlavní postavy jsem si dokázal poměrně rychle oblíbit, přál jsem jim a ani mi nevadilo, jak okatě jim scénář v některých okamžicích nahrává, jak jsou vždy tam, kde je jich třeba, přeci jen je to prostě pohádka. Animace je krásná, barvená, detailní. Hudba je dobře zvolená, podtrhuje atmosféru, je jí slyšet. Pro mě byla zkrátka tahle pohádka krásným a velmi příjemným zážitkem, skvělým nastartováním příjemného slunného dne a zajímavým příběhem, který si rád a s chutí někdy znovu pustím. 8,8/10

Anime Nier byl skvělý marketingový tah, stejně jako třeba jisté anime ze světa Cyberpunku, jak zvednout povědomí o hře, zvýšit prodeje a dát některým bývalým hráčům znova chuť si původní hru zahrát. Videoherní Nier jsem hrál, když vyšel a můžu potvrdit, že mě během sledování hodně svrběly prsty a dostavila se chuť hru znovu nainstalovat. Bohužel produkce anime měla nějaké ty větší problémy, takže se první sezóna v určité části na delší dobu přerušila a stejně jako třeba u Strýčka z jiného světa to z části zabilo nějaký ten hype, který se kolem anime vytvořil. Minimálně u mě to mělo určité negativní následky třeba právě v tom, že jak můj zájem na chvíli vychladl, tak jsem hru nakonec nenainstaloval… No a nyní k samotnému zpracování – přijde mi poměrně zdařilé. Hráč zde pozná mnohé ikonické momenty, uvidí spoustu souvislostí a užije si i to maňáskové divadlo na konci každého dílu s různými „alternativními konci“. Animačně se na seriál také velmi dobře dívá, dokud nedojde na nějaký ten souboj s velkým nepřítelem, který většinou bývá modelovaný v 3DCG a i když to není vysloveně otřesné 3D, tak je vidět, že studio A-1 Pictures nemá v tomhle tolik zkušeností jako třeba studio Orange (Trigun:Stampede, Beastars...), ale i mnozí další (třeba Ufotable). Připomíná mi to první pokusy s 3DCG studia MADHOUSE v první sezóně Overlorda, kdy jsem si říkal, že koukat se na to dá, ale není to žádná hitparáda. Přenesení postav a jejich rysů z videohry se v anime také povedlo poměrně věrně, pokud jste hru hráli, pak nebudete mít problém všechny poznat, pokud jste hru nehráli, pak by vám stejně měli postavy přijít zajímavé a sympatické. Největší tahák je i zde samotné prostředí a jeho tajemství, což se opět dle mého daří převést a představit na jedničku. Zkrátka NieR:Automata Ver1.1a je za mě zdařilou reklamou, slušnou adaptací, která ale má i pár vlastních nápadů, poměrně kvalitním anime, na které se mi dobře dívalo a u kterého jsem zvědavý na oznámenou druhou sezónu v roce 2024, hlavně to, zda se ještě nějak výrazněji vydá anime svou vlastní cestou. 7,5/10

Dokoukal jsem příběh o muži, co se proměnil v prase, aby vy jste nemuseli! Na druhou stranu se na to klidně podívat můžete, protože v podstatě nejde o nic extra závadného, když pominu pár pitomých vtípků a někdy lehce nepatřičné poznámky zdejšího prasete. Žádné "prasárny" se tu zkrátka nekonají, i když jde v podstatě o putování dívky a vepře tajemným fantasy světem – s romantickým přesahem – přesto z toho druhý „Inukai-san’s Dog“ naštěstí není. Nejvíc šokující je tu nakonec ten svět, v kterém se vše odehrává a jak se chová společnost k určité skupině obyvatel. A právě to, že jsem chtěl znát důvod, proč ten svět funguje tak, jak je tu ukázáno a zajímalo mě tajemství hlavního města, tak jsem nakonec dokázal u seriálu vydržet až do konce. Bylo mi vše vysvětleno? Ano, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že důvod pro tohle všechno je prostě jen to, že zdejší mocné nic lepšího nenapadlo, a tak z vysvětlení necítím žádné uspokojení, překvapení, prostě to hlavní, proč jsem se na seriál díval se vysvětlilo tak nějak, jak bych si to dokázal sám domyslet, kdybych se ani nechtěl moc snažit. Samotný poslední díl, který přišel po víc jak měsíční pauze, je hodně rozporuplný, na jednu stranu mi tam docela funguje ta emocionální rovina mezi hrdinkou a naším prasetem, v jednu chvíli k tomu hraje i docela fajn hudba a je vidět, že se tvůrci snaží brnkat na emoce diváka (stejně jako v některých minulých dílech) co to jde, ale pak se tu ukazuje, že měl štáb asi opět problémy s produkcí, nebo se u tohohle posledního dílu snažili jen napůl a tak polovina záběrů jsou jen statické obrázky, pohledy na pozadí a města, kde se vůbec nikdo nehýbá a ono to vypadá hodně blbě – odflákle. A samotný konec? No prý je tohle jen první novela, příběh pokračuje dalšími sedmi již vydanými knihami a další se píše a mě by na jednu stranu možná i trochu zajímalo, co bude dál, ne proto, že by mě příběh tolik zaujal, ale spíš proto abych zjistil, co tam chtějí ještě dál řešit… Ale zpátky k tomu, co jsem viděl, takže co mě tu bavilo? Postavy – trochu, svět a jeho tajemství – trochu, příběh – trochu. Co se mi nelíbilo? Svět působil občas strašně prázdně. Příběh jakkoli se někdy zdál zajímavým, mě nakonec vlastně vůbec ničím nepřekvapil. Animace byla maximálně průměrná. Užil jsem si to? Trochu - sem tam - někdy, ale většinou ani moc ne – bylo to prostě jen takové průměrné, někdy až podprůměrné – prostě 4,7/10.

Druhá série Hidamari Sketch je stejně super jako ta první, možná ještě lepší, nebo minimálně mi přišlo, že jsem si jí o chloupek víc užíval. Je to krásné doplnění celé příběhové skládačky, dokonce jsou zde ukryté úplně první dva díly (chronologicky) seriálu, takže jsem si celý ten školní rok našich hlavních hrdinek konečně mohl opravdu přesně uspořádat. Přišlo mi zábavné, jak na sebe obě série unikátně navazují, jak je to celé rozházené a zároveň poskládané, takže zatímco první série končí (bez speciálních epizod) Vánocemi tak tahle druhá končí (opět bez speciálů) Novým rokem, který na zmíněné Vánoce přímo navazuje (plus to, jak začnou na konci epizody hrdinky zpívat opening z první řady, je doslova třešničkou na dortu). Zkrátka tím, že jsem první sérii viděl nedávno a pamatuji si jí, jsem si tu provázanost skvěle užíval a viděl různé spojitosti a detaily, které by mi jinak utekly. Postavy jsou pořád stejně roztomile praštěné, zábavné, milé… Příběhy stále baví, občas zahřejí u srdíčka, zkrátka jsem měl během sledování pořád velmi příjemný pocit doprovázený úsměvem a ze seriálu si tak udělal ideální Večerníček. Shaftismů tu dle mého tentokrát  trochu ubylo, přesto jde stále o zajímavou a vizuálně originální podívanou, navíc bych řekl, že animačně je tahle sezóna celkově o něco lepší. Zkrátka opět výborný zážitek. 8,3/10

Maboroši: Továrna na iluze rozhodně není zrovna jednoduchý film. Skoro celou první polovinu jsem sledoval příběh a absolutně neměl tušení, na co se to vlastně dívám, co tu většina věcí znamená. Byl tu jistý nadpřirozený úkaz, kolem kterého se vše tak nějak zvláštně točilo, ale vysvětlování toho, co se kolem děje, je tu většinu času jen tak nějak v náznacích a místo toho příběh rozvíjí další dějové linky, nějakou tu romantiku, něco o dospívání, ale já, zmatený a stále ještě hloubající nad samotným zasazením, tohle všechno tak nějak vůbec neprožívám a pořád se ptám, co tu ti autoři vlastně vaří… Odpovědí se dočkám opravdu až zhruba v polovině a jejich význam je hodně abstraktní, nebo spíš celý zdejší svět je velmi abstraktní a s tím se dál pracuje. Je to originální? Bezpochyby! Rezonuje to se mnou jako s divákem? Ani moc ne, protože část výstavby jsem zapomněl naplno vnímat, když jsem byl zmatený z prostředí a zasazení.  A je to obrovská škoda, protože v druhé půlce Maboroši ukazuje svoji sílu, odhaluje spoustu zajímavých a zásadních myšlenek, kterým se snažil celou dobu alespoň částečně v rámci toho všeho dát nějaké podhoubí, ale u mě jako by dopadaly na neoranou půdu, a tak nic moc necítím, ani při velmi emocionálním finále. Přijde mi, že je tam všeho najednou moc, příliš mnoho děje nacpaného do druhé poloviny, příliš emocí na můj jeden mozek, který to nezvládá najednou komplet vstřebat. Je Maboroši špatný film? Nemyslím si. Je špatně zpracovaný? Pro mě osobně určitě, ale tohle může být reálně především moje chyba. Užil jsem si ho? Po pravdě moc ne, první půlku filmu jsem nechápal, druhou půlku jsem moc nestíhal a jako celek to tak pro mě příliš nefungovalo, i když jsem si uvědomoval jeho sílu a kvalitu (význam většiny hlavních myšlenek mi došel). Co musím jednoznačně pochválit je vizuální a hudební stránka, obojí je nádherné a působivé. Stejně tak zvuková režie je tu dle mého velmi solidní. Ovšem ani vysoké produkční hodnoty pro mě nedokáží po prvním shlédnutí zvednout hodnocení výš než na slabý a zmatený nadprůměr – až se z filmu oklepu a vyčistím si v budoucnu hlavu, tak tomu asi zkusím dát znovu šanci, ale v tuhle chvíli je mi líto… 5,5/10

Za normálních okolností by se jednalo o vcelku milý, zábavný a asi průměrný, možná spíš lehce nadprůměrný slice of life o partě dívek, co chodí na uměleckou školu a bydlí na společné ubytovně. Ano, dívčiny jsou velmi sympatické a zdejší paní učitelka je doslova k sežrání praštěná, ovšem i tak to pořád není nic nového, co bych už někde jinde neviděl. To, co dělá z Hidamari Sketch unikátní a nezapomenutelnou podívanou je vizuální provedení. Jde totiž o slice of life od studia Shaft a pokud se kolem anime už nějaký ten pátek pohybujete, tak jste o tomhle studiu a o jejich práci s animací museli někde slyšet, zaregistrovat pojem „shaftismus“, případně na to někde narazit. A Hidamari Sketch je typickými shaftovskými výrazovými prostředky a stylem animace doslova narvaný a seriálu to dává opravdu jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru – ten seriál má zkrátka díky tomu velmi silnou osobnost, a tak vám v hlavě jen tak nezapadne. Nemusí se to sice každému líbit – to, jak seriál pracuje s detaily, jak pracuje s pozadími, barvami, dokonce i to, jak někdy vše vypadá strašně lacině a jindy zase strašně krásně a propracovaně, no a jindy si autoři zase do animovaného záběru prostě zakomponují reálné předměty… Zkrátka člověk může zírat, kroutit hlavou, nadávat na střih, který jako by si občas dělal, co chce, ale kreativitu a originalitu tomu prostě upřít nemůže. Navíc spousta těch záběrů dává smysl, já jako divák většinou chápu, proč je tady zrovna tenhle detail, proč v téhle scéně není skoro žádné pozadí… Nejspíš to bude tím, že už jsem viděl hodně anime, dokonce i docela dost anime od Shaftu a tak mi můj mozek tvrdí, že to prostě chápe a co víc, on si to užívá. Líbí se mi to, dokonce i ten styl vyprávění, který si epizodicky skáče mezi jednotlivými školními dny bez ladu a skladu a nějaké větší návaznosti, mi přišel jako skvělý nápad. Zkrátka z lehce nadprůměrného sympatického slice of life se zde díky výše zmíněným aspektům stalo něco skvělého, šíleného, zajímavého – já jsem si to solidně užil (i když je mi jasné, že tohle není seriál pro každého) minimálně na 8/10 a rád se pustím do další řady.

Houbičky! Je to jako kdyby se božský Quentin Tarantino definitivně zbláznil, dal si hromadu lysohlávek a začal točit anime... Nebudu lhát, ze začátku mě to zase až tolik nechytlo, charaktery mě nijak extra nezaujaly a všechna ta přehnaná krev v kombinaci s naprosto bláznivým humorem a absurdními situacemi, kdy se nálada a atmosféra mění během několika vteřin, mi přišli hodně divné. Jistě, příběh má skvěle vymyšlené tajemství a po pravdě ani teď na konci první série mi nejde složit dohromady co/kdo je vlastně Caiman. Prostředí má taky své kouzlo, kdy Díra je opravdu díra a svět čarodějů je totální úlet, který zase musel vymýšlet někdo, kdo si dal asi moc houbiček. Bohužel mě ale moc nenadchlo zapojení 3D animace a musel jsem si na něj občas dost krkolomně zvykat. Ovšem s přibývajícími díly se mi Dorohedoro dostávalo stále víc pod kůži a nakonec ho považuji za jedno z nejlepších anime sezóny s obrovským potenciálem pro druhou řadu. Je to tou neskutečnou fantazií, kterou zde někdo zapojil, kdy je vše tak bláznivě (ne)skutečné? Nebo tím, že je vše opravdu hodně promyšlené a zároveň tak šílené, že netuším co bude dál? Hodně tomu napomáhá práce s postavami, kdy každá dostala opravdu hodně prostoru a péče a tak většinu dobře poznáme, najdeme si k nim cestu a začneme je mít opravdu rádi. Navíc můžu říct, že tohle funguje nejen u postav kolem Caimana, ale především kolem samotného En a jeho "rodiny". Díky backstory jednotlivých postav, to jak je všechno propojené a jak se v některých situacích chovají, je máte prostě díl od dílu radši, i když víte, že žádná postava tu vlastně není kladná - je to pocit, jaký jsem měl právě třeba u Pulp Fiction. No a pak je tu Ebisu, která mě ze začátku taky nijak extra nezaujala, ale nakonec musím říct, že mě nikdo nedokázal v téhle sezóně tak rozesmát jako Ebisu! Příběh se krásně zamotává, komplikuje a zaplétá, ovšem pořád si najde čas na spoustu absurdních vložek, nebo někdy naprosto obyčejných situací z běžného života, které tomu dávají mnohem větší komplexnost. Co se akce týká, souboje jsou parádní, pohyb v nich je příjemně plynulý a tím, že magie dokáže vyléčit všechny rány, jsou i neskutečně brutální a krvavé. A k tomu všemu hraje suprová hudba! Dorohedoro je pro mě obrovským překvapením této sezóny, kdy se těším na další díly a chci znát odpovědi a vědět jak vše dopadne, protože bez toho abych se sjel houbičkami, to sám nevymyslím. 8,2/10