Jeoffrey

Přestože o madžongu nic nevím, rozhodl jsem se seriálu dát šanci, kdo ví, třeba se ho naučím hrát, říkal jsem si… Bohužel mě seriál ztratil už v prvním díle, a to přesně v momentě, kdy mi představil zdejšího žlutého ptačího maskota, něco mi říká, že pokud bych Čonba sledoval dál, tak by to negativně ovlivnilo mé soustředění na madžong i na celý seriál a bohužel tu ani nebyla žádná jiná postava, která by mi ten neblahý dojem dokázala nějak vykompenzovat. Po zralé úvaze, rozebrání všech možných herních strategií tak přišel drop po prvním díle a nehodnoceno.

Největší problém, co s tímhle seriálem mám, je, že znám lepší, zkrátka že se podle mě ani zdaleka neblíží kvalitám děl jako je Kami-sama Hadžimemašita nebo Fruits Basket, i když je jasné, že jde o podobný koncept mladé dívky, která se setkala s nadpřirozenem (které i zde však reprezentují různí hezcí chlapci). Problémem pro mě byla jak hlavní hrdinka, která mi přišla poměrně tuctová a nezajímavá, ale také to, že obdobně tuctoví a nezajímaví pro mě byli i všichni zdejší hrdinové. A zase, proč bych měl sledovat romantické snažení někoho, kdo mě nezaujal. Co je horší, ani v příběhu jsem nenašel nějaké hlubší tajemno, nebo alespoň drobný háček (něco originálního), kvůli kterému bych chtěl vědět co bude dál. Nefungovala mi ani chemie u hlavního páru, což je taky velký problém. Animačně je to taky průměrné… Přesto nechci seriál úplně odsoudit, není to ten případ, že by mě tu něco vysloveně štvalo, spíš mě tu jen vůbec nic nechytlo, ale to může být i tím, že seriál není primárně mířený na mě, i když i já si dokážu užít solidní šódžo, což tohle ale za mě nesplňuje. Drop po 3 dílech a 3,5/10.

Sósó no Frieren je podle mnohých to nejlepší anime, které k dnešnímu dni vyšlo, moderní masterpiece, který má k dokonalosti tak blízko, jak jen to jde. A ti, kteří se se skoro nesmrtelnou elfkou ještě sami nepotkali, se nejspíš budou ptát „A je to opravdu tak dobré?“. Z pohledu někoho, kdo sleduje anime pravidelně 14 let, viděl kolem 1700 anime sérií a filmů musím potvrdit, že Sóso no Frieren rozhodně je jedním z nejlepších anime, které jsem kdy viděl, seriálem, který mě dokopal k tomu změnit svojí zdejší TOPku, něčím kouzelným a jedinečným a jediný důvod, proč zatím na plnou hubu neřeknu, jestli je to opravdu ten můj TOP, je fakt, že ještě neznám celý příběh. Ovšem už jen to, že mě seriál dokázal dojmout k slzám už v první epizodě, dokazuje, jak tu moc pro mě vše fungovalo, a i každý další díl byl pro mě něčím silným, nezapomenutelným, a to až do samotného konce. Neexistují tu pro mě žádné slabé epizody, to, co někdo mylně označuje za filler díly (filler znamená, že jde o části příběhu, které nejsou v originální předloze = výplň, dějová vata, ale také originální anime only dějové linky), jsou zcela záměrné pasáže sloužící k budování charakterů a celého světa + většina těch pasáží je i v manze = tohle není filler! Celková atmosféra je úžasná, je to takový ten hloubavý seriál o tom, že cesta je důležitější cíle, proložená hromadou geniálně vyobrazených (a nejen řečených, jako u jiných anime) mouder, z kterých si můžete mnohé odnést a které se mnou rezonovala ještě dlouho po konci každého dílu. K tomu tu máte neskutečně animované souboje, a to jak fyzické, tak i magické a obojí je úžasné. Dynamika, síla, důraz, rychlost – to vše je zde v nejlepším animovaném souboji člověka s drakem, jaký jsem kdy viděl. Ladnost, estetika, síla, barvy – opět nejpůsobivější magická střetnutí, jaká si dokážete vymyslet. Zkrátka představte si seriál jako Kino no Tabi, nebo Girls Last Tour k tomu dejte worldbuilding a charakterbuilding jako má Mušoku Tensei (mínus jakákoli kontroverze ohledně postav) a souboje jak z Chainsaw Mana (protože na bojových scénách dělal z velké části stejný tým) a zajímavý magický systém, který má svá komplikovaná pravidla a máte Frieren – seriál který září ve všem co dělá. Zajímavějším tématem, než jak moc je Sóso no Frieren dobrý seriál pro mě ale je to, proč je to tak dobré dílo. Sósó no Frieren je pro mě totiž velkým připomenutím, že studio Madhouse nejen stále existuje, ale pořád patří k úplné špičce japonské anime produkce. Pamatuji doby, kdy jsem na každý nový seriál tohoto studia s napětím čekal a věděl, že nebudu zklamaný, i když možná vlastně ano, protože jedním z memů tehdy byla věta „Madhouse nikdy nedělá druhé sezóny“. Tím chci říct, že prvním kamenem úspěchu jakéhokoli anime je kvalitní animační studio se zkušenými zaměstnanci, což zde máme splněné. Je však ještě jedna věc, možná ještě důležitější než celé studio, a to je samotný režisér, člověk, který tomu všemu dá směr, bude vše pevně třímat v otěžích a dělat všechna ta důležitá rozhodnutí. A Keiičiró Saitó zde potvrzuje, že Bočči the Rock! nebyla náhoda, zkrátka že tenhle pán je někým, kdo dokáže ze solidní mangy o dívčí kapele udělat kultovní záležitost a z nadprůměrné fantasy mangy vytvořit legendu. Je to navíc i někdo, kdo má skvělé kontakty v branži, je oblíbený mezi ostatními animátory, takže dokázal složit velmi kvalitní tým, a to především proto, že jim dává velkou kreativní svobodu (takže pod ním mnozí sami doslova chtěli pracovat) a sám má neskutečný cit pro látku s kterou pracuje a pro různé drobné detaily. Co víc, pan režisér se tu mnohým schopným animátorům odvděčil i tím, že je nechal režírovat některé epizody seriálu. Když se podíváte na jednotlivé epizodní režiséry, tak uvidíte krásně vyvážený mix zkušených tvůrců (včetně jednoho ze zakladatelů Madhousu), ale i úplných nováčků. Vůbec celá ta produkce vypadala velmi zdravě a že vše fungovalo na výbornou potvrzuje nejen to, že seriál neměl jediný odklad, vše vyšlo přesně v termínech, ale samotný Evan Call v jednom z rozhovorů uvedl, že měl při tvorbě doprovodné hudby k jednotlivým dílů často už k dispozici vizuální materiál, někdy i celý díl, a tak neskládal naslepo dle zadání, ale přímo s jednotlivými scénami před očima. A když už jsme u hudby, kvalitní soundtrack je dalším důležitým aspektem, který si můžeme odškrtnout, co víc, i ten je něčím nadpozemským. Máme zde skvělý první opening od Yaosobi, který opět potvrzuje, že cokoli, na co tohle hudební duo sáhne je hitem, navíc mít takhle zvučné jméno v týmu (obzvlášť po tom co Idol z Oshi no Ko dobyl hudební svět) je skvělý marketingový tah. Sice se hudebně ne vždy tenhle hit sešel s laděním epizody, ale je to skvělý track o tom žádná. Co však ladilo k Frieren perfektně je ending od Milet, v rámci seriálu chytře rozdělený napůl, takže nás mohl provázet celou sérií, tu píseň jsem si doslova zamiloval a jsem schopný si pustit hodinovou verzi při práci a doposlouchat jí, aniž by se mi ohrála. Není to však ani opening ani ending, co je pro mě nejlepší písní z celého seriálu, protože i doprovodná hudba je zde perfektní, donutila mě si pořídit OST na Spotify a když náhodou neposlouchám Milet, tak sjíždím na Youtube třeba hodinovou verzi skladby Zoltraak, která je definitivně mým nejoblíbenějším hudebním motivem z celé série a Evan Call mi připomněl, že je dalším skladatelem, kterého musím bedlivě sledovat a že hudba k Violet Evergarden nakonec nebude vrcholem jeho tvorby, jak jsem si donedávna myslel. Pojeďme si to shrnout. Proč je Frieren tak skvělá? Protože tu byla velmi zdravá produkce, která všechno stíhala, šikovný a oblíbený režisér, který sehnal spoustu talentovaných animátorů, velká část dostala tvůrčí svobodu (i nějakou tu zodpovědnost) včetně autora hudby, který navíc i viděl pro co tu hudbu dělá. Vznikla perfektní animace, geniální soundtrack – vznikl opravdový klenot. Mohl bych pokračovat dál, ještě jsem nerozebral samotný příběh, nezmínil to jak, elegantně a chytře seriál pracuje s časem, jak tempo příběhu odráží zájem a vnímání samotné hlavní hrdinky (a tak tempo postupně zpomaluje). Jak vykresluje samotnou hlavní hrdinku, která působí tak nějak bez emocí, ovšem zároveň je to jedna z nejcitlivějších postav. O tom, jak skvěle tu fungují flashbacky a že i když je hrdina Himmel po smrti, stále je to on, kdo je hlavním hrdinou příběhu. Nebo zmínit, jak skvělá je tu romantika! Ale je to třeba? Koukněte na to celé sami, nebudete litovat. Pro některá díla je 5* a 10/10 asi i málo…

Od příběhů Pana Otroka jsem čekal o dost víc než jen průměrnou zápletku, jakou v minulosti dokázalo vymyslet každé druhé anime o speciálních akademiích, skombinovanou s Arancar arcem z Bleache… K tomu tu jak bolavý palec trčí ta ne moc povedená 3DCG animace, u které se ani studio příliš nesnažilo jí maskovat jako 2D, aby lépe ladila s prostředím (jako to letos docela zvládala třeba Išura) a tak to vůbec není pěkná podívaná, hlavně když se na obrazovce odehrávají jakékoli souboje. Co je horší, Chained Soldier prohrává i tam, kde by měl dominovat, tedy na poli S-M a ečči s Utenou lačnící po magických dívkách, protože ta je v té anime erotice celkově nápaditější, šílenější, odvážnější, zábavnější... Takže erotika je tu docela MID, souboje jsou MID (vizuálně podprůměr, akcí max. průměr, choreografie průměr, efekty průměr), příběh je MID… Je tu něco povedeného? Postavy jsou docela fajn, včetně našeho Pana Otroka. Ale ani tak si seriál ode mě víc jak 5,1/10 nezaslouží.

Příběh o Renttu Fainovi je za mě nakonec „jen“ fajn, a to i přes to, že dokážu ocenit styl, jakým je vyprávěný, jak hezky se pozvolně rozvíjí a ukazuje mi nejen postupný vývoj hlavní postavy, ale i třeba vysvětluje evoluční stupně nemrtvých a fungování zdejší hrdinské asociace. Vše tu působí docela přirozeně, logicky, hlavní hrdina se mění pozvolna, jeho motivace jsou pochopitelné a podložené. Zkrátka nemůžu říct, že by šlo o špatné anime a asi jediné, co se mi tu vysloveně nelíbilo, byl openning, ale ten se dá kdykoli přeskočit. Na druhou stranu mě ale seriál neuchvátil, nezaujal mě víc než jen povrchně, a i když ukazoval spoustu relativně zajímavých linek, neprodal mi je tak, abych nad nimi chtěl nějak déle přemýšlet, nebo vidět víc. Stejně tak k hlavnímu hrdinovi i většině vedlejších postav jsem si udělal jen takový zběžný víceméně pozitivní vztah, zkrátka jak už jsem napsal, byly pro mě „jen fajn“.  Přemýšlím, co seriálu chybělo, možná víc akce, možná emocionálně hlubší dějové linky, abych něco cítil i jindy, než jen u samotného finále… Prostě to tam pro mě tentokrát nebylo (dost možná za to může i jistý fantasy seriál, který také tuhle sezónu vycházel v pátek a s kterým jsem si ho chtě nechtě trošku srovnával) a tak dávám „jen“  6/10.

Chcípni, chcípni, chcípni a ty taky chcípni! Kdybych si chtěl dát za každé hrdinovo „Šine“ tuhle sezónu panáka, tak by se moje játra jara nedočkaly. Co je však ještě smutnější, je fakt, že žádné z těch „umři“ nemá ani z poloviny takovou váhu a sílu, jako když Frieren poručila „Auro, zabij se!“. Ale to by mi nevadilo, ani fakt, že je hrdina tak nesmyslně OP, že o něj nemáte ani na vteřinu strach – jak nás přesvědčil Anos Voldigoad, nebo Cid Kagenó s tímhle se pořád dá pracovat. Stejně tak mě ani neštve, že je seriál neskutečný mišmaš všeho možného i nemožného a snažit se sledovat tu nějaký plynulý příběh díky všemu balastu kolem, není zrovna jednoduché, naštěstí však ten hlavní příběh není zrovna moc složitý. Tohle celé je totiž taková směska nejrůznějších nápadů a zápletek, taková splácanina, vedle které dort pejska s kočičkou vypadá relativně normálně. Na druhou stranu ono je to i svým způsobem vtipné, tady člověk opravdu neví, co v příštím díle, minutě i vteřině vlastně dostane – platí tu jen jediné pravidlo, pokud jen pomyslíš na to, že bys hrdinovi zkřivil jen jeden vlásek na hlavě, tak umřeš! A hrdina zabije kohokoli a cokoli, fantazii se meze nekladou. Originalitu mám rád, a tak bych i dokázal přivřít oči nad podprůměrnou animací, ale je tu něco, co mi z tohohle seriálu dělalo peklo na zemi. Není tu totiž jedna, ale hned dvě nejotravnější postavy, které jsem tuhle sezónu musel trpět! Je mi líto, ale předkyně hlavní hrdinky byla otřesná a stejně tak tlustý spolužák s hlasem Hira Šimono pro mě kazily jakýkoli pozitivní dojem a sráželi celý zážitek do vod podprůměru. Skoro všichni tu umírali, ale tyhle dva jsem musel snášet až do konce, celé tohle týrání bylo totiž asi zamýšleno jako komický element, který pro mě všechno zabil, dokonce i chuť na případnou další sezónu (kde by opět oba byli). Za mě 4/10 a chcípni Danouro Mokomoko a chcípni Daimone Hanakawo!   

Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? NE! Je to Wyvern! Je to Alus hvězdný běžec! No asi takhle, pokud se chcete dívat na příběh, kde se mezi sebou rube banda rozmanitých lidí a stvoření s širokou paletou různých šílených schopností a třeba Drifters už jste viděli a líbilo se, pak by tenhle seriál mohl být něco pro vás. První díl je dostatečně šokující a cool na to, aby vás úspěšně zaháčkoval a díky tomu pak dokážete přežít hned několik dílů, kde jsou vám neustále představovány další a další postavy ve stylu: „Tohle je Nihilo, Nihilo je cool!“ A v dalším díle, nebo někdy už v druhé polovině toho samého dílu se zase dozvíte: „Tohle je Kia, Kia je cool!“ a takhle to jede tak dlouho, že už nevíte, jestli se máte smát, vypnout to, nebo jen čekat, kdy to skončí… A na pozadí představování postav se rozvíjí příběh, který si ale neuzme tolik vaší pozornosti, jako představování charakterů, navíc ani není nijak složitý, a to důležité vám ten samý vypravěč, který vám představuje postavy, zopakuje na začátku každého dílu, jak malému děcku. V druhé polovině konečně dochází na konfrontaci obou stran konfliktu, vypukne válka, lidé umírají, přichází drama a všechny ty cool postavy konečně bojují mezi sebou, tahle část byla hodně fajn, i když co se šílených soubojů týká a jejich atmosféry, již zmínění Drifters mi asi přišli lepší. Navíc s tím, kolik tu máme postav, jak mi je režie sice zajímavě, ale pořád docela mělce (protože tu těch postav máme vážně docela dost) představila, pro mě to drama příliš nefunguje a když někdo umře, tak nic necítím. Vlastně tu ani nemám žádného favorita, kdo se stane hrdinou je mi i teď na konci první série docela putna. Přitom ten příběh, když se na něj opravdu zaměřím, tak má co nabídnout, jsou tam určitá zajímavá tajemství (třeba celý ten isekai přesah, nebo ona palčivá otázka, kdo zabil pána démonů), může z toho pořád v další sérii něco být, nebo to také může být (ne)obyčejný tournament arc, kde se budou naši kandidáti na hrdinu mlátit v aréně. Za sebe vsázím spíš na to druhé, což mě sice dokáže zabavit, ale asi ne úplně nadchnout. Zkrátka Išura je zatím jen jednoduchá fantasy rubačka, jejíž hlavní silou je rozmanitost zdejších postav a jejich schopností, vše jede na rule of cool, ale bohužel mě to neoslnilo natolik, abych chtěl dát víc jak lehce nadprůměrných 6/10, ale na druhou řadu se podívám, i kdyby to byla jen čistá řezničina. Byl to pták? Bylo to letadlo? NE! Byl to Dakai Straka!  

Druhá série Hikari no ó bude určitě pro někoho úžasnou kulminací geniálního příběhu, ale já jsem si většinu seriálu připadal jak živočichář Béďa, když se dívá na umučení svatého Šebestiána. Zkrátka tu pořád někdo někam chodí, neustále se o něčem prázdně tlachá a furt tu lítaj nějaký svatý (dobře tady bohové) … Čekal jsem velké věci, na město, kde se pohybovali naši hrdinové, se chystal obrovský útok, který se ale odehrál úplně mimo obrazovku a z útočníků jsme tu viděli za celou sérii celkem dva! Hlavní hrdina se podstatnou dobu příběhu vyrovnává s tím, že mimo záběr skoro všechny nepřátele zabil, drama vybudované na něčem, co jsem ani neviděl! K tomu šílený yapfest o zdejších bozích, o tom, jak lidé zničili a ničí Zemi, neustále chození tam a zase zpátky bez nějakého výsledku, kolikrát z hodně divných důvodů, spousta konfrontace plná mizerně animovaných soubojů proložená sice krásnými, ale atmosféru bourajícími, arty. Všechno tak prázdné a mdlé, plné rádoby důležitých dialogů, u kterých jsem si ale připadal, jak když čtu další vedlejšák z Genshinu. Aspoň že samotné finále bylo relativně uspokojivé, vše se solidně uzavřelo, i když to bylo opět plné expozice formou kecání o životě brouka… Vizuálně je i tahle série stejně unikátní, jako byla ta první, styl má jak z 80. možná 90. let, forma obrazového vyprávění velmi svébytná, využívající někdy skoro až filmové, jindy zase doslova komiksové, postupy během zaměřování se na různé detaily a postavy, občas doplněná nádhernými uměleckými arty, které bych klidně zarámoval a hodil si na zeď – takový zvláštní mišmaš, který se mi často líbil, pokud tu zrovna nebylo cokoli v pohybu, protože jakýkoli pohyb, především v soubojích, vypadal jak když ho animoval a stříhal úplný amatér. Na to jak mě seriál zaujal, jak jsem si ho v první sérii vlastně i docela užíval a byl zvědavý, co přijde, mě druhá polovina doslova nudila, to, co jsem chtěl vidět a co mě zajímalo, se odehrávalo většinou mimo záběr, nebo se vše neskutečně okecávalo a okecávalo, takže jsem často ztrácel pozornost a tak bych vám ani nedokázal přesně vysvětlit, co že se tu odehrálo, mám jen základní představu. Zkrátka tohle mě nebavilo, jediné, co se mi tu trochu líbilo, byla forma, ale obsah mě často doslova ubíjel. Jaká škoda, kdyby se tu víc ukazovalo a méně mluvilo, kdyby se místo vypisování dialogů Mamoru taky trochu zamyslel nad reálným scénářem a režií - tím, co chce divák vidět, pak by tenhle seriál možná dokázal strhnout víc lidí než jen artové fanatiky a pseudointelektuály, kteří v tomhle plkání možná najdou smysl života, vesmíru a tak vůbec… Za mě prázdných, znuděných, zklamaných 3,5/10.

Meidži gekken: 1874 ve finále není nic moc extra, a to mě zrovna začátek období Meidži docela zajímá už od dob, kdy jsem koukal na prvního Kenšina. Tenhle seriál ale nemá moc co nabídnout, příběh nemá žádné vysloveně výrazné a silné okamžiky (i když se občas tak moc snaží), není v něm skoro nic, co by nějak víc zaujalo. Kvalita akčních scén je maximálně průměrná, během většiny soubojů jsem necítil žádné velké napětí, mrazení, nebo třeba zájem o osud těch, kteří právě bojovali. Co jsem si z toho všeho nakonec odnesl? Maximálně potvrzení, že "Poturčenec horší Turka". Nebo možná to, že i když jedna ruka netleská, přesto se s ní prý dá bezchybně střílet z luku… OK. Každopádně chci říct, že jsem dostal docela málo na to, kolik bylo v příběhu postav, co všechno se seriál snažil na prostoru deseti dílů odvyprávět. Co je horší, spoustu zvratů jsem si dokázal snadno odtušit, třeba to, jak dopadne Sumie, jsem trefil na první dobrou. Ke kladnému dojmu nepomáhá ani fakt, že mi hlavní hrdina přišel nevýrazný, a tak mě mnohem víc zajímal třeba Kjóširó a jeho parta na cestě za pomstou a jako nejsympatičtější postavu musím označit mistryni meče Kotó, i když do příběhu příliš nezasáhla. Na druhou stranu ale nemám asi ani moc co kritizovat, seriál není hloupý, jenom prostě není ani z poloviny tak zajímavý a epický, jak by chtěl. Body k dobru připisuji i za to, že tu není nic, co by mě vysloveně štvalo, spíš vidím jen promarněný potenciál (hlavně u těch soubojů) a takový šedý, nevýrazný, průměrný, maximálně lehce nadprůměrný, seriál, který jsem bez problému dokoukal, ale za měsíc si na něj nevzpomenu. 5,2/10

Fluffy Paradise jsem si užil, mám rád tyhle roztomilé a příjemné série, které nejsou nijak extra náročné a dá se u nich dobře relaxovat (obzvlášť si jich cením v zimě, kdy je venku pošmourno, brzy se stmívá a moje celková nálada je často tak nějak – mizerná). Hlavní hrdinka je velmi milá, její snaha chránit všechna ta „nepochopená“ monstra (Goblin Slayer by se z Nefertimy asi zbláznil) je mi sympatická, protože kdo by neměl rád roztomilou malou holčinu, která se především snaží všem pomáhat a jejím hlavním cílem je pohladit si každé chlupaté stvoření, které se tu namane. Co se příběhu týká, na jednu stranu nad ním nechci moc přemýšlet, protože mi připadá, že některá rádoby velká dramata se s tím roztomilým a sympatickým laděním seriálu tak trochu tlučou a občas si také říkám, že některé problémy by se daly vyřešit mnohem rychleji, navíc ani hrdinčin plán na rezervaci pro příšery mě zatím úplně nepřesvědčil (snad ta monstra dopadnou lépe, než Indiáni v Americe) na druhou stranu minimálně u celé té poslední bitvy jsem nakonec dokázal ocenit, že se autor snažil vyřešit problém relativně uspokojivě pro obě strany, takové to „vlk se nažral, ale koza zůstala celá“, plus mě pořád zajímá, co se za celou tou migrací potvor na sever skrývá a co je tedy tím hlavním hybatelem v pozadí. Zkrátka i když jsou v příběhu nějaké díry, věci, které by se daly vyřešit lépe, přesto mě zaujal, což je u seriálu, který má být primárně o roztomilosti, chlupatých zvířátkách a malé holčině, která se chce s každou touhle příšerou skamarádit vlastně velký úspěch (bohužel ale příliš nevěřím, že bych se dočkal další řady, to se u těchto seriálů moc nestává). Animace je velmi líbivá, hudba též, většina postav mi byla celkem sympatická, nikdo mi tu vysloveně nevadil… Za mě si první dokončené anime v této sezóně odnese 7/10 a jako takový ten trošku dramatičtější, ale pořád velmi dobrý a roztomilý Večerníček to na nedělní zimní večery fungovalo.