Jeoffrey

V podstatě reklama na město Udži, která je díky KyoAni velmi hezky animovaná. Mladá turistka se tu prohání po městě za tajemným zajícem a k dokonalosti už chybí asi jen slogan "Udži, město kde se potkává historie se současností!" a možná i lépe zvolená hudba, která by mi to celé víc prodala. 6/10 

Tak jsem se konečně dostal k Forgerovým ve filmu (škoda že mi zdraví nedovolilo zajít si do kina) a jakožto velký fanoušek téhle zvláštní rodiny jsem spokojený. Dostal jsem přesně co jsem očekával, dobře jsem se bavil, někdy mě to příjemně zahřálo u srdíčka, v pár okamžicích to bylo i pořádně akční, jindy docela napínavé… Co jsem si užil nejvíc byla samotná animace – plná barev, se spoustou různých animačních stylů (viz. třeba celá sekvence s bohem záchodů), se skvělou choreografií pohybů v soubojích, které byly parádně nasnímané (hlavně Yor x Typ F) až z té dynamiky oči přecházeli. Tvůrci umí skvěle používat barvy a odlesky, dokáží díky tomu podtrhnout spoustu důležitých momentů, které pak zůstanou v hlavě i po konci filmu – udělají dojem (viz. třeba provedení souboje Loid x Snyder). Potěšil humor, který je opět sice občas trošku dětinský, ale i tak u mě dokázal v 9 z 10 případů vyvolat alespoň drobný úsměv (a někdy mě i od srdce rozesmát). Zkrátka nemám moc co vytýkat, líbila se mi jak první polovina, která se věnovala dalšímu rozvoji vztahů naší milé rodinky, tak i ta druhá půlka plná bondovsky přepálené akce. 9/10

Velmi povedená série plná vývoje charakterů, vývoje vztahů, vývoje příběhu, vývoje konfliktů… Zkrátka tady se opravdu vše pohybovalo kupředu v příjemném a svižném tempu a já se ani na chvíli nenudil. Dostal jsem spoustu uvěřitelných a silných emocí, hodně vizuálně i atmosféricky povedených scén, několik zajímavých backstory… Dokonce i ten humor, který mi v předchozích sezónách docela vadil (nebo spíš tak nějak nebyl pro mě), se tu v podstatě dostal jen do jedné epizody, v které jsem si tak užil spoustu slovních hříček na téma „houba“, a tak mi skoro vůbec nekazil zážitek. Pořád se dělo něco zajímavého, v každém díle jsem se něco dozvěděl, viděl jsem pár nových míst a tvorů. Navíc vše hezky směřuje do velkého finále, hlavně teď když SPOILER je místní „Voldemort“ konečně zpátky KONEC SPOILERU. A právě hlavně díky tomu konci se na další sezónu hodně těším. Tvůrcům se zkrátka tentokrát podařilo mě přikovat k obrazovce, upoutat, zaujmout, zabavit, nadchnout. Za mě spokojenost a tahle šestá kniha s názvem „Hvězdy“ byla podle mě skoro tak dobrá jako „Slunce“, takže si zaslouží 4 velmi silné hvězdy. 8,3/10

V hlavě 2 je stejně jako jednička zajímavý a docela chytře napsaný animovaný film, který se odehrává v pro mě hodně poutavém prostředí, z kterého kvalitně těží. Sice je příběh z určité části variací na to, co už jsem jednou viděl, ale tím, jak se hlavní hrdinka mění, je všechno zase tak nějak úplně jinak a nemůžu proto říct, že by mě film nedokázal občas překvapit. Přibyly nové zajímavé emoce, které v hlavě dělaly pořádný nepořádek, jak už to tak u té puberty bývá, ale nemůžu říct, že by mě některá z nich nějak víc oslovila – stále mám ty původní o něco raději. Co jsem si tentokrát moc neužil byl humor, přišlo mi, že film nebyl moc vtipný, nebo spíš jsem se během promítání zasmál asi jen jednou, dvakrát… Na druhou stranu mě dokázalo vše, co jsem viděl, docela pohltit, opět se mi velmi líbila fantazie, s jakou je tu ten náš vnitřní svět zpracován, užíval jsem si to, kochal jsem se tím, jak to funguje. Animačně je to velmi povedené, hudba je také fajn. Za sebe zkrátka můžu bez emocí říct, že si V hlavě 2 ode mě zaslouží takových 7,5/10.

Na to, že premisa celého seriálu o zaměněných dětech působí jak z nějaké podprůměrné mexické telenovely, mě docela překvapilo jak moc komorní a někdy až nudná romance A Couple of Cuckoos je. Zdejší humor u mě občas až balancuje na hranici obyčejné blbosti, mnohé rádoby dramatické momenty jsou budovány formou hloupých omylů, nebo obyčejnými žánrovými klišé. Dokonce jsem ani nedokázal ve zdejší trojici dívek najít alespoň jednu, které bych dokázal nějak silněji fandit a samotný Umino je pro mě docela nezajímavý, takový neslaný, nemastný. Nejhůř na mě nakonec působil jeho vztah s nevlastní sestrou, který se mi seriál snaží někdy až příliš na sílu prezentovat jako jeden z možných řešení celého toho romantického mnohoúhelníku, ale já tomu prostě nějak nevěřím a Sači mi přijde spíš jako otravný přívěšek než jako jedna z romantických možností. U zbylých dvou slečen už je to o trošku lepší, je tu alespoň vidět troška nějaké té chemie a chápu, na čem se tu snaží autoři stavět, ale zase nemůžu říct, že by mě to nějak extra bavilo anebo si to užíval. Animačně je to povedené i hudba je slyšet a snaží se o budování alespoň nějakého dojmu. Je tu i pár silnějších momentů, které ale nejsou natolik významné, aby se mnou nějak otřásly a vzbudily nějaký větší zájem. Takže tohle celé pro mě bylo takové klasické průtokové anime, které jsem sice dokoukal, ale nic moc jsem si z něj neodnesl, za pár dní na něj dost možná zapomenu a jestli bych se chtěl dívat na případné další pokračování bych si musel docela dlouze rozmýšlet. 4,5/10

Vážně jste si mysleli, že bude druhá série tak dobrá jako ta první? Já původně ano a hodně jsem se na pokračování těšil. Nevadilo mi ani, že se změnil hlasový herec u hlavní postavy, protože barvu hlasu mají pánové docela podobnou, takže tenhle rozdíl byl tím nejmenším, co by mi tu mohlo vadit. Nakonec mě vlastně ani tolik nenaštvalo to neskutečně mizerné CG u monster, které bylo tím nejhorším, co jsem viděl od dob velké bohyně Mitamy. Zkrátka i když byl seriál plný odporných počítačových draků a stromů s lidskou tváří v kvalitě, za kterou by se styděla i průměrná hra na PS2, pořád to nebyl ten největší problém, co jsem s druhou řadou měl. Tím za mě nakonec byla absence humoru, nadhledu a lehkosti, kterou měla první série. Zkrátka i když tu bylo pár cool momentů s Anosem, které mi udělaly radost a u kterých jsem si připomněl, proč mám hlavního hrdinu tak rád, tak jsem se nedočkal žádné zapamatovatelné a kouzelně přepálené chvíle, jako když Anos v první sérii roztočil hrad jako káču, nebo porazil soupeře pouhým tlukotem svého srdce. Nejvíc se k tomu asi blížil poslední díl, kdy si Anos sedmkrát dupnul, ale ani to pro mě prostě nějak nebylo ono. Co bylo ještě horší, byl fakt, že tyhle cool momenty a souboje, kvůli kterým jsem se na seriál těšil, tu byly zabalené do neskutečné hromady žvanění. Připadal jsem si, jako kdyby tvůrci u první řady podvědomě tušili, že druhá nebude, a tak se nesnažili o nějaký příběhový info dump, prostě jen chtěli ukázat, jak moc je hlavní hrdina cool, jenže divákům se seriál tak moc zalíbil, že najednou druhá série prostě vzniknout musela, a tak jsme veškerý příběh a hromadu lore najednou dostávali v koňských dávkách, aby se vše dohnalo. Problém je, že ta hromada žvanění většinou nebyla zajímavá, příběh nikdy nebyl natolik epický, aby si zasloužil tolik expozice a okecávání a tempo díky tomu absolutně drhlo, a to až tak moc, že jsem se často nudil a ztrácel pozornost. Nic proti složitému příběhu a hromadám lore osobně nemám (jsem velký hráč RPG a fanda DnD), pokud mi je dokáží autoři prodat, ale tady to vážně většinou působilo jen jako hromada zbytečných keců okolo. Co se samotného příběhu týká, tak i když se občas snaží předvádět velké a krkolomné dějové oblouky, vždy se to dá shrnout do věty „Nic není nikdy tak jak to vypadá a všechno je nakonec tak, jak to Anos chce“. Škoda jen že samotná cesta tu nikdy není ani z poloviny tak epická jako samotný výsledek. Blbé taky je, že díky té snaze o hlubokou a komplexní fantasy, která moc nefunguje, seriál ztrácí zábavnost a lehkost. Z jednoduché a prosté legrace o tom, že hlavní hrdina je až příliš OP, se stává ultimátní konflikt s falešným pánem démonů, bohy, draky – zkrátka se stále mocnějšími stvořeními, ale tvůrci mi to neumí prodat tak, abych si to užíval, byl napnutý, nebo se alespoň bavil tím, jak snadno si i s tímhle hrdina dokáže poradit. Prostě i když Anos v nějaký moment zadeklamuje to své „Vážně jsi si myslel, že…“ tak to u mě bohužel úsměv a ani očekávání co přijde, už nevyvolá. Když si k tomu přidám všechny ty produkční problémy, které tahle řada měla a odklady (díky kterým můj zájem také chtě nechtě upadal), tak výsledkem je bohužel zklamání. Zklamání, že se ze seriálu, na který jsem se tak těšil, stal maximálně průměrný zážitek, který jsem bez většího zápalu dokoukal. První půlka ještě 6/10, druhá půlka maximálně 5/10 – celkem 5,5/10.

„Tento příběh pouze zlehka popisuje běžný denní život tří sester Minamiových, proto od něj prosím nic moc nečekejte.“ Zajímavé upozornění na začátku každého dílu, které je na jednu stranu pravdivé, na druhou ani moc ne... Nebo spíš běžný denní život tří sester není ani z poloviny tak obyčejný, jak by se mohlo zdát a nemůžou za to jen tři naprosto odlišné charaktery těchto tří ústředních postav, ale spíš všechny ty osoby kolem této trojice a jejich vzájemné vztahy. Poznáváme hlavní hrdinky, které jsou na jednu stranu sice dostatečně zajímavé, na druhou stranu ale ne až tak povedené, abych si dovedl představit, že by celý seriál utáhly sami. K nim však dostáváme postupně jejich spolužáky, kamarády, sousedy... A každá postava do tohoto mixu přináší něco nového, hezky tam zapadá a baví. Je to zvláštní, ale musím za sebe přiznat, že v tuto chvíli jsou mými nejoblíbenějšími postavami z tohoto seriálu o třech sestrách vlastně dva kluci! Bláznivý playboy Hosaka je sice plný šílených fantazií, ale říkejte si, co chcete, ten kluk má styl! Navíc umí vařit a bere svoji lásku i s případnými závazky, což je za mě úctyhodné. A stejně, jako fandím Hosakovi, si moje sympatie získal i „velký šéf“ Fudžioka. Sice není tak stylový jako Hosaka, ale jeho romantické snažení je mi sympatické. Z holčin mám asi nejradši Kanu, sice je dost hloupá, ale má spoustu energie, což mi imponuje. Ale zpátky k tomu hlavnímu, proč si podle mě první sezóna Minami-ke zaslouží nadprůměrné hodnocení a proč mě bavila. Ptáte se, co to bylo? Není to komedie a humor, jak jsem původně očekával, i když nějaký ten vtip se většinou podaří a nebyl díl, který by mě alespoň jednou nějak nerozesmál. Nebyl to ani pěkný opening, který se mi hudebně líbil. Ani docela povedená animace. Byly to všechny zdejší rozmanité postavy, jejich vztahy a interakce, které mě tu chytly a kvůli kterým jsem zvědavý co bude dál. Většina z toho, co jsem viděl, byla z velké části ze života, často komediálně nadsazená, ale nikdy to nebylo hloupé nebo nudné… Takže jdu na další řadu, zjistit jestli se některá z dívek zamiluje a zažije stejně šťastný konec jako Ninomija-kun a Sensei, nebo jestli se z Mako-čan zase někdy stane Makoto, jestli Hosaka uskuteční některou ze svých fantazií, nebo jestli Kana dostane další pusu od někoho jiného, než od… 7,5/10

Oblivion Battery, aneb Mash a Zenicu spolu hrají baseball… Absolutně netuším, čí debilní nápad to byl k sobě dát zrovna tyto dva charakterové archetypy, ale jelikož oba dva totálně nemusím, tak jsem docela dlouho trpěl, než jsem to v půlce radši vzdal. O čem mluvím? No je tu vysoký nemluvný klučina s účesem střiženým jak podle kastrolu, u kterého si nejste jistí, jestli má být cool, nebo jestli je vlastně mentálně retardovaný. Jeho nejlepší povahová vlastnost? No dává vážně velký rány! Ale to není povahová vlastnost. No tak dobře, kecám, nadhazuje vážně rychlý míčky! A s tím si musíte vystačit… A pak je tu uřvaný, otravný a neskutečně trapný blonďák, u které tušíte, že díky úrazu nejen že ztratil vzpomínky, ale nejspíš i přišel o podstatnou část mozkových buněk. Postava z jejíž sledování mi bylo vysloveně trapně, dost možná nejtrapněji za celé ty roky, co koukám na anime. Byl dokonce tak otravný, že i třetí zdejší hráč, ten, který měl být obecním troubou, vlastně působil mnohem lépe a snesitelněji – z celé trojice možná i nejnormálněji. Je mi jasné, že Kei má pro své chování určitě nějaký hluboký důvod, že je to dost možná obrana proti něčemu, co se mu kdysi stalo a že stejně jako Zenicu bude jednou aspoň na chvíli cool, ale čekat do té doby, to se nedá. Chytal jsem záchvaty cringe, sotva otevřel ústa a tohle byl ten hlavní důvod, proč jsem se seriálem nakonec otráveně praštil. Kdo vybral tohle ústřední duo, by si za mě měl nafackovat… Po pravdě se mi nelíbil ani charakter design. Je sice fajn, že je poměrně originální – to uznávám, ale nelíbil se mi a postavy mi díky tomu byly na první dobrou ještě víc nesympatické. Co se zbylé animace týká, ta byla dobrá, ale tak je to MAPPA, ta animovat umí, sice při tom občas někdo vyhoří, často se třeba i o týden nestíhá, ale nemůžu říct, že by se na seriál koukalo (kromě postav) špatně. Psát, že mi humor nesedl po tom, co jsem doslova středobod zdejšího vtipu označil za "trapáka" asi taky nemá moc smysl… Zkrátka někdy vám nesympatické postavy všechno pokazí a když ani ty nové, které do týmu postupně dorazí, vás nezaujmou, přijdou vám tak nějak prázdné a jednoduché, pak se není čemu divit, že si uvědomíte, že tu jen ztrácíte svůj čas. Drop po 6. díle a 3,5/10 hlavně za animaci.

Pro mě osobně určitě záživnější film než ten předchozí se sestrou, ale na těch 5* to podle mě stejně zase není. Nadpřirozený aspekt (adolescent syndrom) tu opět hraje důležitou roli, takže je to celé hned zajímavější, problém ale je, že je to vlastně celé tak trochu variace na to, co už jsme v rámci seriálu a prvního filmu viděli. Příběh by se též dal snadno nacpat do jedné věty, která by vyzněla asi takhle „Sakuta si řeší mommy issues…“, na druhou stranu zpracované to není vůbec špatně a samotný závěr mě dokázal dojmout. Co však táhne celý seriál, filmy, zkrátka celou tuhle „Rascal Does Not Dream…“ franšízu, je vztah mezi Sakutou a Mai, a i zde bylo hned několik moc hezkých a zábavných okamžiků a skvělých vzájemných dialogů. Flirtování a škádlení pořád funguje na výbornou, Hadžime Kamošida umí psát dobré dialogy, které jsem si užil a díky nim i film. Samotné tempo vyprávění bylo opět pomalejší, ale tak na to už jsem u téhle značky zvyklý. Animace solidní, ale tak CloverWorks – na to už jsem u tohoto studia zvyklý… Za mě převládá spokojenost, byl to super film, příjemně strávená hodinka a něco a díky potitulkové scéně jsem zvědavý na další pokračování. 8,4/10

Poslední epizoda, nebo spíš půlka poslední epizody (prostě od chvíle, kdy to bouchne), byla někde úplně jinde, co se animace a atmosféry týká než zbytek série. Asi jediný další takhle silný okamžik byl stylový "příchod Jacksona do vily", což si tvůrci moc dobře uvědomovali, a tak ho dali jak na konec sedmého, tak i na začátek osmého dílu. Na tuhle pasáž bych se mohl dívat pořád a klidně i pozpátku, aspoň by Jackson dělal Moonwalking… A popravdě tohle mi asi stačí, aby byla čtvrtá řada definitivně vytažená z vod průměru, kam by tenhle ve všech ohledech (snad kromě animace a práce s kamerou) obyčejný tréninkový arc jinak spadal. Sedm dílů budování svalů, plných obnažených svalnatých mužných těl, která dostávala zabrat – tohle vskutku potěší každého krále posilovny! K tomu trocha seznámení se všemi Haširy, z nichž mě nakonec se svojí backstory zaujal akorát kamenný mnich s hlasem Tomokazu Sugity. Pár zvláštních tréninkových praktik, klasický Demon Slayer humor, na který si většinou připadám už moc starý, nebo moc cool (prostě mi úplně nesedne) a ve finále parádní nalákání na filmovou trilogii, kterou bude příběh pokračovat. A znova zopakuju, že posledních cca 10 minut posledního dílu je animačně tak nehorázně vysoko, že na to bude mít problém kdokoli v rámci anime nějakou dobu dosáhnout (a překoná to až Ufotable s prvním filmem...). A je to hlavně díky těm deseti minutám (a Muzanovi), ze čtyř hodin, proč dám 7/10 místo šesti, maximálně šesti a půl...