Jeoffrey

Ride Your Wave je docela povedený, emocionálně silný film, který ale má pár vad na kráse. Líbila se mi zdejší romantika, povedla se dramatická stránka i všechna poselství co chtěl film sdělit. Je to citově intenzivní film, který z části vzdává hold takovému tomu běžnému lidskému hrdinství, ale i těm, kteří se rozhodli záchraně ostatních zasvětit svůj život. Je to i pěkná paralela na běžný život, na to, že každý z nás někdy narazí na problémy, s kterými se musí poprat, že je třeba vždycky jít dál a prostě se nějak svést i na té největší vlně, kterou si pro nás osud připravil (ale zároveň i ukázka, že to někdy není vůbec snadné). Ona i ta osudovost je do jisté míry prostoupená celým příběhem, někdy je to zpracované velmi povedeně, jindy je to ale docela předvídatelné a někdy i trošku pitomé. A tím se dostávám k asi největšímu problému, který jsem s filmem měl. Byly tu minimálně dva momenty (jeden na začátku, další na konci), kdy už dopředu přesně víte, co se stane, atmosféra i tempo příběhu k tomu vysloveně směřují, a tak vás ten rádoby velký zvrat v ději vůbec nepřekvapí a nezasáhne silou, kterou autoři nejspíš zamýšleli. Stejně tak jedno z plánovaných velkých překvapení, které se dozvíte ke konci, si odvodíte zhruba po pěti minutách filmu a po dalších dvaceti už máte jasno, takže ono velké odhalení je pro pozorného diváka spíš jen drobným ujištěním než dramatickým překvapením. Bohužel tu byl i moment, kdy jsem se chtěl praštit do čela, jak pitomá mi jedna pasáž přišla. Zkrátka SPOILER, jak blbí musíte být, abyste se rozhodli sledovat skupinku, která plánuje něco nekalého až na místo činu a místo zavolání policie, ke kterému vás někdo o chlup chytřejší vysloveně celou dobu nabádá, se rozhodli dotyčné jen točit na telefon… KONEC SPOILERU. Dobře, chápu, proč tam tahle část byla, že bylo třeba dostat postavy do určitého bodu, důležitého pro další fázi děje, ale i tak to prostě byla od jedné z postav strašná kravina. Co tu také hodně kolísalo byla animace. Zaprvé tohle není ten styl, který mám moc rád, především koncept vyobrazení postav mi přišel takový zvláštní, kdy jsem si říkal, že tu všichni mají moc dlouhé krky, malou hlavu a jsou samá ruka a samá noha (ale pořád je to o dost lepší a pro diváka snesitelnější než třeba postavy v anime Welcome to the Ballroom, nebo Dance Dance Danseur...). Ale tohle je asi jen můj vlastní problém někoho, kdo je u anime zvyklý na něco jiného, pro dalšího to může být pěkný, zajímavý a osobitý styl. Stejně tak barevná paleta mi v některých momentech přišla taková mdlá, a ne zrovna dobrá, jindy naopak zase krásně silná a výrazná, ale ne vždy mi to sedlo do toho, co se dělo na obrazovce. Po pravdě se tu střídaly scény, které byly kouzelné, prokreslené do detailu a krásně seděly do atmosféry, s těmi, které pro příběh nebyly asi tak důležité, a tak působily občas trochu uměle, zvláštně, někdy i zatraceně prázdně (většinou, když kamera snímala nějaký pohyb, nebo měla být sama pohledem v pohybu – např. záběr z jedoucího auta na krajinu, ale i některé sekvence se surfováním, běh po městě…). Hudba byla dobrá, líbil se mi ústřední hudební motiv (ta hlavní písnička). Co se postav týká, tak jsem si k nim dokázal najít během sledování cestu, což byl asi i hlavní důvod, proč píši už v první větě o tom, že jde o emocionálně silný film, zkrátka dokázalo mi na nich záležet, a tak jsem si s nimi ten příběh docela prožil. Když si to shrnu, tak za mě je Ride Your Wave mírně nadprůměrný film, má co říct a stojí za to ho vidět, ale má i své mouchy, díky kterým pro mě nefungoval tak skvěle, jak jsem si přál. 6,8/10

Druhá série přinesla v podstatě 2 části, z níž ta úvodní byla asi nejhorší částí z celé série a tak mě příběh "Co bylo, když všichni zapomněli na Ushia a Toru" příliš nenadchla. Pak však přišlo finále a to mělo docela spád a samotná poslední episoda se taky docela povedla. Výsledný dojem se u mě nakonec nezměnil a Ushio s Torou u mě zůstali poměrně povedeným akčním shounenem, který se mezi ty nejlepší sice dle mého nedostane, ale pořád to bude sympatický nadprůměr. 7,5/10

Málokdy jsem si ohledně hodnocení takhle jistý. Ushio to Tora je remakem anime z roku 1992, které jsem kromě jednoho dílu zatím ještě neviděl, ale co jsem se díval, tak nemá špatné ohlasy. Z toho jednoho dílu co jsem viděl a měl možnost srovnat jsem si odnesl asi tolik - zas tak propastný rozdíl tam není, jistě nová verze má lepší animaci, ale u té starší mi zase přišlo, že je zrovna v tomto konkrétním druhém díle mnohem více humoru. Přesto je i tato nová verze poměrně zábavná, především tedy díky Torovi a jeho interakci s Ushiem, ostatními postavami a také moderními vymoženostmi. Je zde také docela povedené akce. Dále oceňuji absenci jakéhokoli ecchi, bez kterého se dnes objeví fantasy díla jen málokdy. Příběh je docela zajímavý, ale také docela předvídatelný. Zkrátka tohle jsou u mě asi nejjasnější 4* které jsem za poslední dobu dával.

Hodně ujetá podívaná, u které jsem se dobře bavil a která mě dokázala v mnoha ohledech překvapit. Do dnešního dne jsem nevěřil, že by mohl existovat film, v kterém bych mohl mít rád Sonica z prvního traileru k filmu z roku 2020. Stejně tak jsem nepočítal, že narazím na něco, co mi ani internetové pravidlo 34 nedokáže vysvětlit. Nebo že by u Myšáka mohl vzniknout film, který se snaží být snad ještě víc meta, než poslední Matrix. Je to skoro jako duševní pokračování starých filmů jako Kačer Howard, nebo Falešná hra s králíkem Rogerem, obdobně osobitě a zajímavě podané. Je to unikátní kombinace hraného filmu a několika druhů a stylů animace. A k tomu dost obyčejně podané poselství o důležitosti přátelství, které sice funguje, ale v tom všem šíleném a originálním to působí na můj vkus až příliš tuctově… I tak je to něco, co stojí za to vidět, především pokud jste tak jako já na Rychlé Rotě vyrostli a dnes je z vás už jen cynický dospělák se zvráceným smyslem pro humor. 8/10

Na prostoru pouhých pěti dílů se tu podařilo odvyprávět smysluplný a docela zajímavý příběh. Na druhou stranu mi chybělo lepší úvodní prokreslení Momo a líp rozpracovaný prostředek seriálu, kde bych chtěl viděl víc rozvoje vztahu Momo a Fine, protože by to pak asi mělo lepší efekt ve výsledném silném a emotivním finále. Zkrátka zažít s nimi v této části trochu víc, abych si k nim dokázal vybudovat o něco silnější vztah, a tak to nakonec vše o trošku silněji prožil. Stejně tak by třeba nebylo od věci trošku víc prokreslit mámu Momo, minimálně tak dobře, jako se to povedlo u jejího strýce (zkrátka abych jí víc chápal a neměl jí jen za ženskou, co má až příliš vysoko v žebříčku hodnot kariéru). Líbí se mi témata příběhu, prostředí i atmosféra. Tempo za mě trochu trpí právě díky zvolené délce seriálu. Animačně to někdy hodně kolísá, což mě u studia WIT trošku překvapuje, hudební doprovod je skvělý. Ve výsledku tady mám seriál, který se mi sice líbil, ale neměl jsem z něj tak silný zážitek, jak by si autoři evidentně přáli a jak jsem i já sám čekal. Přestože úvod a konec byly docela dobré, prostředek je ale za mě spíš jen průměr a tak si z mojí zahrady vampír víc jak 7/10 neodnese…

Chtěl bych dát 5*, protože závěr poslední série Amphibie si je zaslouží, posledních pár týdnů jsem si neskutečně užíval každý nový díl a přemýšlel, jestli se každou neděli víc těším na tohle, nebo na další díl Sovího Domu, ale bohužel nemůžu nezapočítat do celkového zhodnocení celou první polovinu série, odehrávající se ve světě lidí, která je za mě „jen“ nějakých 6/10. První půlka je dobrá, má pár zajímavých nápadů, pro diváka opět nové prostředí a některé povedené díly, které se věnují dalšímu rozvoji postav a jejich vztahů. Ale na poměry tohoto kouzelného seriálu mi tahle pasáž přišla prostě taková až moc obyčejná, zkrátka jí u mě chyběla velká část toho kouzla, co na mě v rámci této série často působilo. Oproti tomu druhá polovina dle mého nemá chybu, přípravy na finále, a i to samotné, jsou zábavné, skvěle zpracované, epické, plné nových a nečekaných překvapení, ale i spousty emocí a napětí. Druhé půlce nemám moc co vytknout a minimálně poslední dva díly jsou za mě jasných 10/10. No jo, ale statistika je neúprosná, výpočty jsou jednoznačné a (10+6) / 2 = 8/10

Druhá série je oproti té první šílenější, bláznivější, pitomější, epizodičtější, originálnější… Dá se toho o ní říct hodně, ale je lepší? Má některé skvělé díly a úžasné finále se soubojem, během kterého jsem si vzpomněl třeba na takovou pecku, jakou byl fight mezi Saitamou a Borosem a to vše doprovázené katastrofou apokalyptických rozměrů. K tomu se přidává spousta geniálních a nečekaných nápadů, kdy je seriál tak meta, že si dokáže dělat srandu sám ze sebe, ze své vlastní produkce, a tak tu máme třeba i nefalšovaný náhled do toho, jak takovýto seriál vzniká se spoustou hraní si s animací. Seriál dokonce dokáže vytvořit i atmosféru toho co slibuje v názvu, takže se tu najde i část, kdy si říkáte, že sledujete slice of life (nebo prostě daily life…) ze života OP hrdiny na magické akademii. Je to série plná nejrůznějších parodií, popkulturních odkazů, aktuálních témat, a to vše dobře, zajímavě a originálně zpracované. Dá se říct, že se u ní autoři museli hodně bavit, ale bavil jsem se já jako divák víc, než u série první? Na první pohled může tahle část působit hodně random, spousta linek vypadá, jako by na sebe neměly navazovat a jejich význam se ukáže až později, ale ve skutečnosti to je pořád propletené, promyšlené, někdy skoro až geniální. Bohužel pro průměrného diváka může být linka mezi genialitou a šíleností někdy hodně tenká… Animačně je to hravé, hudebně pořád velmi výrazné a povedené. Vidím spoustu objektivních kladů, a tak pořád přemýšlím, proč je můj celkový dojem stejný, možná o chloupek slabší než u první série. Možná tam toho bylo nacpaného až moc najednou, možná to chtělo trošku víc některé linky rozvinout, aby na mě víc zapůsobili a užil jsem si celou sérii stejně jako její poslední díl. Říkám si, že některé příběhy, když jim byla věnována jenom epizoda, si zasloužili víc, ale zároveň si dodávám, že i tak každá z nich měla nějaký smysl a pokračování. Pak se ale zase zamyslím nad tím, že bych stejně asi preferoval jednu jasnou hlavní linku, předvedenou mnohem důrazněji a názorněji a ne takhle zašitou na pozadí za neskutečnou hromadou všeho možného dalšího, prostě že méně je pro mě někdy více…  Byla to zajímavá jízda, bavilo mě to, ale jak už jsem naznačil, tak za mě si druhá série odnese 7,5/10 a doufám, že jsem to dokázal alespoň náležitě okecat... Ale na třetí sérii se pořád těším a jsem zvědavý, jak jí autoři uchopí tentokrát.

Občas je to strašná blbost a u posledního dílu první řady musím hodně přivírat oči, abych jí racionálně pobral, dále pak animátoři na můj vkus až moc často spoléhají na výpomoc od počítače a v příběhu jsou momenty, kdy tam scénáristi cpou humor až příliš na sílu, a tak to někdy ruší atmosféru. To je pár nedostatků, díky kterým ode mě první série The Daily Life of Immortal King určitě nedostane plné hodnocení a teď to, co je tu vážně dobré a proč si ode mě seriál odnesl nadprůměrnou známku. Koncept OP hrdiny je tu hodně dobře uchopený. Wang Ling má takovou moc, jako třeba Anos Voldigoad a scénář s tím umí pracovat. Jsou tu zábavné ale i totálně epické momenty, u kterých jsem se královsky bavil a říkal si, že takhle má vypadat opravdový OP hrdina. Zatraceně, tady má hrdina i vlastní skvělou background music, když se do toho chystá opřít. Ona vůbec hudba celkově funguje skvěle a to nepočítám jen sympatický opening nebo ending, ale i doprovodnou hudbu, kde kromě již zmíněného „Wang Ling theme“ jsem si ještě hodně oblíbil song, co hraje během těch nejlepších soubojů. A samotné souboje, když se dají do pohybu jsou k nezastavení, je to dynamické, barevné, plynulé. Všechny souboje tu jsou slušná pecka a předposlední díl má za mě hodně slušné grády. Ono i celkové tempo je dobře rozvržené, od klidnějšího, zábavného a pomalejšího rozjezdu, kdy si zvykáte na postavy a prostředí až po intenzivní turnaj, kde skvěle funguje atmosféra i napětí. A kromě toho všeho tu místy i dobře fungují emoce, v což jsem po prvních pár dílech, kdy na mě třeba hlavní romance působila tak trošku nuceně a hlavní hrdina až příliš apaticky, vlastně ani moc nevěřil, ale postupně to opravdu začalo být pořád lepší a lepší. Scénáristi mě dokázali překvapit, vymysleli si způsob, jak hlavního hrdinu uchopit a jak pracovat s jeho netečností vůči ostatním, nejen že jí dokázali logicky vysvětlit, ale nakonec s ní dokázali i pracovat a udělat z ní i jedno z hlavních témat celé první řady. Jak jsem to měl ze začátku za takovou docela sympatickou blbost ve stylu již zmíněného anime The Misfit of Demon King Academy s Anosem Voldigoadem, tak mě překvapilo, že to v druhé polovině měli vše autoři docela promyšlené a že to na mě opravdu solidně zafungovalo. První série 7,8/10 a jdu zvesela na druhou.

Tak jsem konečně dokoukal čtvrtou sérii Outcasta… Trvalo mi to tak dlouho hlavně proto, že po prvních dílech, kdy se příběh věnuje hlavnímu hrdinovi a jeho partě, přišly takové, které mě vůbec nebavily a do jejichž sledování jsem se musel docela nutit a ani pár zajímavějších posledních epizod u mě nedokázalo znovu probudit nějaký výrazný zájem, který jsem uprostřed série ztratil. Aspoň že těch několik akčních scén, co se tu urodilo, působilo opět velmi slušně, jinak bych šel s hodnocení asi ještě o jednu * níž, takhle je to pro mě jen slabých 3/10 za tuhle řadu a jestli se pustím dál si budu sakra rozmýšlet - zatím si říkám, že spíš už asi ne…

Fruits Basket: Prelude je emocionálně hodně silný film, atmosféra se mění z minuty na minutu a vše je hodně intenzivní. Je to hořko-sladký příběh plný poučení, který mnoho diváků opravdu silně osloví. Přesto mě ale trochu štve, že první třetina filmu (cca 30 minut) je jen kompilací vztahu Kjóa a Tóru ze seriálu. Ano, je to velmi dobře udělaná kompilace plná vnitřních monologů a dokonalé vystižení všech důležitých aspektů a nuancí celého tohoto vztahu, ale není tam nic nového, co bych už nevěděl, neviděl a neprožil. Stejně tak přiznávám, že je dobře propojená s příběhem rodičů Tóru a že do celkového konceptu filmu a toho co chce říct dobře zapadá, ale pořád si říkám, že nejsem na sto procent přesvědčený, že byla v rámci narativu tak úplně potřeba. Příběh Kjóko a Kacuji by totiž mohl klidně stát sám o sobě, vyzněl by stejně silně a možná by měl i díky absenci téhle části i víc prostoru, aby se sám rozvinul. Takhle byl sice také silný, hluboký a emotivní, stihl říct vše, co potřeboval a ukázat vše, co chtěl divák (nejen původního seriálu) vědět, ale zároveň působil hodně uspěchaně, skoro jen jako kompilace z celého toho dramatického příběhu Kjóko a Kacuji. Takže i když je výsledek vynikající, přináší toho poměrně dost a doplňuje celkový obrázek a témata, která přinesl anime seriál, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem nedostal tak úplně to, co jsem si od filmu sliboval a že kdyby se celý zaměřil opravdu jen na rodiče Tóru, tak bych byl spokojenější. Ale i tak si tohle dílo plné opravdu silných emocí, pravdivých poselství a dobře napsaných postav méně jak 8/10 nezaslouží.