Jeoffrey

Docela fajn kraťas na téma "jak šel čas s kamarády z dětství", nekouká se na to špatně a doprovodná hudba se snaží co to jde, aby tomu všemu přidala emoce a pro mě se jí to i docela daří. Dokonce bych si to celé dovedl představit jako solidní trailer na veskrze průměrný film, který bude plný kliše o vztahu dvou kamarádů z dětství (kluk a holka) a toho jak se (ne)očekávaně vyvíjel. Ovšem celkově mě to emocionálně zasáhlo podstatně méně, než třeba The Dog & the Boy, který jsem viděl před týdnem a tak za mě jen 6/10.

Krátký film o klukovi, co na smetišti našel robotického psa z dílny Netflixu a animačních studií Pruduction I.G a WIT je unikátní především tím, že veškerá pozadí vytvořila umělá inteligence. To v praxi znamená, že kromě psa, kluka a pár dalších věcí, které se tu hýbou, všechno ostatní vygeneroval počítač. A i tak to vypadá hodně dobře, skoro až úžasně. Navíc i ten příběh je docela povedený a emotivní, jakkoli je jednoduchý, takže ve výsledku zajímavý počin, který ukazuje, že i když v budoucnu bude animace stále víc v rukou počítačů, tak se asi není moc čeho bát. K vidění legálně zde (oficiální Netflix Japan Youtube kanál). 8/10

Během prvních zhruba dvaceti minut jsem měl dojem, že se jen dívám na další epizodu seriálu a o tom, že tu jde vlastně o film, mě dokázala přesvědčit akorát tak o něco lepší animace a mnohem důraznější a výraznější hudba. Zbytek byl v podstatě jen obyčejné škádlení, kterého jsem už viděl spoustu a nic nového, co by příběh nebo vztah hlavní dvojice někam výrazně posouvalo. Jistě, byla tu chvílemi patrná určitá tíseň, plynoucí z toho, že jde o poslední společné letní prázdniny na nižší střední škole, ale ta se promítala spíš do příběhu vedlejších postav. Vše se změnilo až díky bílému kotěti, které se náhle objevilo. Příběh pak byl mnohem zajímavější, měl spoustu hezkých i trošku smutnějších momentů, a hlavně se opět začal rozvíjet vztah ústřední dvojice. Takže jsem dostal pár silných a příjemných romantických momentů, díky kterým jsem si vše velmi užil. Dá se říct, že příběh kolem bílého koťátka byl hodně jednoduchý, že jeho směřování bylo poměrně průhledné a že bylo jasné, jak přesně chtějí autoři na diváka zapůsobit a jak to celé skončí. Ale povedlo se jim to a já byl místy dojatý, většinou se mile usmíval, takže pro mě ideálně fungoval. Dokonce na mě zabrala i vedlejší linka kolem Sanae a spol. kde jsem si také užil její vyústění. Ve výsledku to byla sympatická podívaná, fajnová hodinka a něco, kterou krásně podtrhla potitulková scéna. Pro fanoušky Profesionální provokatérky Takagi tedy milá povinnost, která potěší a zároveň vzbudí i jistou chuť na další nejspíš už závěrečnou část seriálu, která snad brzy dorazí. 7,5/10

Původní  sérii Critical Role neznám, ale tím, že jsme s kamarády často hrávali Dračí doupě, tak jsem neměl problém se do tohohle seriálu ponořit. Za mě je to zdařilá fantasy, která má tak akorát humoru i napětí, aby mě udržela u obrazovky a ani chvilku nenudila, příběh je promyšlený a překvapivý, postavy jsou zajímavé, a tak akorát sympatické, aby si žádná vysloveně nekradla celou show pro sebe a zároveň jste neměli problém mít každou z nich z nějakého důvodu aspoň trochu rádi. Výhoda fantasy příběhů založených na DnD je i v tom, že hráči během hraní dokážou přijít velmi často s originálními a nečekanými řešeními problémů, které si pro ně Pán jeskyně připravil a některé z nich se evidentně promítli i do seriálu, takže kromě osvědčených fantasy linek, které se i tady objeví, dostáváte i slušnou dávku originality. Začátek byl super, cesta nesourodé partičky hodně extravagantních hrdinů na výsluní se mi opravdu líbila a byla plná hodně vtipných momentů i povedených hlášek. Druhá část kolem Percyho pomsty už byla mnohem víc tradiční s některými očekávanými zvraty, ale pořád dostatečně dobře zpracovaná na to, abych si vše užil. Za mě spokojenost a těším se na další putování s touhle partou. 8,4/10

Chainsaw Man byl už od začátku tak strašně populární manga a nahypované anime, že jsem o něm slyšel a četl tolik názorů, kolik o žádném dalším seriálu v téhle sezóně, v tomto roce a nejspíš i za celých těch čtrnáct let, co průběžně sleduji anime. Jeho popularitu můžeme snadno doložit obyčejným podíváním se na MAL, kde se sice nestal nejlepším anime sezóny dle skóre (protože pokračování Bleache má také nesporné kvality a již vybudovanou a oddanou fanouškovskou základnu), ale je dnes, v momentě, kdy první řada skončila, jen pár krůčků od milionu sledujících, což je meta, na kterou tam mnohé seriály nedosáhnou nikdy, jiné až měsíce nebo roky po odvysílání. Hype is real! A já musím sám sebe pochválit, že jsem se i tak dokázal vyhnout spoilerům a šel do seriálu úplně naslepo. Každopádně i tak mohu souhlasit s mnohým, co řekli jeho bezmezní milovníci, stejně jako vidím i pár nedostatků, které uvedli někteří jeho kritici. A kde tedy já sám stojím? Jsem ten, kdo chápe nadšení, kdo si mnohé z toho, co vidí také užíval, ale kdo se zatím do seriálu nezamiloval. Rád se podívám na další sérii, jsem i docela zvědavý na překvapení, které si autoři připravili, ale že bych chtěl hned teď jít a třeba otevřít mangu, to se mi nestalo, nějak mě to zkrátka z části nechalo úplně chladným. Proč? No dobře, začněme tedy od věcí, které mi brání v tom dát seriálu 5* a hned ta první a pro mě nejzásadnější jsou postavy. Máme tu zajímavé postavy, určitě solidně prokreslené, které díky tomu dokážu chápat i v situacích, kdy to někteří další už třeba nedávají, ale mám z těch postav někoho opravdu rád a je zde někdo, kdo by se mnou opravdu silně rezonoval? Bohužel si musím odpovědět, že v tuhle chvíli není. Nejoblíbenější postava z celé první série Chainsaw Mana je pro mě Počita! A půjdu ještě dál a řeknu rovnou, že nejlepší díl, který pro mě emocionálně opravdu fungoval a dal bych mu s klidem těch 5*, byl ten první. Je totiž takovým sympatickým příběhem o dvou tragických duších, které se najdou, příběh hlubokého přátelství mezi klukem a psem, který mě dokázal dojmout a vyvolat silnou emocionální odezvu, kterou žádný další díl nejen že nepřekonal, ale ani se k ní nepřiblížil. Jistě, máme zde některé docela silné momenty, ale žádný z nich mě nedokázal opravdu zasáhnout a mírné emocionální pohnutí jsem tak pocítil asi až dnes, na začátku dvanáctého dílu, kdy na jednu z postav vzpomínal konečně někdo, komu jsem věřil, že s ní měl opravdu silný vztah a pak to celé vzpomínání mělo i nějakou lepší a údernější dohru. No jo, ale třeba samotná smrt této jedné z důležitějších postav, když se stala, tak na mě zase skoro vůbec nezapůsobila. Stejně tak se nedokážu do většiny postav položit, na Denžiho a jeho motivace, jakkoli je dobře chápu, si připadám už moc starý. U Makimy mi zase už od druhého dílu svítí obrovský červený vykřičník a tahle žena mi přijde jako extrémně nebezpečná a bezskrupulózní manipulátorka, od které bych se já držel co nejdál, na rozdíl od mnohým ostatních, (zkrátka nevěřím ženě, která by si mě hned chtěla takhle silně omotat kolem prstu). Power je sice vtipná a má ráda kočky, ale pořád je to sobecký démon, co se na vás v tuhle chvíli vykašle, pokud to bude v jejím zájmu, což jí sice dává obrovský prostor pro budoucí rozvoj, ale teď mi zatím moc neimponuje, navíc stejně jako Dendži taky není nejostřejší tužka v penále. Aki je sice poměrně fajn, ale jeho backstory a motivace mi zatím připadají asi nejvíc klišé ze všech a skoro si až říkám, jestli někdy v prvním plánu neměl být hlavním hrdinou on, ale pak ho Fudžimoto strategicky neposunul na druhou kolej. Himeno mi byla trochu sympatická, ale k nějakému silnějšímu poutu bych potřeboval rozhodně víc času. No a třeba Kobeni? Doteď absolutně nevím, co si mám myslet o Kobeni, ale měla minimálně jednu chvilku, kdy mi doslova lezla na nervy… Tolik můj současný náhled na většinu důležitých postav, je dost možné, že to přesně takhle má být, autor to zamýšlí a bude přesně s tímhle vším pracovat, ale teď to pro mě prostě není nějak ono a odráží se to celkového dojmu a zájmu… Ale jsem v první části, takže mám určitě v plánu dát všem ještě šanci a věřím, že třeba tenhle můj problém by mohl časem zmizet. Druhý nedostatek, který jsem slyšel od jednoho zdejšího uživatele a který jsem i já zaznamenal, jsou občasné problémy s tempem. Některé scény se autoři snaží efektivně protahovat, ale tempo se tím ztrácí, jindy zase příliš šlápnou na plyn a trpí plynulost děje. Není to nijak drastické a skoro pokaždé přesně chápu tvůrčí záměr, ale zase, někdy mě to spíš ruší. Tím bych asi skončil s výtkami a pojďme se pustit do toho, co bylo na Chainsaw Manovi tak silné, povedené a kvalitní, že o 3* tu nemůže být ani řeč. Začneme tím nejvýraznějším, a to je animace a tvůrčí kreativita při práci s kamerou. Animace je výborná, nesouhlasím sice s názorem, že jde o to úplně nejlepší v roce 2022 (protože vrchol animace tohoto roku stále je druhá sezóna Demon Slayera), ale rozhodně je Chainsaw Man jedním z nejlepších výkonů, který by se do top 10 určitě vešel. Pro přiblížení – pokud je Demon Slayer v určitých momentech animačně 10/10, tak Chainsaw Man je v určitých momentech 9-9,5/10. Stejně bych zhodnotil i používání CGI, je to výborné, ale na úplnou špičku toho, co jsem kdy viděl, a tedy na perfektní zážitek, pořád tak bodík chybí. Co ale je vynikající a 10/10 je práce s kamerou. Je to asi úplně poprvé, co třeba opakovaně vidím naprosto skvěle použité POV některé z postav a seriálu to tak dává něco opravdu originálního. Stejně tak souboje, a především pohyb v nich jsou opět úžasně nasnímány, má to energii, má to sílu, je to hravé. Další věc, co mě hodně bavila a kterou jsem si oblíbil, je koncept zdejšího světa a jeho využití strachu jako takového měřítka síly. Navíc ono celé to „existují démoni, kteří jsou zosobněním strachu, ale protože jsou zosobněním, tak se sami mohou i něčeho bát…“ působí děsně cool a Fudžimoto s tím zajímavě pracuje. Nejsou to totiž jen hmotné věci, co lidi děsí (jako třeba pistole, pavouk, netopýři…), ale jsou to i různé koncepty, jako třeba budoucnost, čas… Tady jsem opravdu zvědavý, jak moc dokáže tohle dílo tento úžasný koncept ještě využít. Jako asi úplně poslední bod jsem si ponechal samotný příběh. Tady musím říct, že mě zaujal, chci vědět co bude dál a mám i jistou představu, kam by se to mohlo dál ubírat, i když jsem zatím neviděl dost na to, abych měl nějakou jistotu. Snad se dál dokážu vyvarovat spoilerům, teď když už je seriál venku by to mohlo být snazší, přeci jen ten hype určitě časem trochu opadne, dokud neoznámí druhou sezónu... Zároveň zde budu silně nesouhlasit s některými kritiky tohoto anime, kteří píší, jak moc je to děravé. Z toho, co jsem zatím viděl, mi většina dává bez problému smysl, na spoustu dalšího dokážu uplatnit logiku a domyslet si to tak, že mi celek pořád drží stabilně pohromadě, takže žádné větší díry nevidím a u těch případných drobných zatím ještě věřím, že je příběh zalepí, u některých už to dokázal. Takže pojďme si to na závěr shrnout a zkusím zase jednou použít nějaký ten příměr – Chainsaw Man je pro mě jako chytrá, dobře vypadající ženská, s kterou jsem se na prvním rande nenudil, ale ta pověstná jiskra zatím nepřeskočila, na druhé rande s ní určitě půjdu, třeba to i klapne, nebo zůstaneme jenom kamarádi, ale i ty mám přece v žebříčku hodnot poměrně vysoko… 8/10

Příběh o tom, jak ztracený chlapec v zimě potká krtka, lišku a koně a společně se profilozofují až k domovu a pokud tam neumrzli, tak tam filozofují dodnes… Přijde mi, že autoři dostali za úkol nacpat do třiceti minut co nejvíc životních mouder a hlubokých myšlenek, a proto se zase až tak moc nezabývali tím, že k tomu, aby měla myšlenka nějakou sílu, je potřeba jí dát nějaký ten kontext, vybudovat k ní nějaké pozadí. A tak polovina mouder, co tu zazní, působí jen tak nějak nahodile a bez jakéhokoli efektu na mě jakožto na diváka. Zkrátka tu máme krátký film, který se strašně snaží mi toho co nejvíc prodat na ne moc velkém prostoru, ale celkově se mu to příliš nedaří, i když témata, která chce rozebírat jsou určitě velice zajímavá a silná, ale tady je po mě autoři jen tak střílí a většina bohužel nezasáhne. Navíc díky všemu tomu filozofování není ani příliš času na budování samotného příběhu a ten tak působí velmi mělce, stejně jako všechny ty rádoby silné vztahy mezi postavami, kterým máme věřit a které na nás mají následně emocionálně promlouvat, což se ale bohužel také moc neděje. Mezi výrazná pozitiva patří rozhodně nádherná animace a povedená hudební stránka, ale ty z toho pro mě stejně, v součtu s výše uvedeným, víc jak průměrný zážitek neudělají. 5/10

Poslední série Utawarerumono je docela obstojným zakončením série, které dává hlavně předcházející sérii (False Faces), která mě zrovna moc nenadchla, konečně nějaký význam a vše také docela kvalitně napojuje na sérii první. Úvodní část, kde se hodně bojovalo, jsem si i docela užil, bylo to jako sice takové levnější a nudnější Kingdom ve fantasy světě, ale pro milovníka střetů velkých armád v kombinaci s trochou toho politikaření v pozadí, to prostě bylo docela fajn. Druhá polovina bylo samotné finále a jako na jednu stranu to bylo slušné zakončení většiny linií, které přineslo docela uspokojivé odpovědi, především na spoustu otázek, které jsem měl v hlavě od série druhé, ale zároveň to bylo neskutečně roztahané, kdy jsem si připadal, že seriál sám neví, kdy má skončit. Tolik finálních konfrontací v jednom seriálu po sobě jsem už dlouho neviděl, skončilo jedno nebezpečí, jen aby povstalo hned vzápětí další a pak další a pak ještě jedno a pak... SPOILER Záporák musel padnout, aby se ukázalo, že za nitky tahá někdo jiný, kdo musel být poražen jen proto, aby si vše špatně vyložil a tak se hned vrátil a to ještě děsivější než předtím a když byl poražen, tak nebezpečí vzešlo z naprosto nečekaného směru a to hned dvakrát po sobě -  a to všechno se stane na prostoru nějakých deseti dílů. KONEC SPOILERU Si pak připadáte, jak když koukáte na souboj v šónenu, kde padouch nechce už konečně padnou a pořád vstává na nohy. Zní to cool, ale postupně je to až ubíjející, pokaždé si říkáte, že teď už by to mohlo klidně skončit, ale ono ne a ne a ne… Ale i tak jsem to dokoukal, byla to OK série, obstojné zakončení celého Utawarerumuna, z kterého si ale i tak vystačím s povedenou první sérii, která je asi jedinou pasáží, u které jsem si jistý, že bych jí chtěl vidět někdy v budoucnu znovu. 6/10

Po pravdě jsem čekal, že to bude ještě podstatně ulítlejší, přeci jen s takhle zvláštním složením postav se toho dalo z příběhu dle mého vymáčknout mnohem víc a také jsem předpokládal že se budu smát podstatně častěji. Ale i tak zde byly nějaké ty povedené vtípky, holčiny jsem si docela oblíbil, a i když je to animačně spíš slabší, tak času stráveného u tohoto seriálu rozhodně nelituji. 6/10

Raven of the Inner Palace mě docela uchváti svým grafickým zpracováním, především smyslem pro estetiku, který zde tvůrci projevili. Také jsem si docela dokázal oblíbit hlavní dvojici. Bohužel seriál u mě ale docela pohořel, co se jednotlivých příběhů týká, ty mi nepřišli nijak extra zajímavé, necítil jsem z nich žádné napětí a většinou mě vlastně ani moc nezajímaly. Stejně tak hlavní dějová linka nebyla pro mě dostatečně silná a poutavá, abych chtěl o historii Havraních konkubín vědět něco víc. Romantika tu byla docela příjemná, taková opravdu hodně pozvolná a bavilo mě sledovat, jak si k sobě ústřední dvojice hledá cestu. Na druhou stranu mě ale kromě nich nezaujal vlastně nikdo jiný. Takže je to za mě takový lehce rozporuplný průměr, který mírně zvedá nahoru hlavně již zmíněná umělecká strana celého seriálu, protože třeba ta scéna, kde používá Rjú svou magii (pálí růžový lotos), je vážně působivá. 6/10

Jednoznačný vítěz celé zimní anime sezóny a naprosto úžasné a originální anime, které si mě naprosto získalo. A evidentně nejen mě, protože všude kam se podívám nejde uživatelské skóre pod 8/10 a valná většina recenzí je veskrze pozitivních. Z naprostého outsidera, seriálu, od kterého nejspíš moc lidí nemělo žádná očekávání se stal naprostý poklad a možná i budoucí kultovní záležitost, ale to ukáže až čas. Jak se to stalo a co je na té Bočči vlastně tak vynikající? No řekněme, že tolik lásky a tvůrčí kreativity v jednom animovaném projektu se prostě jen tak nevidí. Bočči the Rock je totiž dle mého kombinací toho nejlepšího ze seriálů jako je K-ON! (hudební prostředí), Hitoribočči (osamělá hrdinka hledající kamarády), Watamote (sociálně zvláštní hrdinka a celková bláznivost) anebo třeba Eizóken (neskutečná animační nápaditost) a vše úžasně kombinuje do jediného a neopakovatelného zážitku. Je to něco neuvěřitelného a některé gagy obsahují takové věci a výrazové prostředky, které jsem v anime snad ještě neviděl (i když možná kdybych si pustil třeba Pop Team Epic), které s diváky rezonují a vedou k vytváření mnoha nezapomenutelných memů, které pak kolují internetem a dál rozšiřují povědomí o tomto výborném kousku. Bočči the Rock je také unikátní v tom, že je adaptací, která je dle mého dokonce i lepší než originální manga, do které jsem také nahlédl. Manga je sice také skvělá, ovšem teprve obrovská láska k ní, kterou autoři evidentně měli, vedla k tomu, že jsou mnohé vtipy v anime ještě lépe vypointované, dotažené o kousíček dál, nebo doplněné o něco nového, co v manze ani nenajdete, ale co k celkovému vyznění naprosto dokonale sedí. Tvůrci nejen že mají předlohu rádi, ale také pochopili její smysl, co má divákovi předat, v čem tkví její síla. Dalším důležitým aspektem, který dělá z Bočči the Rock perfektní záležitost a dílo, které má tolik lidí rádo, je totiž samotná hlavní hrdinka a její sociální fóbie. Autor mangy toho o tomto problému evidentně hodně věděl a dokázal velice kreativně a s notnou dávkou typické japonské nadsázky zachytit styl uvažování člověka se sociální fóbií a předvést spoustu situací, v kterých se mnozí lidé, kteří si nejsou v sociálních interakcích příliš jistí, bez problémů uvidí. Zkrátka spousta diváků se v samotné Bočči našla, prožívala všechna její trápení, zamilovali si humor, s jakým k nim seriál přistupuje a možná jim to i pomohlo najít nějakou tu vlastní odvahu, protože když vidím, co všechno tu ta Bočči dokázala... Ovšem i pro ty ostatní, kteří fóbiemi netrpí je tu vše tak vizuálně působivé a vtipné, že se minimálně výborně zasmějí a budou si užívat hrdinný boj, který Bočči svádí sama se sebou a který se jí občas podaří vyhrát. Po pravdě jsem u prvních dílů nevěřil, že Bočči dokáže celý seriál utáhnout, počítal jsem, že se to časem ohraje – jak jsem se mýlil! Není to ale jen Bočči, která je výraznou a zajímavou osobností, v které se mnozí zhlédnou. Viděl jsem v nejrůznějších žebříčcích popularity i ostatní tři dívky ze skupiny (Kitu, Jamadu i Idžiči), tedy je zřejmé, že i ony mají silnou fanouškovskou základnu a lidé jim také fandí, stejně jako hlavní hrdince. A já to naprosto chápu, je to originální a velmi dobře zapamatovatelná směsice charakterů se svými vlastními sny, silnými i slabými stránkami. No a snad už poslední, o čem se tu chci rozepsat a čím je pro mě Bočči the Rock tak skvělá je animace. O neuvěřitelné originalitě a nepřeberném množství nejrůznějších animačních stylů a dalších výrazových prostředcích už jsem se zmínil, ale když si vzpomenu na keramickou Bočči, nebo Bočči Monopoly, tak si říkám, že to možná bylo málo. Jenže ono to není jenom to. CloverWorks odvedl tak výbornou práci, že jsem například viděl nejlepší animované vyobrazení hry na hudební nástroje vůbec. Ruce, které se realisticky pohybují po hmatníku kytary, detailní záběry na struny, nebo zachycení rytmu při hře na bicí, to všechno tu je a vypadá to neuvěřitelně, působivě, prostě skvěle. Už jsem to chtěl ukončit, ale vzpomněl jsem si, že jsem ještě nezmínil výkony hlasových herců, nebo zkrátka že mám potřebu napsat, že výkon Jošino Aojamy byl dle mého bezchybný, nezapomenutelný a úžasný, dala Bočči opravdický charakter, vystihla její sociální fóbii – zahrála to na jedničku. Také stojí určitě i za zmínku, že tvůrci pracovali i velmi kreativně se zvukem, takže tu třeba máme i skvěle použité ASMR v poslední epizodě. Pokud bych měl na seriálu najít nějaké chybičky (a každé dílo nějaké má), pak musím přiznat, že závěrečné vystoupení z dvanáctého dílu pro mě nemělo takovou sílu jako ta, která byla v dílech předchozích (třeba ve vynikající epizodě 8) a pak jsem měl také ze začátku trošku problém s jedním doprovodným hudebním motivem, který se ozýval v takových těch rozpustilejších pasážích a mě do nich moc neseděl a zase jednou mi zněl jako něco, co vyluzoval v devadesátkách můj Game Boy. Ale to jsou v rámci celkového dojmu fakt jen drobnosti, kvůli kterým nemám nejmenší potřebu cokoli strhávat z pro mě naprosto jasného hodnocení, stejně jako to nezmění fakt, že je tohle moje Anime of the Season a dost možná i Anime of the Year 2022. Bočči Rocks! Bočči Rulez! Give me more Bočči! 10/10