Jeoffrey

Sóičiró Jamamoto tu školní romantiku prostě umí a tenhle seriál je pro mě zatím jeho nejlepším kouskem. Není to jen Takagi otočená naruby, jak by mohl někdo tvrdit, protože vztah mezi hlavní dvojicí tu má lepší dynamiku a obě ústřední postavy jsou mnohem vyrovnanějšími aktéry vzájemného sbližování než tomu je u Takagi a Nišikaty. Proto to má lepší tempo, romance se tu rozvíjí o něco rychleji a přirozeněji a jak Uruši tak i Ajumu jsou natolik sympatičtí, že jsem jim začal velmi brzy fandit. Hlavně Ajumu byl super, jeho neskutečná upřímnost, s kterou prostě říkal věci tak, jak si je myslí, mi byla opravdu velice blízká. Oblíbil jsem si i většinu vedlejších postav, zaujal mě vztah mezi Takeruem a Mikage, protože i ten byl takový zábavný, milý, a tak jsem si přál, aby i jim to dobře dopadlo, ale také aby dostali o něco víc prostoru na obrazovce. Dokonce i Rin, která se objevila až v druhé polovině a jejíž role se mi zdála od začátku jasná, mě nakonec dokázala hodně zaujmout, okouzlit svou vnitřní silou a vzbudit ve mně v posledním díle i nějaké ty silné emoce. Za mě se zkrátka tenhle seriál hodně povedl, měl pěknou animaci, padnoucí hudbu, kteréžto dohromady s fajn postavami vytvářeli opravdu kvalitní romantickou a zábavnou podívanou. Fungovala atmosféra i emoce a já si to opravdu užil. Navíc se podařilo docela solidně zakončit celou sérii, takže i v případě, že by na další nedošlo, bude tenhle konec víc než dostačující. Na druhou stranu ale znám pořád ještě jedno romantické anime, které mám stále v živé paměti a kde to všechno, co se mi tady líbilo, bylo přeci jen o stupínek lepší, takže pro své výsledné hodnocení seriálu When Will Ayumu Make his Move? vezmu těch 9/10 co ode mě má My Senpai Is Annoying a odečtu od toho přesně jeden bodík, čímž získám pořád velmi dobrých 8/10 a když si to postavím vedle 7/10 co mám u Takagi, tak mi to všechno krásně sedí!

Kdybych se měl na seriál dívat z pohledu suchého realisty, tak by ode mě „Jakuzácká chůva“ nemohla dostat moc dobré hodnocení, protože nemusím být odborník na Jakuzu, abych podvědomě tušil, že takhle tam většina věcí opravdu nefunguje. Skeptik ve mě by k tomu hned dodal, že není asi ani moc možné, aby tu bylo tolik na první pohled drsných mužů se zlatým srdíčkem a dokážu se ztotožnit s názorem, že cílovka seriálu bude někde úplně jinde a mnohé mužské postavy jsou nejen svým designem, ale i chováním navržené tak, aby co nejvíc zapůsobily na ženské publikum. Je tu přeci v hlavní roli drsný ale citlivý muž, který pookřeje během péče o malou dívku, budoucí ideální otec pro rodinu, tohle by asi mělo dokázat rozněžnit nejedno dívčí srdce. Ale je tu i něco pro ostatní, přeci jen roztomilá osamělá dívenka s tragickou minulostí, která se začne postupně otevírat díky interakcím se svým ochráncem a získá si nové kamarády, to je zkrátka sympatický a milý koncept, který by mohl oslovit i nějaké ty starší muže, ideálně otce od rodin. A i určitá část mě tomuhle docela uvěřila, seriálu totiž hodně nahrává i to, že poslední díla, která jsem s tímhle tématem viděl, tedy budování jakéhosi rodičovského vztahu mezi dospělým mužem a malou dívkou, za moc nestála. Hlavně to funguje v tom ohledu, jak dobře vnímám samotného Kirišimu, protože když máte v živé paměti tragické hlavní mužské hrdiny ze seriálů jako UčiMusume, nebo třeba Deaimon, tak vám ten Kirišima přijde prostě neskutečně sympatický, příjemný, a hlavně docela normální. Dobře, vidět tenhle seriál třeba po takovém Barakamonu, nebo Usagi Dropu, tak by tyhle body navíc nejspíš nezískal, ale to se nestalo, takže mi prostě a jednoduše momentálně svým načasování krásně sedl do noty a zlepšil náladu. Navíc si mě dokázala získat i roztomilá Jaeka. A tak jsem si užíval vzájemnou interakci hlavní dvojice, fungovaly pro mě emoce, občas mě to dokázalo i trošku dojmout a často jsem se i pousmál. Na druhou stranu tu byl ale zase třeba takový čtvrtý díl, který je za mě jen nepovedený a zbytečný vtip, který se mi do celkového ladění nehodí a je to spíš totální cringe. K tomu všemu je tam pořád zakomponované to prostředí Jakuzy, které reálně moc nefunguje, protože je většinou až moc idealizované a jindy je tam zase jen účelově proto, aby dokázalo vybudovat nějaká ta nová dramata a seriál mohl ukázat, jak je Kirišima drsný a zároveň i to, jak se změnil. Pořád se to ve mně pere, na jednu stranu jsem si seriál docela užíval, líbila se mi ta chemie mezi hlavní dvojící a bylo to celé takové milé, na druhou stranu čím víc o něm přemýšlím, tím víc se mi to v hlavě jako celek rozpadá. Co tu máme dál? Vedlejší postavy jsou sice většinou sympatické, nebo alespoň trošku zajímavé, ale zároveň nejsou až tak výrazné a silné, že bych o některé chtěl něco víc napsat. Animace je pěkná a barevná, sedí k celkovému ladění, stejně tak hudba mi přišla ucházející. Stejně se pořád nemůžu rozhodnout, silné tři, nebo slabé čtyři? Číselně mi to vychází na 6,5/10, takže ty nejslabší čtyři…

Už je to tak trochu tradice, že si každý rok stanice AT-X připraví nějakou tu adaptaci mangy nebo novely, kterou najdeme v kategorii Adult, takže v momentě, kdy se objeví zpráva o tom, že budou u nějakého seriálu hned tři vysílací verze, přesně tušíte, co vás čeká a že jakožto správný muž kultury zase budete čekat, až vyjde ta verze poslední – bez cenzury, protože dívat se na jakoukoli jinou nemá smysl. A tak jsem během let dostal například jedny zábavné a promyšlené bordel recenzenty, docela nudnou Sexmisi a noční můru v podobě Redo of a Healer, takže vlastně nikdy nevím, co bude další, a hlavně jak moc se mi to (ne)bude líbit. A tady to rozhodně není jednoduché zhodnocení, proto jsem se podíval na recenze na MALu a byl překvapený, jak prvoplánově to zdejší recenzenti rozebírají. Názory na Harem in the Labyrinth of Another World tam jsou v podstatě jen dva. Jeden, od mužů kultury, říká, že jde o podprůměrný isekai s velice kvalitními sexuálními scénami, a protože sem jdeme hlavně kvůli nim, tak je to minimálně 8/10. Druhá skupina se zasekla na pravdivém tvrzení, že otroctví je prostě humus, který v naší moderní společnosti nemá co pohledávat a jakékoli dílo, které tohle nějak glorifikuje si dobré hodnocení nezaslouží. Jak jsem psal na jednu stranu určitě pravda, ale zajímalo by mě, kolik tihle radikální moralisté dali takovému Hrdinovi se štítem, protože tam je tohle téma taky, i když funguje mnohem lépe z důvodů, ke kterým se dostanu. Co mě ale totálně překvapilo, je fakt, že tam nikdo nerozebírá kvality zdejšího storytelingu a worldbuildingu, prostě že si někdo nevšiml, že ať je Šači Sogano třeba zvrhlík hodný zatracení, nemůžu mu upřít, že má talent na vysvětlování skoro všeho, co se v jeho světě děje. Po pravdě málokdy jsem narazil na isekai, který by si dal tolik práce s vysvětlováním levlování dovedností, získáváním nových schopností, nebo rozebíral, jak přesně funguje zdejší dungeon, magie, předměty (a v manze, do které jsem také nahlédl, jsou ještě pečlivější, takže počítám, že to samé bude i v novele). Po pravdě se mi tohle hodně líbilo, konečně systém, kde pro získání nějaké schopnosti musím splnit určitá kritéria, nebo provést nějakou aktivitu, k tomu levlování, které funguje na principu třeba takového Skyrimu, takže pokud si chcete zlepšit nějakou schopnost, musíte jí prostě co nejvíc používat. Pravidla tu má všechno, třeba i zdejší společnost, která se podstatně liší od té naší a jako normu má některé věci, které by v naší moderní době rozhodně neprošli a můžou nám přijít odporné a amorální. Jenže seriál dokonce i s tímhle pracuje. Kolik jste viděli isekaiů, kde má hlavní hrdina nějaký zásadní problém po tom, co zabije svého prvního nepřítele, ideálně člověka? Tady to je, sice se to řeší jen pár minut a poměrně jednoduše (buď on, nebo já a tohle je prostě jiný svět), ale řeší se to. A stejně tak ten celý morální průšvih s otroctvím. Už jsem to napsal, ale radši to zopakuji – otroctví je hnus a v naší moderní společnosti nemá podle mě co dělat. Ale tady nejsme v našem světě, tady neplatí naše pravidla, zkrátka hned máme první nesporný fakt, který při pohledu na to, proč si tady pořídit otroka vzít v potaz. Jenže seriál nám těch důvodů dá podstatně víc a nejsou to jen trapné motivace nadrženého hlavního hrdiny, kterému přijde jako nejlepší způsob, jak se dostat holce pod sukni, si jí prostě koupit. Ovšem i to tu hraje roli, protože hlavní hrdina je relativně normální mladý muž s docela normálním zájmem o sex. Jenže to pořád není všechno, existují totiž ještě důvody praktické, jako třeba to, že začínající dobrodruha do party nikdo moc nechce a když už vás naverbují, tak vás můžou podvést, okrást, zabít a tohle se vám s otrokem prostě nestane (a je tu i logicky vysvětlené proč). Jedna recenze na MALu prezentuje hlavního hrdinu jako totálního úchyláka, ale je docela vtipné, že ten si původně otroka vlastně ani nechce koupit, ale je během pěti (nebo spíš deseti) minut prostě přesvědčen výše zmíněnými argumenty a samozřejmě i chycený do spárů vlastní libida, když danou dívku poprvé uvidí (a k tomu si přidáme další argument ve stylu, ke komu by se chudák dostala, když si jí nekoupím já...). Takže seriál mi nepodává otroctví jako nějaký super koncept (na rozdíl třeba od takového Minerva no Kenshi), ale spíš jako to nejlogičtější řešení, jak si v tomhle světě rozšířit partu, a ještě na tom z dlouhodobého hlediska vydělat, plus mít jistotu, že si užiju. Samozřejmě i tohle všechno se dá udělat lépe, třeba takový už zmíněný Hrdina se štítem to celá zahraje tak, že hrdinu dostane do postavení, kdy je nákup otroka jediným možným řešením, jak k sobě vůbec někoho dostat, takže to i většina moralistů pod tíhou nastalé situace promine. A po pravdě to šlo udělat i tady, stačilo by prostě jen víc ukazovat a méně vysvětlovat. V praxi by to třeba znamenalo přidat tam zápletku o tom, jak má hlavní hrdina problém k sobě někoho sehnat a jak když ho konečně do party vezmou, tak ho podvedou, nebo třeba oškubou. Kdyby tam tohle bylo ukázané, tak by mnozí nezapomínali, že to tady bylo vlastně jen řečené a byli by ochotní to lépe akceptovat. A autor si to asi časem i uvědomil, protože při představování důvodů, proč je později potřeba si pořídit další otrokyni, tam tentokrát ty situace, kdy už to naše parta nedává a potřebuje posílit, konečně zakomponoval. A zase to nebylo jenom to, autor si budoval cestičku několik dílů, skrze drobné zmínky a situace, navíc i dokázal dát nějaké ty podklady pro to, že další otrokyně musí být trpaslík. Další morální problém, který s tímhle seriálem lidé mají, je fakt, že hlavní hrdina si pořídí otrokyni (stejně jako mnozí jiní v dalších isekai seriálech, v téhle sezóně třeba i Black Summoner), ale pak si dovolí s ní mít sex. Za sebe tohle moc nechápu, když si koupím otrokyni, která podává také sexuální služby, tak je asi logické, že s ní po večerech nebudu hrát šachy. Navíc i tady je opět rozvedeno, že „přijímání náklonosti“ jak tomu autor vzletně říká, je společenskou normou a kdyby se to nedělo, mohlo by to negativně ovlivnit pohled otroka na svého pána a také to, jak vás okolí vnímá (pokud byste se tím veřejně chlubili). Takže za mě to není jen o tom, že nadržený hlavní hrdina si prostě hned musí vrznout, ale spíš o tom, že když už jsem si tu holku pořídil a je to ode mě očekáváno (a samozřejmě to taky strašně moc chci), navíc se i zeptá, jestli vlastně může… Zkrátka s tímhle zase nemám problém. Co by ještě mohlo pro někoho dělat neplechu? Třeba Sherry? Dobře, na jednu stranu to může vypadat jako fanservis pro určitou skupinu diváků, kterou nemá nikdo moc rád, ale máme tu šestnáctiletou trpaslici, takže tady mi to vysvětluje nejen lore (jako třeba v Genshinu), ale i rasa s níž je spojená určitá tělesná stavba, což seriál opět náležitě zmíní. Takže už jsme tu rozebrali autorův styl vyprávění a vysvětlování, podívali se na různé kontroverze a jak jsem je pobral ze seriálu já, je na čase podívat se na téma, které bude zajímat ty kulturnější z vás. Sexuální scény tu jsou opravdu docela povedené. Odráží se v nich postupné sbližování hrdiny a jeho dívek, od lehce chaotických a nezkušených začátků až po divoké střídání pozic a různé další praktiky. Animátoři se samozřejmě náležitě snažily, ale tím že to není čistokrevní hentai jsou i docela decentní. Zkrátka jsem je ocenil mnohem víc, než třeba v již zmíněném World’s End Harem a po vizuální stránce se mi líbili i víc než v Interspecies Reviewers (hlavně styl animace). Jediné, co se mi tu nelíbilo, byla zvolená muzika pro předehru, protože dát třeba k scéně s dvěma dívkami v koupelně hudbu znějící jak z nějaké grotesky působí hodně pitomě a moc se to tam nehodí. Ale dost už o tomhle, jsem přece Family Friendly! Takže jsem tu rozebral, co se dalo, okecal všechno možné až tak, že by mohl někdo nabít dojmu, že jsem si tenhle seriál vlastně docela užíval. Proč potom jenom tři hvězdy? Tak hlavně proto, že vyobrazení samotných dungeonů působí jak z nějakého RPG z devadesátek a jeho vizuální zpracování oproti takovému Danmači je prostě žalostné. Stejně tak zdejší monstra jsou všechno, jen ne zajímavá a děsivá a sledovat šest dílů, jak hrdina rube něco, co vypadá jako Sudowoodo z Pokémonů, nebo se opakovaně třást před zákeřným králíkem, to nechceš. Taky mi tam chyběl nějaký zajímavý příběh na pozadí, důvod, proč se na výpravy vlastně vydávat, protože chodit tam jenom proto, že se tím dají vydělat peníze, pro mě vypadá nudně, skoro jako obyčejná práce. To pak působí nejlíp ty pasáže, kdy hrdina likviduje bandity, protože tam se to aspoň trochu tváří, že o něco jde a styl jejich likvidace je alespoň nápaditý, především vzhledem k faktu, že Mičio není žádný super OP geroj (je to jenom chlapík, co dostal pár bonusů za předobjednávku hry a má jakožto přenesený hráč nějaké ty praktické schopnosti, které zdejší NPC nemají, ale nic totálně přehnaného), takže si musí poradit s jinými, trošku podlými, ale účinnými strategiemi. Pak je tu taky hodně velký důraz na pořizování nového bydlení, vybavení domácnosti a zbraní, ale je důvod, proč zrovna tohle mnohé seriály do jisté míry odbíjí – je to většinou nuda, ale chápu, že Šači Sogano, který všechno rád vysvětluje, si tohle nemůže odpustit a je to vlastně docela originální. Přesto je z toho pak až moc slice of life, kdy dobrodružství působí jen jak nudná cesta do práce anebo na nákup. No už to ukončím, nějak jsem se tu rozepsal, každopádně abyste pochopili moji logiku pro udělení výsledné známky – je to rozhodně lepší než Redo of a Healer, je to určitě zajímavější a propracovanější než Worl’d End Harem, takže nejblíž jsem se svým dojmem asi u těch Išuzoku Reviewers a proto 6/10.

Docela dobré anime, které pro mě nejlíp funguje ve chvílích, kdy hlavní dvojice řeší svojí, minulost a přítomnost, zkrátka když se snaží rozebrat situaci, v které jsou a nějak se někam posunout. V tu chvíli to má emoce a je to kvalitní podívaná, která mě i vcelku baví a jsem ochotný překousnout, že se tu řeší romance mezi nevlastními sourozenci, což není zrovna mé oblíbené téma. Ono je to totiž docela dobře vyobrazené, ten rozpor mezi rodinnými hodnotami a romantickým zápalem, který se dá špatně uhasit, obzvlášť když rozchod byl takový, no řekněme nedotažený a bez řádného uzavření pro obě postavy (to by jim dopřál asi až čas, ale protože jsou teď zase nuceni být spolu, tak smůla). Docela obstojně funguje i celková chemie mezi hlavní dvojicí, a to i v momentech, kdy si jen jeden druhého dobírá. Co mě ale už moc nebavilo bylo všechno okolo, ať už to byly pro mě ne zrovna zajímavé vedlejší postavy, kde mě akorát zaujala minulost dvojice Kogure x Akacuki a občasné vtipné chování Isany, ale zbytek včetně většiny příbuzných z rodiny Iridových mi nějak k srdci nepřirostl. A i když to bylo v těch důležitých momentech zajímavé, bylo jich tam v rámci celého anime docela málo a vůbec té silné romantiky a výrazného dramatu tam bylo jako šafránu, a tak to pro mě bylo většinou celé spíš takové mdlé. Na druhou stranu bylo celých dvanáct dílů My Stepmom's Daughter Is My Ex dle mého pořád o něco silnější a záživnější, než třeba většina epizod u A Couple of Cuckoos, ale o tom až příště. Na čtyři to však nevidím, takže dávám silné tři – 6,4/10

Tak takhle kvalitně mě už dlouho nikdo nevypekl! Měl bych se cítit naštvaný, zhrzený a otrávený, protože jsem celou dobu na něco čekal a seriál moc dobře znal moje očekávání, navíc je díky těm nejjednodušším náznakům sám vybudoval, a to celé jen proto, aby to byl ve výsledku totálně povedený troll, kterým si z vás budou dělat legraci až do posledních minut. Připadám si jak kluci ze South Parku, když si je vodil za nos sám velký G.R.R. Martin, ale protože se dokážu bavit dobrým vtipem, i když je na účet mě, jakožto diváka, tak to ocením a připočítám si nějaký ten bodík k dobru u celkového hodnocení seriálu. No a jaké tedy bylo Smile of the Arsnotoria the Animation? Po pravdě průměrný slice of life ze zajímavého prostředí, které mi ale seriál tak nějak nedokázal náležitě prodat, a tak magická akademie nepůsobila ani z poloviny tak kouzelně a zajímavě, jak jsem si od ní sliboval, zkrátka kdybych chtěl být očarovaný magickým světem, tak si radši znovu pustím třeba takovou Little Witch Academii, protože tady je to spíš jen kulisa. A tak, místo abych se dozvěděl něco o kouzlech a pravidlech zdejšího světa, jsem dostal časté čajové dýchánky, dívčí blbnutí, ne moc zajímavé zápletky, zkrátka tu jen roztomilé dívky dělají roztomilé věci v prostředí magické školy... No a k tomu se venku sbírají lovci čarodějnic, kteří si pro dívky jednou dojdou, což bylo zajímavé téma, s kterým se pracovalo na jednu stranu hodně okatě (Warning!), ale pořád to budovalo alespoň nějaké napětí, a hlavně to všechno mělo svůj důvod. Co se charakterů týká, tak musím uznat, že jejich koncept art (jak vypadají) se opravdu povedl a dívky byly náležitě roztomilé, samozřejmě v čela s Tori. Na druhou stranu ale nebyly charakterově až tak zajímavé, originální, nebo výrazné (i když složení bylo docela rozmanité), abych si je dokázal nějak silně oblíbit a zapamatovat, takže počítám, že za měsíc si vybavím akorát tak jednu, maximálně dvě dívčiny z hlavní pětice a za rok už asi jen samotnou Arsnotorii. Normálně by to byl obyčejný průměr, ale protože mě seriál tak šikovně podvedl, čímž způsobil, že na tuhle jeho část nejspíš jen tak nezapomenu, tak dám 5,5/10, ale doporučuji ho jen hardcore fanouškům CGDCT, pro zbytek by to mohlo být velké zklamání a nemuseli by ten hlavní vtip tak dobře pobrat.

Seriál Džudžucu Kaisen mě hodně bavil a když vyšel, tak jsem z něj byl docela unesený, na druhou stranu už je to nějaká doba od jeho vysílání a časem se objevily další seriály, s kterými ho lze lépe srovnávat, a tak najednou už to tak úžasný a neobyčejný zážitek není, protože i to nejlepší co nabídl, nádherné a po technické, choreografické, dynamické i estetické stránce vynikající souboje, dokázal překonat třeba takový Demon Slayer (a proto jsem dnes po zralé úvaze o bod snížil jeho hodnocení). Ale na tento prequelový film jsem se i tak těšil a opět nejsem vůbec zklamaný. Má to jednoduchý a přímočarý děj, kterému by sice prospěl nějaký ten čas navíc, protože proměna Júta na neskutečně silnou postavu tu působí hodně urychleně a chybí tomu trochu víc nějakého budování charakteru a tréninku, abych jí dokázal úplně uvěřit. Ale ono by tím možná zase utrpělo tempo, které takhle bylo příjemně svižné. Zase, stejně jako u seriálu, bych tu dokázal najít spoustu klišé a věcí, které působí, jako by byly okopírované ze všeho možného a populárního, ale koho to zajímá, když to funguje, a navíc mi film přidá ve své poslední třetině neskutečně nadupanou pasáž plnou skvělých a úderných soubojů, na které je radost se dívat a opět mají všechny již výše zmíněné kvality. A tak je mi jedno, že Rika vypadá jak okopírovaná z Vetřelce a Predátora, že vztah mezi Satorem a Sugurem mi připomíná Brumbála s Grindenwaldem, tedy kdyby byli opravdu jen kamarádi a že Suguru tu má tentokrát naprosto stejnou agendu a motivaci jako ten zmíněný Grindenwald. Je to dobře vykreslené, funguje to, baví mě to... Dokonce se našel čas i na nějaké uvěřitelné budování vztahů mezi Jútem a jeho spolužáky, takže mi i ta věta ve stylu "nevím, jestli je to o co ti jde dobré nebo špatné, ale chci tě zabít - protože si mi sáhl na kamarády" docela dává smysl. Jestli je to lepší než seriál, jak tu někteří tvrdí, si nejsem úplně jistý, protože pro mě mají dobrou dějovou linku, v které se snadno orientuji, obě díla. Stejně tak je to animačně úchvatné, hudebně obstojné – zkrátka pro mě je Džudžucu Kaisen 0 na stejné úrovni, jako seriál a těším se, kdy a jak se Júta v seriálu objeví, snad to bude už příští rok v jeho druhé řadě. 8/10

Ani třetí série nezměnila můj celkový dojem ze seriálu, i když začátek byl docela slibný a já se smál mnohem častěji než u předchozích sérií. Líbily se mi i nově představené postavy (Lierre a Persephone I) včetně kamea Hacune Miku. Bylo to bláznivě pitomé, čtvrtá stěna se tu prolamovala častěji něž obvykle, popkulturních odkazů tu také bylo hodně a celý ten guláš známých i nových postav fungoval dobře a ukazoval další zajímavé interakce a vztahy mezi jednotlivými charaktery. Pak ale od šestého dílu přišla pasáž, kterou bych si pracovně nazval „Džašin-čan cestuje po Japonsku“ a ta mi už tak zábavná nepřišla. Bylo to na můj vkus moc cestopisné, některé vtipy byly provázané s místním folklórem, a tak jsem je asi moc nedocenil, zkrátka už jsem se tak často nesmál a ani jsem si nepřišel nějak extra kulturně obohacen. Přitom úvodní pointa o tom, proč hlavní hrdinka musí utéct, byla docela dobrá, škoda že i vyústění celého příběhu nebylo dle mého takhle nápadité. Posledních pár dílů už se pak neslo v obvyklém duchu, což pro mě bylo příjemnější, přibyly další dvě nové postavy (Arte a Ecute), které ale nedostaly dost prostoru na to, abych si je dokázal dostatečně oblíbit a než jsem se rozkoukal, tak byl konec. Navíc poslední díl, finále celé série, kde by si měli dát autoři co nejvíc záležet, mi přišlo opravdu hodně slabé a v rámci seriálu bych ho považoval za jeden z horších dílů. Ale, i když můj dojem během série poskakoval nahoru a dolů, v průměru si Džašin-čan těch standartních 6/10 jako celek stejně udržela a další série by mi opět nevadila…

Je to tak dva, tři roky zpátky co mi bylo původní RWBY hojně doporučováno a já si pamatuji, že jsem se zkusil podívat na první dva díly a vůbec mě to nechytlo. Prý to má super charaktery, výbornou choreografii soubojů, obstojný příběh a skvělou hudbu – slyšel jsem. Taky to má styl animace, který se mi vůbec nelíbí a který mě dokázal po dvou krátkých dílech otrávit, plus nic z toho, co by mě zaháčkovalo a co tam prý mělo být, jsem tam v úvodu nějak nenašel. Možná to chtělo víc času, animace se prý v dalších sériích zlepší, ale já na to tehdy neměl moc náladu a ani ten čas, a tak jsem další pokus s RWBY odložil na neurčito. Stejně tak jsem původně neměl v plánu se dívat na tenhle reebot / spin off, přeci jen když u mě neobstál originál… Pak ale vyšli hned tři díly najednou, byl teprve začátek letní anime sezóny, takže jsem vlastně ještě neměl pořádně na co koukat, a tak jsem si řekl, že to aspoň zkusím. A první tři díly byly vážně slušné. Představení postav a prostředí mělo něco do sebe a úvodní souboj Ruby ve městě v prvním díle vypadal vážně solidně. Takže se mi to vlastně docela líbilo, a i když další boj, v kterém se měli formovat budoucí týmy, už mi tak zajímavý a povedený nepřišel, pořád jsem byl zvědavý, co z toho tedy vlastně nakonec bude a jestli mě to tentokrát bude bavit, začátek tomu nasvědčoval. Pak přišla hlavní část příběhu a můj dojem šel dolů, protože to nebylo ani z poloviny tak nápadité, jak jsem si po úvodu maloval a ani to nesplňovalo má očekávání ohledně zajímavého snového světa anebo třeba jen něčeho, co animuje studio Shaft. Pokud tu podle názvu animačního studia očekáváte kreativní práci se střihem, barvami, kamerou a skladbou jednotlivých záběrů, pak máte smůlu, nic se nekoná, tohle hledejte jinde. A přitom prostředí, v kterém se příběh odehrává, tomu přímo nahrával, tady se dalo v některých pasážích solidně vyblbnout. Místo toho je to po stránce animace a použitých výrazových prostředků (barva, hudba, pohyb…) vlastně jen průměrné anime, jakých vidíte mraky a kvalitativně vybočují akorát tak první díl a poslední dva díly. Zbytek je šeď, nejen animační, ale i příběhová s pár dobrými nápady v rámci celého toho snu a vyobrazením různých aspektů a úskalí lidské mysli. Sice mě u toho pořád držely postavy, jejichž motivace, vztahy a minulost byly zajímavé, ale na druhou stranu jsem měl trošku problém uvěřit, že si jsou až takhle blízké, a tak celé to klasické „síla přátelství zvítězí nad vším“ tu pro mě moc nefungovalo. Možná kdyby tahle pasáž byla někde dál v příběhu, kdy už se dívky o trošku lépe znají, pak by to působilo o něco lépe. Co pro mě nakonec trochu zachraňovalo výsledný dojem a bouralo tu celkovou šeď a průměrný dojem, který jsem z toho všeho postupně nabyl, byl samotný konec. Přišlo mi, že v posledních dvou dílech se autoři už zase trošku snažily, a tak souboje v předposledním díle byly docela povedené a závěrečná přátelská bitva v jídelně pro mě byla asi nejpovedenějšími pár minutami celého seriálu. Jenže to už bylo všechno too little too late a proto stejně víc jak 5,5/10 nedám. Na závěr akorát ještě doplním, že jsem zvědavý, co o seriálu budou psát fanoušci původního RWBY, jaké to bylo pro ně, když můžou srovnávat a připojím slib, že zkusím dát originálu aspoň ještě jednu šanci…

Tak si tu tak sedím a v hlavě si rovnám dojmy z Domu na vlnách a přemýšlím, co o něm napsat. Není to jednoduché, protože první věc, co se mi neustále dere na mozek, je dojem, že to bylo na můj vkus až příliš dlouhé. Nemyslím tím, že bych se nudil, ale když si proberu, co mi chtěl film říct, tak mi připadá, že by se to dalo zvládnout o dost rychleji a intenzivněji, zkrátka tak, abych z toho měl nějaký silnější dojem. Takhle jsem si užil vlastně jen posledních zhruba dvacet minut, kdy se vše začínalo opravdu vysvětlovat, docházelo na důležitá poznání a přiznání, navíc i animačně tam byly některé pasáže, na které se hezky koukalo. Další věc, nad kterou se chci pozastavit byly postavy. Filmu se podařilo docela věrně zachytit reálné dětské chování, takže charaktery působily na jednu straně poměrně dobře uvěřitelně, ale jak už to tak u dětí bývá, někdy jsou roztomilé, občas z nich padají nečekaná moudra a upřímné bomby, ale většinu času jsou se svými nápady a stylem uvažování prostě na zabití… Takže jsem docela často chápal, co se honí v hlavě Nacume a za mě byla asi nejlépe prokreslená, u Kósukeho jsem měl chvíle, kdy mi jeho chování dělalo radost a zhruba stejně momentů, kdy mě neskutečně štval, no a třeba Reina, ta mě lezla krkem skoro celý film. Na druhou stranu film s postavami v druhé polovině docela obstojně pracoval, nechával je prozřít, trošku se někam posunout, někdy jim nastavil zrcadlo atp. No a celkový příběh? Taková dlouhá rozlučka s jedním domem, rozklíčování, jaký byl jeho význam, k tomu se celým filmem (vlastně už od úvodních minut) neslo poselství, že všechno se pořád mění, a ne každý se tomu dokáže snadno přizpůsobit, dál menší zamýšlení nad významem rodiny a kdo do ní vlastně patří, a to je tak nějak všechno, snad jsem na nic nezapomněl. Vážně si pořád myslím, že by se tohle dalo zvládnout třeba o půl hodiny rychleji a s větší intenzitou a možná i mnohem kouzelněji. Takže ve výsledku pro mě lehce nadprůměrný film, maximálně nějakých 6/10 a hlavně „Neopouštěj staré věci pro nové…“

Ale jo, užil jsem si to a dostal jsem vlastně přesně to, co jsem očekával. Podařilo se tu prezentovat a udržet hodně z důležitých myšlenek, které byly už ve hře Cyberpunk 2077 a kterými celé universum vytvořené Mikem Pondsmithem oplývá. Povedlo se převést krásu i zrádnost prostředí Night City i to, o co v něm jeho obyvatelům většinou jde. Jakožto hráč hry s dvěma dohráními a nějakými 200+ hodinami jsem poznával spoustu lokací, gangů i některé známé postavy (i když trošku zamrzí, že tu nebylo, nebo jsem ho nepostřehl, aspoň nějaké malé cameo, nebo narážka na Johnyho Silverhanda, ale tak dostal jsem Adama Smashera, Wakako…). Kromě toho, že je to povedené nahlédnutí do světa Cyberpunku je to i super reklama na hru, minimálně u mě se během sledování opět projevovalo svrbění si Cyberpunk 2077 znova nainstalovat a zahrát. No a taky je strašně znát, že je to další dílo animačního studia Trigger, které se tu v posledních dvou dílech opět hodně vyřádilo, všechno bylo neskutečně přehnané, šíleně zběsilé a pro nenáročného Jeoffreyho děsně cool. Animace byla povedená, souboje zvládnuté perfektně dynamicky a epicky. Hudba taky výborně vybraná, nejen že se mi líbila a bylo jí hodně slyšet, ale fungovala i jako součást jednotlivých scén. Asi jediný větší problém, který jsem tak měl, bylo tempo. Občas jsem si přál, aby nebylo tak zběsilé a dostalo se trošku víc času na větší prokreslení některých (hlavně vedlejších) postav anebo zajištění trošku plynulejších přechodů mezi jednotlivými zvraty, ale tenhle problém mám u Triggeru docela často, prostě tohle studio neví, jak sundat nohu z plynu a jako nejlepší řešení vidí prostě ještě víc přidat plyn až do naprosto neuvěřitelných finálních obrátek, kdy se často nestačím divit, co všechno (a jak šíleně) se tu děje. Navíc pro mě fungoval seriál minimálně v druhé polovině (s tou první půlkou to bylo o něco slabší) i po emocionální stránce a samotný konec mě prostě dostal i když mi bylo jasné, že to takhle nějak dopadne. Fajn návrat do Night City a super seriál, který si ode mě minimálně těch 8/10 zaslouží.