Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Krimi
  • Dokumentární

Poslední recenze (100)

plakát

Krajina ve stínu (2020) 

Krajina ve stínu (2020, r. Bohdan Sláma) Letní filmovou školu v Uherském Hradišti zakončila předpremiéra nového filmu Bohdana Slámy, který nese až poetický název Krajina ve stínu. Pro Slámu byl po více než dvacetileté kariéře filmového režiséra přesto něčím objevným – poprvé natočil historický film, a poprvé nepracoval podle vlastního scénáře (což spolu může a nemusí souviset, ale dozajista se to podepsalo na výsledku). Děj začíná na počátku třicátých let minulého století v malé vísce na pomezí Čech a Rakouska a mapuje život jedné rodiny až do padesátých let. Námět vychází ze skutečných událostí a zpracovává téma vražd sudetských Němců. Jedná se o kontroverzní a (i díky tomu) nosné téma, které jako takové ještě v domácí kinematografii nebylo zpracováno. Geneze vzniku filmu je spletitá. Dílo je ve vývoji už přes osm let a za jeho vznikem stojí producent Martin Růžička, pro kterého je Krajina ve stínu prvotina (film nakonec produkoval společně s Jindřichem Motýlem). Zkušený scenárista Ivan Arsenjev napsal téměř deset verzí scénáře. Režie se nejdříve měl ujmout režisér nezávislých dramat Zdeněk Jiráský (Poupata, 2011, V tichu, 2014), teprve po jeho odchodu se k látce dostal Sláma, výrazně se měnily i další klíčové štábní profese. Krajina ve stínu jako výsledek lze zařadit do artového mainstreamu, pokud něco takového vůbec stále existuje. Velkým problémem Krajiny ve stínu je tzv. kolektivní hrdina. Ve filmu se objevuje nezapamatovatelné množství postav, z nichž žádná vlastně není určující a nezbytná, a kdyby se ztratila (což se zde děje úplně běžně a bez okolků), vůbec ničemu by to nevadilo. Postavy tedy fungují jenom jako celek, což je nešťastné. Protože Krajina ve stínu, která sama sebe nazývá kronikou jedné obce, je tak přehlcena zbytečným množstvím postav v pozadí i popředí, nedostává se prostoru pro jejich charakterizaci. Většina postav tím pádem postrádá typické rysy a vlastnosti a spojují se ve dva archetypy, následující svůj původ. Jedna z postav příběhu se z ublížené stane tou, která terorizuje – tím práce s postavami končí. Herci v podstatě nemají co hrát a působí nadmíru strojeně. Slámova režie je naproti jeho předchozím projektům necitlivá a autorský rukopis nečitelný. To zřejmě může souviset s nepůvodním námětem. Sláma jako by s pátým filmem ztratil svoji identitu – Krajina ve stínu zrovna o hledání identity pojednává. Alespoň to tvrdí úvodní titulky. Pokud by Krajina ve stínu byla skutečně kronikou, musela by se mnohem více zaobírat nejen jednotlivými postavami (nevíme o nich takřka nic), ale také (a primárně) kauzalitou ve vyprávění. Jednotlivé scény na sebe málokdy přímo navazují, postavy se během téměř dvacetiletého období vůbec neproměňují, jako by vesnice snad během tohoto bouřlivého období stagnovala a stála na místě. Představme si to na hloupé, ale trefné metafoře: kronika má 600 stran, ale to je hodně, takže musíme půlku vytrhat. Vznikne tedy jakási mozaika jednotlivých událostí, kterým bohužel chybí vzájemné spoje. Děj není konzistentní. Snímek, ač tu ambici má a snaží se o to, nefunguje jako jedno dlouhé vyprávění, ale několik menších epizodek. Snímek má velké ambice – utápí se ale nejen v touze zmapovat téměř pětadvacet let života jedné rodiny na ploše dvou hodin, ovšem také ve své instantní umělosti. Krajina ve stínu je kameramanem Divišem Markem natočena na film. Navzdory mnohým očekáváním není kamera vůbec poetická a uhrančivá, ale jenom popisná. Téměř před rokem šlo do kin na film natočené Nabarvené ptáče Václava Marhoula, kde za kamerou stál Vladimír Smutný. Zatímco v Nabarveném ptáčeti kamera podtrhuje silný příběh se silným hlavním hrdinou, který překonává nástrahy, v Krajině ve stínu kamera vyprávění nikam neposouvá a záběry orání pole spojuje s kompozičně přesnými, ale bohužel nadmíru strojenými záběry občanů vesnice. I díky kameře je tak film je výsledku umělý, a jeho jediným sdělením je, že lidé byli svině za každých okolností a za každého režimu. Do jisté míry je to asi pravda, ale na film, na kterém se pracovalo osm let, je to nějak málo.

plakát

Casting na lásku (2020) odpad!

Poslední dva roky jsem toužil vidět film (jakýkoli) Evy Toulové na velkém plátně. Letos se mi to konečně podařilo. Bylo to samozřejmě výživný, jak to tahle holčina umí. V kině se mnou bylo ještě asi 5 lidí a všichni se smáli. Čemu, to je otázkou. Casting na lásku disponuje mnohokrát ohraným vyprávěcím schématem romantických komedií, které se v poslední době točí. Neúspěšná herečka Stela má otřesného manžela (to je život!), se kterým se právě rozvádí, a chce si najít jiného partnera. Divák sice za celou dobu nevidí nic, co by s rozvodovým řízením souviselo a manžel se asi půl hodiny před koncem filmu úplně vytratí, ale to je vedlejší, protože filmy Evy Toulové se klasicky vymykají zákonům logiky a lidskému chápání. Stela (Tereza Němcová-Petrášková, kterou neznáte) se rozhodne vzepřít manželovi tím, co podle ní umí nejlépe, a to svádět chlapy. A tak do toho jde naplno. Toulová jako klasicky vůbec neví, co chce divákovi sdělit (a možná ani nic sdělit nechce, což by nakonec byla ta nejšťastnější varianta). Stelu nechává bloudit mezi castingy a jejími dávnými ctiteli, kterého si jednoho po druhém zkouší. Divákovi je představeno několik otřesných archetypů mužů: v prvé řadě Martin Sitta jako manžel, co pije pivo a chodí do "tý opravdový práce", která nikdy není vyobrazena. Igor Bareš jako milý pán po padesátce, který by byl sice věrný, ale je starej a nudnej, takže ho Stela nechce. Vojtěch Babišta jako dvacetiletý zajíček, který má v podstatě dvojroli – teenager pařící hry a chodící product-placement firmy Bandi. Lukáš Langmajer hraje sportovního debila a konečně Václav Vydra umělce, který jde za každou, do které to může strčit. Do toho mezi hlavní postavy patří nadměrně obézní číšník (Jan Řezníček), se kterým se Stela náhodně potkává. Co se však týče výstavby filmu, přes všechny scenáristické klišé, které Toulová s vervou umisťuje, se jí zde nedá zapřít smysl pro sjednocení rovin castingy/lov na muže. Casting má pak v podstatě dvojí význam – na jednu stranu sledujeme průběh castingů, na straně druhé se tím stávají i výběry partnerů. To je to jediné, co je ve filmu alespoň trochu promyšlené (mimo pár obrazových kompozic) a má smysl s tím pracovat dál. Casting na lásku je podivný film. Některé záběry vypadají profesionálně, jiné by se naopak mohly zařadit do nějakého formátu na televizi Barrandov (kde Toulová natočila společně s legendou české žumpy Magnuskem desetidílný seriál Čechovi). Nekonzistentní vizuál podtrhuje několik podobně znějících a stále se opakujících skladeb Davida Solaře, ve kterých se zpívá o světě, který na tebe čeká, a tak podobně. Přes to všechno je ale Casting na lásku Toulové nejdospělejší film. Geneze této skvělé multižánrové umělkyně (píše, točí, hraje, maluje, snad i fotí) je sama o sobě skvělá – věřte tomu nebo ne, každopádně Eva Toulová vystudovala katedru režie na FAMU, a to filmem Dvojhra (2012), který já osobně považuji za to nejhorší ze studentské tvorby této školy. Toulová si už od studií drží své téma, se kterým (seč neoriginálně a neohrabaně) pracuje dodnes – zaměřuje se na současné ženské příběhy. Po příšerných studentských filmech představila před šesti lety celovečerák Šťastná (2014), na který přišlo pár tisíc lidí. Jediný film, kde se vyhnula ženskému příběhu, Jak se moří revizoři (2018), hrálo nějakých 15 kin po republice. Casting na lásku distribuuje Bontonfilm. Toulová dospěla i v tomto ohledu. Casting na lásku je sice její nejlepší film, zároveň se Toulová stále pohybuje na dně české kinematografie současnosti. Takže až budete mít v křížovce "česká režisérka Eva ..." (a to se mi fakt stalo!) – víte, koho doplnit.

plakát

Vražda Ing. Čerta (1970) 

Hlavní postavou, se kterou se zároveň divák nejlépe ztotožní, je bezesporu Ona. Ač má ve snímku téměř stejně prostoru jako Čert, její pocity můžeme pozorovat hned v několika rovinách. Jednak se nám odvíjí samotný příběh mezi dvěma postavami, zároveň pak Ona mnoho věcí komentuje osobním komentářem nebo sedí ve “zpovědnici” a reflektuje události do zrcadla. To je jeden z filozofičtějších rozměrů Vraždy Ing. Čerta, která ale jinak slouží i divákovi, které tyto záměry neobjeví či nepochopí. Sledování snímku může být variabilní a lze chápat v několika rovinách. Buď prvoplánově jako vztah mezi Ní a Čertem, anebo vztah mezi pohlavími – tudíž mužem a ženou. Krumbachová nám představuje dva (zpočátku) stereotypní charaktery a klišé společné večeře, které ale stihne několikrát zbořit (a jak víme, obrácené klišé už není klišé). Divák se tak například dozvídá, že Čert je skutečný čert z pekel a několikrát to svým jednáním dokáže. Snímek postupně eskaluje ve větší a větší absurdno. Zatímco zpočátku sledujeme romantickou komedii, během sedmdesáti minut se vystřídá drama, krimi i fantasy, protože co si budeme, čerti se po našem bytě jen tak neprocházejí. Charaktery se vyvíjejí, postupně je poznáváme a otevírají se nám. Co se týče výše zmíněné formální stránky, Krumbachová si jako zkušená kostymérka (samozřejmě i k tomuto snímku vytvářela koncept kostýmů) všímá nejmenších detailů. Dekorace bytu, ve kterém se většina filmu odehrává, jsou stavěny do kontrastu k samotným kostýmům, do kterých jsou postavy oděny. Mluvíme však o kontrastu jemném, který navzájem souzní – každá z postav má něco béžového a hnědého, stěny pokoje jsou pak také béžové a nábytek logicky tmavě hnědý. Barvy jsou skutečně synergické a na plátně skvěle fungují. Často je mizanscéna doplněna ještě o nějakou zelenou květinu. Kamera Jiřího Macáka je ve většině záběrů statická, střih Miroslava Hájka má volnější tempo a nápadně delší záběry, ve kterých se postavy navzájem konfrontují, doplňuje příjemná hudba Angelo Michajlova. Zvuk Františka Fabiána se zaměřuje především na výrazné hlasy hlavních dvou herců a příliš nevnímá okolní jevy. Pokud postavy nemluví nebo nehraje hudba, je skutečné filmové ticho. Tento film má skvělé tempo a uměřenou stopáž, která k vyprávěnému příběhu sedí akorát. Jediné, co lze vytknout kompaktnosti celého počinu jsou tři (ač velmi krátké) scény, ve kterých se objevují jiné postavy než Ona a Čert – možná by bylo zajímavější skutečně pracovat jenom s nimi a nenechat příběh vyrušit něčím dalším. Otázkou pak ale je, jak by narativ fungoval bez těchto scén, ve kterých je vždy přítomna postava věštkyně z karet, která Jí předpovídá budoucnost a značně ovlivňuje její následující konání. Sledovat snímek Vražda Ing. Čerta po padesáti letech od vzniku je skutečně magické. Svět (i svět filmový) se mezitím vyvinul, přesto je však děsivé, kolik z tohoto příběhu bohužel platí i v dnešní době. Feministicky zaměřené snímky dvojice Chytilová–Krumbachová (tento nevyjímaje) jsou bohužel v některých svých rozměrech stále aktuální a nic se na nich nezměnilo. Ženy jsou v některých částech světa stále vnímány jako něco míň, jako kuchařky a domácí hospodářky (právě tento stereotyp skvěle popisuje Vražda Ing. Čerta – zatímco Ona mu každý večer vaří, on ani nepoděkuje, protože si myslí, že to je jasná věc). Vražda Ing. Čerta je tak nejen skvěle propracovanou komedií s výbornými hlavními představiteli, skvělou režií s citem pro detail, ale zároveň svědectvím sedmdesátých let, od kterých jsme se sice posunuli hodně, ale v některých tématech vlastně příliš ne. Bohoušů Čertů je dnes pořád hrozně moc. Ale jak se zpívá v průvodní písni celého snímku – lepší sněžný muž, nežli žádný muž.

Poslední hodnocení (6 478)

Pomsta je sladká (1913)

26.04.2021

Jezinky a bezinky (1944)

26.04.2021

Král Šumavy (1959)

25.04.2021

Kdo chce zabít Jessii? (1966)

24.04.2021

Prázdniny pana Hulota (1953)

24.04.2021

Like House (2021) (TV pořad)

odpad! 21.04.2021

Maltézský sokol (1941)

20.04.2021

Okno do dvora (1954)

20.04.2021

Minari (2020)

15.04.2021

Reklama

Poslední deníček (3)

Extra unikátní filmy, které mě dostaly na dno a chtěl jsem si prostřelit mozek, a pokud by se to nepovedlo, tak skočit z mostu a roztýct se na asfaltu – všechno radši, než vidět tento film znovu

Panna a orel (viděno duben 2019)

Mrtvé nechte spát (viděno únor 2020)

Ach, ta láska nebeská (viděno březen 2020)

Špindl 2 (viděno květen 2020)

Reklama

Reklama