Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Krimi
  • Dokumentární

Poslední recenze (102)

plakát

Přání Ježíškovi (2021) 

Utrpení. Podle mantry "protože jsou Vánoce" jednají všechny postavy, omlouvají tím své nelogické chování, své excesy, svůj náhlý zájem o druhé. Kýčovitá a patetická atmosféra Vánoc, během kterých svět jako by byl propojený, přece zakryje všechny neshody, problémy, nenávisti! (rozuměj "aspoň na týden v roce se budu přetvařovat, že tě mám rád"). Děti jsou tu naivní, ale samostatné, puberťáci magoři s dredy, dospělí nestabilní jedinci, patlající se ve svém životě, a nakonec staří lidé senilní, zmatení, ale roztomilí. Tak hezké české svátky, jak jsou všichni pohromadě! Z ideologického hlediska, co se v tomto filmu z nějakých fragmentů dá vyčíst: Amerika je taková divná (Santa fuj), internetu se vůbec nedá věřit, cizinci jsou taky divný (a co tu vůbec dělaj, ale tak tu bagetu si od nich vezmu, no), a vůbec ty moderní trendy jsou celé divné. Aby spolu chodili dva kluci? Jako je to překvapení... no tak jo, ale stejně "achjo". Nejčastějšími slovy, které provázejí celý film, jsou Vánoce a rodina. Nakonec nikdo nezůstane sám, protože to je hrozné, být na Vánoce sám! A ten, komu Vánoce přišly zbytečné, je nakonec stejně má rád, protože jsou přece nádherné.

plakát

Ada (2021) 

Ada může být chápána jako alegorie na společnost, která není příliš nakloněna výrazným fyzickým odlišnostem – s tímto tématem pracují například Neuvěřitelná dobrodružství Paula Harkera (2019) nebo i Tvář vody (2017). Ovčí dítě tady ale spíš v některých scénách připomíná díky prostředí farmy a jízdě na traktoru figuru na styl Králíčka Petra (2018), oblíbeného amerického rodinného filmu, a otec Ady, jenž se na konci nečekaně zjeví, zase svým vzhledem inklinuje někam k Hellboyovi (2004). Ve výsledku působí hlavní téma filmu rozpačitě a v mnoha momentech vtipně. Film je svým filmem neukotvený – částečně inklinuje k surovému psychologickému dramatu skandinávského typu, na druhou stranu využívá hlavní motiv jak z řeckých divných filmů, v některých scénách se ale snaží o folklorní horor na způsob Slunovratu (2019). V prvním případě nejsou postavy dostatečně prokreslené, aby se na ně divák dokázal napojit, v druhém případě je s divností pracováno pouze po povrchu a bez nějakého, klidně absurdního vysvětlení, ve třetím případě je islandská mystika zmíněna letmo.

plakát

Krajina ve stínu (2020) 

Krajina ve stínu (2020, r. Bohdan Sláma) Letní filmovou školu v Uherském Hradišti zakončila předpremiéra nového filmu Bohdana Slámy, který nese až poetický název Krajina ve stínu. Pro Slámu byl po více než dvacetileté kariéře filmového režiséra přesto něčím objevným – poprvé natočil historický film, a poprvé nepracoval podle vlastního scénáře (což spolu může a nemusí souviset, ale dozajista se to podepsalo na výsledku). Děj začíná na počátku třicátých let minulého století v malé vísce na pomezí Čech a Rakouska a mapuje život jedné rodiny až do padesátých let. Námět vychází ze skutečných událostí a zpracovává téma vražd sudetských Němců. Jedná se o kontroverzní a (i díky tomu) nosné téma, které jako takové ještě v domácí kinematografii nebylo zpracováno. Geneze vzniku filmu je spletitá. Dílo je ve vývoji už přes osm let a za jeho vznikem stojí producent Martin Růžička, pro kterého je Krajina ve stínu prvotina (film nakonec produkoval společně s Jindřichem Motýlem). Zkušený scenárista Ivan Arsenjev napsal téměř deset verzí scénáře. Režie se nejdříve měl ujmout režisér nezávislých dramat Zdeněk Jiráský (Poupata, 2011, V tichu, 2014), teprve po jeho odchodu se k látce dostal Sláma, výrazně se měnily i další klíčové štábní profese. Krajina ve stínu jako výsledek lze zařadit do artového mainstreamu, pokud něco takového vůbec stále existuje. Velkým problémem Krajiny ve stínu je tzv. kolektivní hrdina. Ve filmu se objevuje nezapamatovatelné množství postav, z nichž žádná vlastně není určující a nezbytná, a kdyby se ztratila (což se zde děje úplně běžně a bez okolků), vůbec ničemu by to nevadilo. Postavy tedy fungují jenom jako celek, což je nešťastné. Protože Krajina ve stínu, která sama sebe nazývá kronikou jedné obce, je tak přehlcena zbytečným množstvím postav v pozadí i popředí, nedostává se prostoru pro jejich charakterizaci. Většina postav tím pádem postrádá typické rysy a vlastnosti a spojují se ve dva archetypy, následující svůj původ. Jedna z postav příběhu se z ublížené stane tou, která terorizuje – tím práce s postavami končí. Herci v podstatě nemají co hrát a působí nadmíru strojeně. Slámova režie je naproti jeho předchozím projektům necitlivá a autorský rukopis nečitelný. To zřejmě může souviset s nepůvodním námětem. Sláma jako by s pátým filmem ztratil svoji identitu – Krajina ve stínu zrovna o hledání identity pojednává. Alespoň to tvrdí úvodní titulky. Pokud by Krajina ve stínu byla skutečně kronikou, musela by se mnohem více zaobírat nejen jednotlivými postavami (nevíme o nich takřka nic), ale také (a primárně) kauzalitou ve vyprávění. Jednotlivé scény na sebe málokdy přímo navazují, postavy se během téměř dvacetiletého období vůbec neproměňují, jako by vesnice snad během tohoto bouřlivého období stagnovala a stála na místě. Představme si to na hloupé, ale trefné metafoře: kronika má 600 stran, ale to je hodně, takže musíme půlku vytrhat. Vznikne tedy jakási mozaika jednotlivých událostí, kterým bohužel chybí vzájemné spoje. Děj není konzistentní. Snímek, ač tu ambici má a snaží se o to, nefunguje jako jedno dlouhé vyprávění, ale několik menších epizodek. Snímek má velké ambice – utápí se ale nejen v touze zmapovat téměř pětadvacet let života jedné rodiny na ploše dvou hodin, ovšem také ve své instantní umělosti. Krajina ve stínu je kameramanem Divišem Markem natočena na film. Navzdory mnohým očekáváním není kamera vůbec poetická a uhrančivá, ale jenom popisná. Téměř před rokem šlo do kin na film natočené Nabarvené ptáče Václava Marhoula, kde za kamerou stál Vladimír Smutný. Zatímco v Nabarveném ptáčeti kamera podtrhuje silný příběh se silným hlavním hrdinou, který překonává nástrahy, v Krajině ve stínu kamera vyprávění nikam neposouvá a záběry orání pole spojuje s kompozičně přesnými, ale bohužel nadmíru strojenými záběry občanů vesnice. I díky kameře je tak film je výsledku umělý, a jeho jediným sdělením je, že lidé byli svině za každých okolností a za každého režimu. Do jisté míry je to asi pravda, ale na film, na kterém se pracovalo osm let, je to nějak málo.

Poslední hodnocení (6 939)

V moci davu (2008)

07.08.2022

Čtverec (2017)

06.08.2022

Ninjababy (2021)

06.08.2022

Na věčnost (2021) (studentský film)

06.08.2022

Vyšší moc (2014)

06.08.2022

Nekonečné léto (2015)

05.08.2022

Na cestě (2021)

05.08.2022

Hodně štěstí, pane Veliký (2022)

04.08.2022

Bigman (2022)

04.08.2022

Reklama

Poslední deníček (3)

Extra unikátní filmy, které mě dostaly na dno a chtěl jsem si prostřelit mozek, a pokud by se to nepovedlo, tak skočit z mostu a roztýct se na asfaltu – všechno radši, než vidět tento film znovu

Panna a orel (viděno duben 2019)

Mrtvé nechte spát (viděno únor 2020)

Ach, ta láska nebeská (viděno březen 2020)

Špindl 2 (viděno květen 2020)

Reklama

Reklama