Robbi

Těžko tu napsat něco objevného, když po tolika příspěvcích víte už téměř vše. Já bych ocenil ještě aspoň fakt, že každá postava (snad až na Zdeňka v podání Hanzlíka) má svou klasickou hlášku, kterou ji lze přesně definovat. Babička (Rosůlková) svůj "problém", Cilka (Medřická) "To je den, to je den", Pavla (Štěpánková) "Péťo, nespi!, Kačenka (Kolářová) "Arzén", tatínek (Řehoř) "Poldinky", Péťa (Cupák) "Mám hlad", dvojčata Raubíři (bratři Hybšové) svou "psiklu a pisklu", malíř Hamouzek (Moučka) "Vážení, právě se mi povedla srnka!", tetička Otylka (Šejbalová) "Já mohla mít nápadníků", Koníček (Nový) "malé komorní trio" a sousedka (Bohdalová) "Dudínka". Komu se Rodinka nelíbí, aťsi nechápe, ti, co ji mají rádi pochopí velice dobře. Skutečně skvělá věc, odehrávající se pouze v hale a kuchyni, která není v žádném případě uřehtanou srandou za každou cenu, spíš jemně kultivovanou nadsázkou a humorem, který je třeba najít a vychutnat si ho. Paní Vavřincové patří nehynoucí dík, který fantasticky přirozenými výkony podpořili všichni zúčastnění.

Ač jsem tohle dílo viděl hodně dávno, utkvěly mi v paměti celé scény a domnívám se, že přístup k dané látce byl v tomto případě zvolen neotřele, ale působivě, až by se paradoxně dalo říci, že uprostřed války vidíme protiválečný příběh. Vynikající výkon zde odvedli Michael Caine a Omar Shariff, každý na jiné úrovni, ale oba naprosto přesvědčivě. Za sebe řadím Poslední údolí mezi stovku nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny.

Začnu netradičně - plným souhlasem s komentářem Bohuliba. Tenhle film, protože než pohádkou bych ho opravdu nazval příběhem, je o lidských vlastnostech, nadějích, obavách a především o naplňování toho, oč usilujeme. Zde tolikrát vzpomínaný mor a opravdu dost sugestivní scéna je jen jednou z epizod, a pokud já si mám vybrat něco skutečně působivého, tak je to Orlandovo stvoření onoho prehistorického letadla, kterým s Martou uniknou před smrtí po svém zazdění do věže. Proto má závěr filmu tak silný, emotivní náboj, když si uvědomíme, že Orlando a jeho vize budou žít dál v Mayově postavě. Tenhle film je pro mě i osobní záležitostí a o pěti hvězdičkách jsem vůbec nemusel přemýšlet. Pohádka o putování je klasickou ukázkou toho, že opravdu dobrý film lze natočit i bez milionového rozpočtu. A jen na závěr - to, že se něco jmenuje pohádka, ještě nutně nemusí znamenat, že to pohádka je. Můj názor je ten, že ono slovo v názvu spíš zdůrazňuje fakt, že pohádkou můžeme nazývat věci, které se nám zdají neproveditelné - dokud se je nepokusíme udělat.

Filmu asi nejvíc ublížila jeho délka, proto byl dokonce v televizi vysílán jako dvoudílný, z toho důvodu se první část, zabývající se profily jednotlivých pilotů a letušek stala poněkud nestravitelnou (nakonec o něco podobného se pokusil Friedkin ve Mzdě strachu a produkce mu začátek filmu s profily hrdinů brutálně sestříhala). Druhá část už má švih a pominu-li některé technické nedostatky, tak i spád. Co se týče oprav Iljušina během letu - nehodlám to komentovat, ani kritizovat, protože nejsem odborník a nikdo mi dodnes neřekl kategoricky: "Tohle je pitomost, prakticky to není možné!" Oni ani opěvovaní Američané ve svých filmech nelítali vždycky s letadly tak, jak by se mělo a dělali s nimi věci, které postrádaly logiku. Takže i když to nejsou čisté čtyři hvězdy, dávám je, snad i z nostalgie, na kterou snad už mám trochu právo.

Četl jsem tu několik vzdechů, že se tenhle film táhne, nemá patřičný počet davových scén, chybí mu akce. Nechci se takových hodnotitelů dotknout, ale poněkud jim uniklo, KDE a CO se ve filmu odehrává. Ona Ďáblova dílna byl skutečně svět sám pro sebe. Proto nelze čekat dramatické pokusy o útěk a nervně drásavé scény. Já naopak oceňuji přirozenost a civilnost filmu a ukázku onoho těžkého rozhodování, zda se pokusit přežít i za cenu výčitek (ač nikdo z bloku 18. a 19. nevěděl, jestli vůbec bude mít příležitost si něco vyčítat) nebo zda statečně zemřít hrdinskou smrtí. Poválečná generace tohle nikdy nemůže posoudit. Pro mě je to jeden z nejpřirozenějších filmů právě proto, že neplýtvá efekty, nepřekrucuje děj do nepřirozenosti, ale nechá ho plynout právě i s těmi zdánlivě nicsenedějícími plochami. Jak tu bylo řečeno - Oscar je ve správných rukou. A neodpustím si jeden rýpanec - podstatná část autorů zámořské produkce válečných filmů by si měla tenhle film pouštět jako povinnou instruktáž.

Na tenhle film máte možnost se dívat dvojíma očima - vypnout mozek a věřit tomu, co vidíte. Pak se zrovna tak budete nadšeně tvářit u Pirátů XX. století nebo Posádky v ohrožení. Nebo se budete tvářit jako intelektuálně procitnuvší klony ve filmu a pak vám budou od okamžiku, kdy se Lincoln prosouká do nepřístupného oddělení kanout slzy. Těžko říci jaké. Je mi jasné, že hlavní hrdinové přežijí bezpočet úderů a havárií tak, že Ewan McGregor má na skráni povinný šrám a Scarlett Johansson ani ten ne, žádné další pohmožděniny, zlomeniny a podobně. Ovšem pozor, možná se mýlím a klony jsou gumové, což by vysvětlovalo pád ze 70. patra celkem bez větší újmy. K tomu přidáme drsného nájemného vraha, který odchází v zářícím slunci a vydává se hledat do citlivě hezčího světa nový smysl života, nejspíš bude pečovatelem v domově důchodců. U některých oblastí americké produkce mě nepřekvapuje hustota nelogičností a nesmyslů na jednu filmovou minutu, jenže tenhle film nemá kromě nich téměř nic. Ani žádnou varovnou myšlenku, jen prázdný a rozmáchlý efekt. Nakonec ono se to hezky rýmuje s jednou scénou - když se dá vyhodit zničením klonů 200 miliard dolarů, proč by se o něco menší kapitál nedal vyplácat na podobný film. Takže pokud dávám jednu hvězdičku, tak to je ocenění odvahy, že s tímhle někdo vůbec vylezl na světlo, které v závěru tak krásně prozářilo finále. A teď mě omluvte, jdu se dívat na Sexmisi. Tam byla aspoň sranda.

Při shlédnutí tohoto filmu si vždycky vybavím jedno nesmírně pravdivé rčení - zázraky se dějí, ale neopakují. A taky jsem si připomněl spoustu jiných zázračných triumfů, které vyrazily lidem dech, ale jejich autoři už nedokázali nikdy rozbít tu pravdu, že šlo o příznivnou shodu náhod a prostě byli v "pravý čas na pravém místě". Ať to byl Bob Beamon a jeho fantastický skok na OH 1968, vítězství řeckých fotbalisů na ME 2004, olympijské medaile krasobruslařek Oksany Bajul (1994), Tary Lipinske (1998) či Sarah Hughes (2002) a přehršel dalších případů. Je samozřejmě jednodušší se vybičovat pro jednorázovou akci a před a po ní nemuset nic dokazovat. Ale tady nechci hodnotit aspekty sportovní, nýbrž filmové. Na to, jak si Američané potrpí na svoje "true story" je tenhle film natočen ještě velice slušně, i když nejvíc trpí právě oním nadsazeným patriotismem. Ale stejně jako německý film o slavném vítězství jejich fotbalistů na MS 1954, které tehdy taky nikdo nečekal chápu, že oslava neuvěřitelného triumfu byla skutečně jen otázkou času. Takže jsem si u jednotlivých zápasů ani nekousal nehty nervozitou, ani nepočítal čas, ale připomněl si dobu, kdy hokej nebyl doménou milionářů, jejichž konto bohužel často neodpovídá počtu nastřílených gólů. A protože kdyby Rusové chtěli natočit podobný film, díky počtu jejich vítězství by to vyšlo na seriál, budu očekávat, zda se rozhoupe naše malá vlast a složí poctu hrdinům z Nagana.

Absolutorium!!!! Nevím, kolik lidí v tehdejším ČSSR mělo možnost vidět tuhle záležitost živě, ale já to štěstí měl - a paradoxně díky vojákování v pohraniční oblasti. Takže jsem viděl 75 % téhle nádhery naživo, se všemi prostřihy na zdravice jednotlivých skupin (např. rakouského Opusu, ale i vynikající příspěvek sovětské skupiny Avtograf, na naprosto nesetimentální klip Drive od sestavy The Cars). Bylo to neuvěřitelných 13 hodin hudby, a já byl neskutečně šťastný, že se z toho celkového množství podařilo na čtyřech DVD dát dohromady aspoň část téhle podívané. Dle mého názoru je Live Aid vedle Harrisonova Concert For Bangla Desh zásadním milníkem světové hudby a Bobu Geldofovi a jeho přátelům patří skutečně víc než všechna možná poděkování.

Ve skutečnosti 4,75. Ony výtky, že kluky hráli třicetiletí... to je vždycky dost složitá záležitost. Vzpomeňte na kultovní filmy Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Kolik bylo tam třeba takovému Peškovi nebo Filipovskému, kteří hráli septimány, tedy vlastně ještě teenagery, a oběma bylo taky přes třicet. Spíš bych řekl, že pokud se na film dívá dospělý, vidí ten rozdíl daleko ostřeji než děti, kterým byl určen. Mně spíš vadilo, pokud něco, tak že Rychlé Šípy, tak krásně v barvě vyvedení Janem Fischerem, byli vlastně všichni stejně velcí, a když si ve filmu stoupl vedle sebe Mirek (Jiří Lukeš) a Rychlonožka (Martin Kapoun), tak bych řekl, že je mezi nimi rozdíl dobrých deseti let. Jako největší nedostatek jinak vynikajícího seriálu (měl jsem to štěstí, že jsem ho jako školou ještě nedotčený jinoch viděl a moc dlouho jsem pak nechápal, proč ho nemohu vidět znova) považuji zmatenou kombinaci knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Vím, že to pan Bočan vysvětloval, ale s ohledem na napsanou předlohu to je škoda. Jinak nemá smysl hodnotit kvalitu předlohy, je tam spousta nadnesených věcí, ale ruku na srdce - kdo jednou Foglarovi propadne, bude se k němu vždycky rád vracet. Stejně jako k tomuto seriálu. "... když natočíme ježka nejdelším ostnem nejširším otvorem klece..."

ZAZ opět ve vynikající formě. Těch špílců a dobrých narážek je tam plno, a jestli některé nejsou zrovna fantastické, to se nepovede ani větším dílům, která si opravdu hrají na umění. Onu jednu hvězdičku ale spravedlivě srážím za některé vtipy, které se poněkud opakují nebo jsou hodně čitelné, což však celý film vůbec neshazuje - je jich tam minimum. A nejlepší moment celého TOP SECRET! ??? Pro mě určitě scéna, kdy Nick popisuje Hillary dosavadní děj filmu (tedy Val Lucy) a ona reaguje "Takový příběh je jak z nějakého špatného filmu" - a následuje onen neopakovatelný pohled do kamery. Tvůrci některých rádobyparodií by se měli na tomhle filmu učit!