Popluh

Perfektní obsazení, ještě lepší soundtrack a pár zajímavých dějových linek. Parádní zachycení uvolnění mravů a kultury a touhy po větší svobodě a snaha o přiblížení se hudebním vzorům, která ale, jak film výborně zachycuje, je možná jen s absolutní "sebestředností". Jakékoliv braní ohledů na okolí či sebe nebo projevování citu pak staví velkou tlustou zeď přes cestu za novým Ianem Curtisem. Jedinou, bohužel však podstatnou věc, kterou můžu vyčíst je pak jakási tématická roztříštěnost. Jakoby tvůrci sami nevěděli na co se víc zaměřit a tak jsou jednotlivé úseky servírovány poměrně nerovnoměrně. I tak ale... PÍČA SATAN ANARCHY KOMANDO! 80 % P.S.: Komu se Mladí rebelové líbí, tomu nezbývá nic jiného než sáhnout po velice spřízněném kanadském Daru od boha.

Šílená béčková jízda plná nezapomenutelných hereckých výkonů, hlášek a tradičně přepálené brutality, která definitivně potvrzuje, že Robert Rodriguez i přes ty "drobné" úlety stále ještě vlastní koule o velikosti Mexika. Tenhle film prostě, narozdíl od Ameriky, nezná hranic a v Rodriguezově Grindhouse světě je zkrátka možné vše. I to, že Machete SMSkuje. 80 %

Pro skalní fanoušky sice jen taková zkratka, která ale přesně vystihuje ducha a podstatu skupinu a navíc disponuje řadou velice zajímavého obrazového materiálu. DiCillo to rozhodně poskládal dobře a na poli slabé hodinky a půl se zaměřil na ty správné body. Komentář Johnnyho Deppa je pak jedině velké plus.

Povedená a hlavně skvěle natočená dramedy s výborným obsazením, která navíc dokáže solidně zasáhnout.

Experiment s divákem. Haneke nejdřív nastíní celkem klasický vypadající thriller o výtržnících v domě, ale tak jako se ta úvodní rodinná idyla zvrhne v thriller, tak se i klasický thriller zvrtne dál. Divák uspaný vlastní představou o odhalení budoucího vývoje ani nepostřehne ten moment, kdy se mu Haneke vplíží do pokoje, vyhne se popcornu sem tam popadanému po podlaze a z opěradla pohodlného křesla odcizí ovladač. Tím v podstatě převezme nadvládu a z televizní obrazovky se rázem stane zrcadlo, které odráží samotného diváka skrytě i otevřeně toužícího po násilí, jehož přímému zobrazování se ale Haneke výborně vyhýbá. Hlavní hybatel děje se nebojí otáčet do kamery a oslovovat přímo diváky, čímž z různých úhlů pohledu paradoxně zvyšuje i snižuje autenticitu "filmu" zároveň" a nejen, že tak diváka vytrhuje z filmu ale zároveň mu dává pocit, že se na všem také podílí. Právě tou svojí (ne)latentní krvelačnou a sexuální touhou. Někdo na tuhle zvláštní hru přistoupí, někdo odejde, někdo nemá problém s každým zákoutím svého charakteru, někdo klíče od 13. komnaty záměrně či nezáměrně skrývá.

Snímek těžký k hodnocení. Zajímavě natočené psychologické S/M porno s fantastickými herci, které nabízí bohaté interpretační možnosti, velký kus Triera samotného a opodstatněné a tím pádem v žádném případě ne samoúčelné naturalistické scény. Celkový dopad na diváka je mnohdy až neúnosný, psychologicky mrazivější film z úvodu se rázem mění v survival horor s výraznými prvky surrealismu po celou dobu a na neinformovaného diváka může Antikrist zapůsobit jako rána špalkem do koulí. Trier výborně buduje atmosféru snímku, kdy i nuda (a že se v pár pasážích dostaví) ve výsledku pracuje pro film protože ve výsledku přidává na té drásavě neúnosné atmosféře snímku a navíc umožňuje film analyzovat i v jeho průběhu. Diváka tak v podstatě od druhé poloviny drží mezi fascinací zobrazovanými věcmi a nutkáním okamžitě utéct/film vypnout a nikdy víc se k němu nepřiblížit, což samozřejmě nabízí některá nerelevantní hodnocení a odsouzení, přestože právě ty pocity jsou jedním z klíčových důkazů že to skutečně funguje a takový divák tak v podstatě tvůrci vyčítá vlastní slabost. Film opravdu končí velkým psychickým vypětím (jak postav, tak diváků) a atmosféra se diváka nepouští ani po jeho zhlédnutí, spíše naopak - nutí ho nad filmem přemýšlet. Ať už je to jakkoliv, Trier je dozajista velký režisér s ještě většími problémy.

Dovolím si zatím zhodnotit úvodní show, která mě příjemně překvapila. Super neotřelé moderátorské duo, dost možná nejlépe složená porota a hlavně výběr zajímavých lidí v přenosu. Bylo by to spíše na 3*, ale během pořadu jsem párkrát pro porovnání přepnul na konkurenční nováckou Talentmánii a to co jsem tam viděl mě definitivně utvrdilo v tom, že Prima předvedla silný nadprůměr na poli televizní zábavy.

Žádný velký fanda U2 nejsem, ale ty jejich největší hitovky samozřejmě dobře znám a byl jsem zvědavý jak se předvedou ve stínu monstrózního pódia (a taky ve "stínu" mých oblíbených předskakujících Muse). No a musím říct, že jsem byl příjemně potěšený. Pódiové vychytávky, osvědčené hity, kapela ve formě a všudypřítomná politika, to jsou prostě klasičtí U2 a já si je více či méně užil od prvního do posledního songu. Být fanda, je mé hodnocení asi maximální. P.S.: Ve vší úctě k Bonovi a fanouškům si nemůžu pomoct, ale Where the Streets Have No Name v podání Muse feat. the Edge na letošním Glastonbury 2010 mi přišla mnohem mnohem lepší.

Povedený sci-fi thriller z 50. let, kterému svědčí hlavně výborné herecké výkony všech zúčastněných. Úvod filmu by se sice mohla zkrátit na úkor fáze "přeměn", ze které by se pak dala vykřesat mnohem větší atmosféra a paranoia, i tak ale Siegel se svým týmem neselhal a v závěrečné části filmu dokázal diváka až do konce udržet v napětí.

Klasika, která i přes určitou efektnost nekašle na psychologii postav. Claude Rains zvládá svým hlasem ztvárnit dokonalý portrét šílenství, o zbytek se starají trikaři, kterým se povedlo dobu několikanásobně předběhnout dobu. Veškeré efekty tak působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. Díky krátké délce má navíc Neviditelný muž opravdu vysoké tempo, možná až moc vysoké na úkor atmosféry. I tak ale rozhodně film, který stojí za pozornost a kterému ty desítky let od jeho vzniku neubrali vůbec nic. 80 %