Popluh

Woody Allens meets Jim Jarmusch meets David Bowie. Podvratná a chytrá indie komedie s až (ne)příjemně živými postavami.

Film, který zabil vlastní potenciál. Miliony utopené v "tvůrčích neshodách" spíš než ve výsledném filmu, na kterém je hlavně znát nejistota ve vedení příběhu, což ale není Forsterova chyba, protože původně nejspíš vyprávěl tak trochu jiný příběh. Jeho režie je jinak parádní, velké CGI celky se nesnaží nijak prodat a pojímá je místy až nezvykle civilně, nechybí tomu atmosféra nebo napětí a některé scény jsou dechberoucí. Brad Pitt hraje jako o život, respektive o ty milony, co do toho narvala jeho společnost Plan B, a potvrzuje svoji (vlasovou) univerzálnost v posledních letech. On ani ten konec není špatný, jen je na zbytek filmu naroubovaný hodně špatným konstruktem. Isolated System od mých oblíbených Muse je jako hlavní motiv perfektní pro většinu situací, použít ale v závěrečných titulcích disco verzi disco songu (byť dokonalého) Follow Me místo Uprising, to už je napováženou. Z kvalitativního hlediska se jedná o jakousi (nezaslouženou) remízu. Šance na výhru byla velká, ale zůstala u producentského stolu, potažmo ve střižně. Nicméně Unrated verze celkový dojem vylepšuje.

Mám rád sportovní dramata, mám rád všechen ten patos a klišé, mám rád oddechové romantické filmy, mám rád všechen ten patos a klišé. Mám rád Clintův "pop-nihilismus" cynického důchodce, jeho patos i klišé které s přehledem utáhne. Není to dokonalé, ale na nic si to nehraje, je to předvídatelné, ale mozek vás z toho bolet nebude, je to šablonovité ale za srdce to chytne a je to tak dokonale obsazené, že si to zaslouží i tu nezaslouženou pátou hvězdu. Not so guilty pleasure. A sportovní filmy beru jako ty správné pohádky pro dospělé a poslední dávku naděje, že jsem úplně nepropadnul cynismu. Všechno v nich končí tak jak má, k mé naprosté spokojenosti.

Brandon se potatil. Vizuálně chladné a podmanivé psychologické drama které rozhodně není myšlenkově prázdné. Jediné, co mě ale trošku zaráží (a možná i zklamává) je fakt, že Antiviral působivou psychologickou stránku nedoplňuje fyziologickou nepříjemností. Což by Cronenbergovi staršímu (a že se Brandon ani srovnání vyhnout nemůže) na začátku kariéry rozhodně problém nedělalo. I tak ale podařený film a velký příslib do budoucna, zvlášť poté co se tatínek pomalu ale jistě přesunul spíše na akademické pole.

Nebe konzumní společnosti aneb stepfordská panička zasazená do katalogového ikea domu a práce účetního. Dlouhý rozvleklý film u kterého vám každý úsměv zhořkne na tváři ještě dřív, než se na ní stihne usadit. Severská dystopická alegorická depresivní vize západní společnosti.

Přesně to, co slibovali první teasery a čeho se zdál být dohled Nolana zárukou, se ve výsledku nekoná. Místo prokreslení charakterů postav a jejich vzájemných vztahů, jejich psychologie a možnosti přidání výraznějších náboženských nebo ekologických rozměrů, se tvůrci rozhodli všechno podřídit prostoru třetímu a těžkotonážní akci, která se ale kvůli své přehnané monstrozitě utápí v nezáživných digitálních celcích a nečitelných detailech za zvuků Zimmerových ohlušujících perkusí. Přitom potenciál ten film má, bohužel ho ale utopil v přeplácaných a prázdných akčních scénách, kde vám na postavách zkrátka nezáleží. Jen samotné zničení Kryptonu a Supermanovo dětství (zřejmě to nejzajímavější na celém filmu) by si zasloužilo vlastní film, souboj se Zodem o Zem a víru lidí by mohl přijít až v nevyhnutelném pokračování. Takhle se vše odehrává v chladných Malickovských flashbacích a veškeré vedlejší rodičovské, novinářské a vojenské postavy jsou naprosto archetypální, aby se film nemusel soustředit na jejich prokreslení, ale na to "hlavní" - destrukci v masovém měřítku. Uspěchaný návrat největšího superhrdiny se stal prázdným a špatným filmem bez špetky psychologie, který to nejzajímavější, co postava Supermana nabízí, potlačil do pozadí a pár rodičovských frází a zaměřil se na to nejméně zajímavé, co v podstatě nezničitelná postava nabízí, tedy akci. Superfail.

Krásně natočený poetický příběh vyšeptaný do díry v chrámové zdi. Vizuální schránka jako chrám, ukrývající pod povrchem erupce emocí, které se na povrch dostanou jen jako lehké záchvěvy. Mistrovsky zrežírované a s dokonalým soundtrackem. Ne náhodou si Tom Ford k Single Manovi přizval Shigeru Umebayashiho.

Poslední vládce větru jen nudil, Po zániku Země k tomu přidává i výsměch. Shyamalan dostal konečně peníze na původní verzi Stalo se, ale na dostřel se tentokrát dostal maximálně tak filmu s potenciálem zničit kariéru obou Smithů. Což není zrovna málo. Když scéna, která mohla být tou nejlepší a nejemocionálnější ve filmu (což sice nic moc neznamená) místo vizuální verze nabídne pouze tu ústní s důrazem na popis vizuálních vjemů, navíc hraničící s trapností, tak je něco špatně. A řekněte mi, jak je možné, že lidstvo je schopné obsadit vzdálenou planetu ve vesmíru, cestovat červími díramy a mít spoustu hi-tech hraček, ale není schopné vyvinout oblek, který by překryl lidský pach? Zvlášť když na tom záleží jeho přežití? Shyamalan je režisérským Benjaminem Buttonem, začal na dospělém vrcholu a postupně se propadl až k dětské naivitě a nesmyslnosti. A něco mi říká, že ještě neskončil. Utopených 130 milionů, které ve filmu nejsou vidět ani z poloviny.

Blockbuster s velkým B a jeden z těch filmů, pro které byl stvořen IMAX formát. Paralelní universum vyneslo podceňovaný Star Trek z nerdovských hlubin na vrchol současné vysokorozpočtové produkce, což je především Abramsova zásluha.

Netroufnu si říct, kolik titulů z kolika oborů člověk potřebuje k plnohodnotnému užití si filmu a následně možnosti film trefně okomentovat, nicméně je mi jasné, že k odsouzení filmu není potřeba žádný. Mě zůstala jen čistá fascinace a okouzlení, ať už Helen Mirren nebo úchvatnou vizuální stránkou.