Popluh

Spektakulárně spektakulární ejakulát toho, co na dnešním Hollywoodu nesnáším. Luhrmann se totálně minul s předlohou v těch nejdůležitějších stránkách a nabízí digitální hiphopový videoklip který je ve skutečnosti jen prázdnou manýrou, kterou nemůžou zakrýt ani přesně vybraní herci. Z těch kamerových přeletů se mi už ke konci dělalo zle, přitom v úvodu ten film alespoň trošku fungoval. Luhrmann zhruba prvních 40 minut jakoby točil druhé Moulin Rouge a nabízel alespoň dekadentně ujeté a místy odvazově natočené párty dávající v několika okamžicích vzpomenout na to lepší z jeho muzikálového opusu magnum. Když ale pak zjistil, že vlastně točí Gatsbyho, započali subjektivně zhruba tři hodiny polocelků na herecké obsazení diskutující ve sterilních autech, sterilních zahradách nebo sterilních pokojích, které zřejmě nebyly sterilní natolik, aby se jim ještě nehodilo nějaké to digitální přilepšení. Luhrmann zkrátka potvrzuje to, co načal už v Austrálii, že bez moderních filmařských postupů a velkorysého rozpočtu umožňujícího digitální hrátky by byl absolutně nezajímavým režisérem, který si vším zmíněným musí pomáhat k nějaké stylizaci, o to hůř když točí film kterým se snaží dát poctu době. Zkrátka utopené peníze, protože za tu neuvěřitelnou částku (hovoří se až o 200 milionech dolarů, se kterými ale učetní u Warnerů kouzlili až k oficiálně přiznaným 105) si dovedu představit minimálně čtyři verze Gatsbyho od mnohem zajímavějších režisérů jako Sam Mendes (Nouzový východ), Tom Ford (Single Man), David Cronenberg (jehož Cosmopolis je v knižní i filmové verzi jakousi postmoderní verzí Gatsbyho a myšlenkově k němu má blíž určitě víc než Luhrmannův digitálně navoněný exkrement) nebo Woody Allen (Půlnoc v Paříži).

Nějaké chyby to má a u některých jiných dokumentů by to mohli být chyby dost podstatné, ale tenhle dokument je svoji emocionální silou neuvěřitelné hudební pohádky všechny vymaže. Je to chytře vystavěné a pěkně natočené a Rodriguez a jeho nadšení jihoafričtí obdivovatelé to utáhnou od začátku do konce obrovským charismatem a upřímností. Emocionální pecka která na letošních Oscarech neměla obdoby.

Obsahuje spoilery. Parádní Soderberghova režie, bohužel Burns jako scenárista buď začal brát prášky až v půlce scenáře nebo je v tu dobu vysadil. Jinak si ten banální lesbický komplot do háje posílající zajímavě rozehrané drama o současné psychologické praxi a vlivu farmaceutik na něj těžko vysvětlit. Áčkově natočené béčko, u kterého zabolí, že si na něco víc jen nehrálo, ale že minimálně do poloviny mělo v ruce všechny triumfy zajímavého a chytrého filmu, od druhé poloviny banálně utopeného v zápletce, kterou by neunesli ani Dannyho parťáci. Soderbergh má ale digitál v ruce a oku možná ještě víc než Fincher.

Nicolas Winding Refn se svojí snahou o jakéhosi post-Kubricka boduje tak napůl, Tom Hardy jako sofistikované monstrum pořád.

Definitivní konec šancí na novou hororovou legendární sérii. Po neuvěřitelné jedničce a ploché, ale ještě relativně zábavné dvojce se duo režisérů rozdělilo a následující dva filmy si každý natočil sám. Jak dopadl Balagueró je sice ještě ve hvězdách, ale vzhledem k tomu, s čím se vytasil Plaza, si jen těžko dovedu představit něco horšího. Totální degradace série a nechutně dysfunkční film, který v nudném a povinném úvodu stále sází na "found footage" styl aby se ho po rozjetí akce okamžitě zbavil, čímž jenom umocní vlastní nemohoucnost. Zbytek se snaží o nějakou stylizaci ale zoufale se mu to nedaří a celé to v podstatě působí jako výplod zběhlého studenta církevní školy, který v poměrně pozdním věku objevil masturbaci a laciná hororová béčka. Totální zabití série, která už po dvojce měla na kahánku.

Still alive... I po pátém zhlédnutí stále perfektní zážitek. Cameron Crowe naservíroval výborný dokument, na základě kterého jsem následně zažil jeden z nejlepších koncertů na vlastní kůži. Když člověk vidí a slyší Pearl Jam živě, úplně pochopí všechny ty fanoušky kteří s nimi projezdí klidně půl světa. A pocit z tohohle dokumentu je v podstatě stejný. Srdcová záležitost.

Asi tak jako jsem u Příběhu Alvina Straighta nechápal, že to točil Lynch, u This Must Be the Place nechápu, že to netočil. Krásně natočená gotická road movie o hledání kořenů jednoho divného samorostu, která strhne obrazem, hudbou, obsahem a samozřejmě i neuvěřitelným výkonem Seana Penna. Evropský art který je zvláštní tak přirozeným způsobem, jak to snad uměj jen na starém kontinentu (a i tam jen místy).

Kvalitní a jiná "bourneovka" která je víc jiná než kvalitní, což ji v mnoha očích v kontextu série (možná trošku neoprávněně) sráží. Je nutno podotknout, že z Bourne Legacy se kvůli produkčním sporům stal místo sequelu spíš spin-off odehrávající se v podstatě ve stejném bodě jako závěr trilogie. Gilroy si to celé pohlídal co se týče herců a příběhu, po režijní stránce ale za Greengrassem ztrácí snad ve všem. Nenechte se zmást, scénář je vystaven v podstatě identicky jako u výchozí trilogie, ale tam kde by Greengrass dechberoucím způsobem natočil i dialogovou výměnu hluchoněmých, Gilroy se svým klasickým statickým režijním stylem výrazně zaostává. A kvůli ztrátě paradokumentárního looku nefunguje i pocit reálného času, tak specifický pro Greengrassova Bournea. A díky tomu je i závěrečná honička v Manile zkrátka jen chabým odvarem Tangeru z Bourneova ultimáta. Což ale neznamená, že by byla špatná. Zkrátka jen nevykročila ze stínu, což se dá v podstatě říct o celém filmu. Ten má ale i tak do zbytečného počinu hodně daleko a to i v kontextu celé série. Gilroy jako režisér se ale hodí spíš do menších politických thrillerů.

Klasický patriotický výplach hodící se na chlastací hry typu dej si panáka vždy když se v záběru objeví americká vlajka. Po dvaceti minutách budete v takovém případě naladěni na správnou vlnu a bude vám úplně jedno jak je to všechno neoriginální, blbé a chování postav absolutně nelogické. Střízliví to budou mít o něco těžší, ale film je tak zábavný a na nic si nehrající, že na jeho hru přistoupíte i bez několika promilí v krvi. Butler se pomalu ale jistě začíná vracet zpátky.

iBlbost. Až začne Apple vyrábět domy a nábytek, bude Kosinski určitě kandidovat na hlavního návrhaře nebo jim alespoň točit reklamy. Tam by se jeho chladný vypiplaný vizuální klystýr mohl víc než hodit. Na poli celovečerního filmu ale tahle splácaná blbost s příběhem tak na patnáct minut (když film navíc nejlépe funguje v momentech kdy se mu obloukem vyhýbá) má sotva co dělat. Zvlášť když se v podstatě jedná jen o jakýsi k uzoufání natahovaný překombinovaný vysokorozpočtový remake Moon (a že ani ten moc příběhové originality nepobral). MacBřídil Kosinski už vyhodil oknem 300 milionů dolarů a ještě se nedostal ani na dostřel dobrému filmu.