KlárkaS

Koně nemám ráda. A ještě víc lidi, co na nich jezdí. Jsou totiž dost divní. Ale, tady to je jiný, tady milujete jak toho koně tak všechny lidi, co se s ním zapletou. A to je důležitý říct, není to jenom o Joeym, ale spíš Joey funguje jako taková spojka mezi různými lidskými osudy. Obzvlášť bych chtěla vyzvednout tu scénu kdy se anglický voják a ten německý snaží vyprostit Joeyho z ostatného drátu. Plus tam máte nádhernou hudbu od Johna Williamse a uroníte spousta slz, kterých nebudete litovat. Ale no tak, všichni chceme vidět tyhle příjemný filmy :')

Od teď řídím jenom s párátkem.

příště bych nepřekládala nerd jako úchylák, protože cílovou skupinu to v sále docela pobouřilo:)

Po prvních 30 minutách jsem si řikala: 'a sakra, tohle je nejlepší film za poslední tři roky'. celou dobu jsem měla husí kůži, slzy v očích, bylo to rychlé a krásně natočené, celé to působilo jako jeden dlouhý hudební videoklip, tak jak to Ayoade dobře umí. Jenže.. Po těch 30 minutách tomu jakoby došel dech, najednou to už nebylo tak nadneseně vtipné a vystihující všechny naše vztahy a problémy, ale stal se z toho jenom artovej hipsterskej film. Hudba Alexe Turnera ale byla božká. Když to skončilo, už to to byl jenom průměrnej snímek, ale za ten začátek a hudbu si to zaslouží 4 hvězdy.

jak tak koukám na všechny ty pozitivní komentáře, tak mám docela strach sem napsat, jak moc mi to přišlo špatný. I když, špatný není asi úplně to správný slovo. Obrazově to bylo úžasný. Párkrát mi z toho přeběhl i mráz po zádech. Ale.. Asi nejsem dostatečně alternativní na to, abych pochopila, co je tak hrozivě božského na tom, jakým způsobem jsme se na ten konec světa připravovali... A jedno btw na konec: Trierovy filmy mám ráda.

jo, je tam hipster voják, takže 1*.

Matt Damon v sexuální scéně. To nechcete!

Bezmocní lidi v zoufalých situacích se automaticky nerovná dobrý film. Iňarritu se opakuje a vidět (stejnou) emocionální scénu se ztlumeným zvukem je cool, ale ne, když to vidíte počtvrtý.

Viděla jsem už hodně filmů od Woodyho Allena, ale většinu jsem jen chladně proseděla a nechápavě koukala na smějící se lidi kolem mě. A asi stárnu, protože u Whatever Works jsem se pohybovala ve škále od širokého úsměvu po nepřestávající smích celých 92 minut.

Jednou za čas je přece pěkný podívat na pořádnou romantiku, ale ne takovou tu kýčovou, ve který hrajou pořád ti stejní herci a do pozadí vyhrávájí songy z Evropy 2. Tohle tady dlouho nebylo, James McAvoy je krásný, Christina Ricci roztomilá a celé to vyvrcholení s Hoppípolou od Sigur Ros je nádherné.