poz3n

Výborná, chvílemi trochu melancholická dekonstrukce filmu noir a klasických hollywoodských gangsterek. Vždy hodně oceňuji filmy, ve kterých se postavy a děj nechovají očekávaným způsobem a chytře pracují s očekáváním diváka a zavedenými pravidly žánru. A právě to dělá z Key Largo nadprůměrně zajímavý noirový thriller. Hrdina se nechová jako typický hrdina. Pochybuje, dokonce se v jeden okamžik zachová zdánlivě jako slaboch. Hlavní záporák to samé. Jeho expozice je natolik netradiční, že ho divák vlastně může i litovat a svým způsobem mu fandit. Femme fatale neexistuje. Je zvláštním způsobem rozdělená na 2 přítomné ženské postavy, přičemž každá z nich dekonstruuje archetyp femme fatale jiným způsobem. Nora je pouze normální ženou s normálními pocity a emočně silným pohledem. Lauren Bacall je stále osudovou ženou, ale najednou v jiném, realisticky laděném úhlu pohledu. Claire naopak zlidšťuje pohled na ten klasický typ svůdné děvky, která se nebrání alkoholu a chlapům. Moment, ve kterém se za slíbený alkohol ztrapňuje hudebním číslem, to dokládá ze všeho nejlíp. Prostě už odzvonilo gangsterům, kteří chtěli všechno a všechno dostali, odzvonilo všem svůdným Gildám a odzvonilo hrdinům, kteří prostě byli hrdiny, aniž by o tom museli přemýšlet. Nakonec, všichni jsou jen lidé, a když přijde tropická bouře, je jí jedno, koho najde pod střechou hotelu. Je zajímavé, že Huston přivedl na svět takhle zajímavou reflexi žánru, který v té době vlastně ještě nebyl mrtvý, ba stále aktuální. 8/10

Hodně zvláštní film a i hodně zvláštní dokument. Málokdy se naskytne možnost vyprávět příběh postavy, která není ani typicky kladnou postavou, ale ani typicky zápornou. Chvilku má člověk pocit, že vlastně chápe, co Timothy Treadwell chtěl a proč to dělal, za pár okamžiků ale zas jen kroutí hlavou a ťuká si na čelo. Je to o medvědech, ale je to především o psychice a chování opravdu zvláštního člověka. Herzog dokonale manipuluje se všemi Treadwellovými známými a příbuznými, strhává je k až teatrálním výpovědím, ale nějakým zvláštním způsobem to do celého toho stylu vyprávění pasuje. Silné a zvláštní. 8/10

Dlouho si nepamatuji, že bych od premiéry filmu slyšel ze všech stran takové neutuchající ódy. Zákonitě jsem tak očekával něco velkého a výjimečného, zvlášť když je autorem Alfonso Cuarón, jehož Potomci lidí jsou pro mě osobně jedním z nejlepších filmů historie. Roma tak zcela logicky zůstala poněkud za očekáváním, ač nemůžu říct, že by pro mě byla tak velkým zklamáním, jako pro řadu lidí okolo mě. Cuarón nevypráví příběh, naopak se snaží zachytit životní okamžiky a momenty a za pomoci několika pojících linek dává dohromady dílo, které je především o pocitech a emocích. Je cítit, jak moc osobním snímkem Roma pro Cuaróna je. V mnoha scénách díky tomu dokáže zachytit vše, co zachytit jde, jindy ho naopak citová zainteresovanost trochu podráží a dělá z Romy větší bizar art, než by se asi slušelo. V několika momentech jsem se i docela nudil, jindy jsem byl naopak stržen vizuální obratností a Cuarónovou schopností manipulace s předkamerovým prostorem. Událostí roku pro mě Roma rozhodně není, výjimečným filmem ale bezpochyby je a bude. 7/10

Od Kursku jsem vlastně absolutně nic nečekal, o to víc mě překvapil poměrně silným emočním zářezem. Nejsem moc velký fanda těch velkolepých evropských koprodukcí. Většina z nich dopadá jako takový nemastný a neslaný mišmaš hollywoodské průměrné tvorby a nic moc zajímavého z toho tím pádem nekouká. Kursk navíc na první filmový pohled ničím zvlášť nevyniká. Průměrná vizuální stránka s množstvím (i když docela ucházejících) CGI dokreslovaček, tomu odpovídající styl vyprávění s několika se větvícími liniemi. Jenže příběh je sám o sobě natolik silný a zajímavý, že i v docela standardním filmařském provedení tlačí diváka úspěšně do sedačky. Postupně se navíc ukáže, že on ten Vinterberg přeci jen točí nadprůměrný biják, a že některé sekvence z hlavy úplně jednoduše nedostanete. Kursk je svým způsobem staromilsky odvyprávěný a ztvárněný katastrofický film, který působí na emoce diváka postupně, tak, jak se odvíjí vývoj postav a samotného příběhu. K hromadě věcí bych měl výtky a připomínky, ale divácký vjem ze silného citového zážitku u mě tentokrát vítězí. 8/10

Nedívím se, že většina diváků film buďto nesnáší, anebo je jím absolutně nadšená. A jak už to tak u mě bývá, já jsem někde v polovině cesty, přikloněn spíše k té pozitivní části hodnocení. Beautiful Boy je totiž fakt velká popina. Soundtrack tahající na první dobrou silné songy do těch správně silných momentů, poměrně bezstarostná kamera s poetickou paletou barev a celkové zasazení děje do finančně zcela zajištěného zázemí, kde mají rodiče prostor řešit jen ten jediný problém. To vše může působit dost povrchním dojmem, může to budit zdání, že takhle film o drogách prostě vypadat nemá, a že využívá ty nejprostší postupy k vydojení emocí. Ono to tak opravdu asi je, já jsem zároveň ale divák, který se podobným způsobem nechá občas rád unést. Vše zmíněné navíc lze obrátit i v pozitiva. Beautiful Boy totiž svým pojetím nabourává téměř všechna klišé drogových filmů a je tak poměrně originální výpovědí, jež se nezaměřuje na drogové fyzično, tak jak tomu bývá ve většině podobných dramat, ale na mezilidské vztahy. Logiku vidím i ve zvolené formě vyprávění, která poměrně bez ladu a skladu přeskakuje časový rámec a korepsonduje tak se zacykleností Nicovy závislosti i s bezmocností otce najít nějakou jasnou cestu k záchraně. Beautiful Boy je film s mnoha rezervami, využívá docela povrchní výrazové prostředky, ale zároveň nabízí docela svěží pohled na už dost vyčpělé filmové téma a i díky dobrým hereckým výkonům dvou hlavních postav dokáže zanechat poměrně silný dojem. 7/10

První polovina skvělá. Plná nápadů, dobrého tempa a skvělé animace. Kdyby to pak Ralf skromně zapíchnul někde na 90 minutách, zůstal by opravdu nadprůměrným animákem, který vyniká krásnou technickou stránkou a nenudí. Problém je, že děj se ve druhé polovině začne nesmyslně roztahovat, tempo filmu opadne, motivace postav a změny v ději přestanou být přirozeně logické a pokračování Raubíře Ralfa tak spadne do zcela průměrné a nudné podívané. Je to velká škoda, princezny jsou totiž super. 6/10

Už to prostě není, co to bývalo. Loro je naprosté plácání se ve zvolené formě. Vypadá to, jako když se Sorrentino snaží za pomoci naprosto stejných postupů natočit mix Božského a Velké nádhery, ale naprosto zásadním způsobem se mu to nedaří. Výsledkem je neskutečně úmorných 150 min, které ve své sebezahleděnosti navazují na Mládí a ukazují, jak vypadá tvorba filmaře, kterému jeho vlastní autorská forma vlezla na mozek. Sorrentino v podstatě točí všechny svoje filmy pořád stejným způsobem. Jeho přístup po celou dobu balancuje na hraně sebezničení kýčem, ale ještě donedávna dokázal sám sebe držet na uzdě. Kýč dokázal přetvořit v poetično a zvolenou formu podřídit filmu jako celku. Mládí a Loro podle všeho ukazují, že Sorrentino už překročil pomyslnou hranici příčetné filmařiny, a že se bude nadále stále hlouběji a hlouběji nořit do svého vlastního, kýčem přesyceného ega. 4/10

S tvorbou Petera Jacksona se zásadně míjím. Nemám žádný vztah k sérii Pána prstenů, nelíbil se mi ani žádný z jeho dalších filmů, včetně Pevného pouta, které nese několik spojujících motivů právě s filmem Nebeská stvoření. Ani u Nebeských stvoření mě nijak neuchvátila Jacksona práce s fantaskním světem obou dívek, nicméně zvolená režijní forma, práce s kamerou, herecké výkony a intimně drásavá atmosféra (pomrkávající chvílemi k rané tvorbě Petera Weira nebo třeba Guillerma del Tora) tvoří velice zajímavý a nezvyklý filmový zážitek, vrcholící nervydrásajícím závěrem. V kontextu Jacksonovy tvorby jsou tak pro mě Nebeská stvoření jeho nejlepším dílem a zároveň jediným filmem z jeho tvorby, který mnou dokázal pohnout. 7/10

Nikdy by mě nenapadlo, že remake klasického velkého muzikálu budu považovat za lepší film, než je originál. Jenže původní Mary Poppins je výjimka na výjimky a já jsem rád, že Mary Poppins se vrací nejde tak úplně ve stopách svého zdrogovaného a děj zcela postrádajícího bizarního předchůdce. Naopak, Mary Poppins se vrací je veskrze průměrným a obyčejným muzikálem, se vším dobrým i špatným, co k takovému označení patří. Songy nejsou příliš zapamatovatelné a po technické stránce nevybočuje film z hollywoodského průměru. Ještě horší je to s postavou otce (v původním filmu postava chlapce), který pro mě byl natolik odpudivým a sebelítostivým ztroskotancem, že jsem momenty v jeho přítomnosti doslova nesnášel. Naopak musím ocenit zpracování charakteru samotné Mary Poppins. Ta je v novém podání Emily Blunt mnohem sympatičtější a zábavnější postavou. Oproti původní Mary Poppins Julie Andrews je ta současná aktivním hybatelem děje a nepůsobí namyšleným a narcistním dojmem, nýbrž zábavně ironickým. Zdá se to jako malý rozdíl, ale v celkovém kontextu to pro mě osobně mění pohled na celou postavu a její přínos pro děj filmu. Ve výsledku je tak třeba ocenit, jak se s celým tím soustem tvůrci popasovali, protože jak už bývá zvykem, málokdy se vůbec stane, aby novodobý remake nějaké filmové klasiky vůbec obhájil důvod své existence. To se myslím nové Mary Poppins povedlo. 6/10

Nejlepší western od Brimstonu a pro mě osobně jeden z nejlepších filmů roku. Cooperovi se podařilo napsat neskutečně zajímavé a plnohodnotné postavy a obsadit je herci, kteří do nich dali naprosto vše. Výsledkem je tak výjimečně silný, plastický a výrazně melancholický zážitek, jemuž v mých očích chybí pouze trochu nákladnější výprava, která by celý příběh zabalila do ještě výraznějšího filmového obalu. V ten moment by Hostiles podle mého mohli v klidu aspirovat na přelomové dílo ve svém žánru a určovat další směr vývoje (anti)westernových bijáků. 9/10