poz3n

Napodruhé absolutní nadšení. Notorious je takový jeden velký "Hitchcock touch", který vyjma všech těch geniálních režijních momentů a legendárního MacGuffina, nabízí i nezvykle vrstevnatý ponor do emocí obou hlavních postav. U podobných filmů se mi málokdy stane, abych se s postavami natolik ztotožnil, že se o jejich osud opravdu bojím. Film má navíc svižné tempo, poměrně krátkou stopáž, takže absolutně nenudí. Cinefilní masterpiece a snad i možná TOP 5 Hitch (a když ne, tak TOP 10 zcela jistě). 9/10

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10

V podstatě půjdu s proudem a odsouhlasím ten většinový názor. James Gray se chvílemi pokouší diváka ohromit novou Vesmírnou odyseou, aby vzápětí sklouzl k béčkovému feelingu Horizontu událostí a dohromady to prostě asi nefunguje. Brad Pitt je samozřejmě fajn, ale ty malickovské promluvy jsou podle mě zbytečné. Film by byl silnější, pokud by myšlenky vyprávěl obrazem a ne monologem. Vesmírná Sci-Fi, obzvlášť ta, která ráda filozofují, patří mezi můj oblíbený žánr. O to víc mě mrzí, že Ad Astra mnou tak nějak profrčelo, ale vlastně nic moc nezanechalo. 5/10

Je mi to líto, Marhoulovi jsem fandil a na film se těšil. Předlohu jsem nečetl, takže hodnotím Nabarvené ptáče čistě jako svébytný filmový celek. Už samotný úvod, který by měl diváka chytit a zaujmout (zvlášť pokud po něm tvůrce chce, aby s ním absolvoval další 3 hodiny), je až překvapivě nezajímavý a filmařsky slabý (a to se bohužel týká třeba i kamery). A každou minutou se ukazuje, že tohle pojmenování naneštěstí přísluší celému snímku. Vynechám tu hromadu ostatních výtek a zaměřím se na tu, kterou vnímám jako nejzásadnější problém celého filmu. Marhoul se evidentně snaží využívat střih jako výrazový prostředek. Jenže z nějakého mně nepochopitelného důvodu staví poměrně rychlý rytmus střihu do kontrastu s pomalým tempem toho, co se odehrává v předkamerovém prostoru a vytváří tak naprosto bizarní a bohužel hrozně klopýtající (někdy až téměř amatérský) temporytmus. Namísto delších záběrů s menším počtem střihů, kdy by mohl mít film o hodinu méně a přitom by dramaturgicky fungoval jako Slow cinema (ke kterému se tvůrci v průběhu filmu svými odkazy několikrát hlásí), se Marhoul zřejmě rozhodl narvat do finálního střihu co nejvíc scén s tím, že když se bude rychle střihat, bude to dynamické a divák se nebude nudit. Za mě je tenhle krok opravdu výraznou chybou a troufám si říct, že pokud by se film přestříhal, byl by mnohem lepší. Zároveň by mě zajímalo, jestli tenhle způsob komunikace s divákem zvolili tvůrci schválně, nebo k němu byli dohnáni okolnostmi ve střižně, anebo nad ním třeba vůbec nepřemýšleli. Tak či tak, Nabarvené ptáče je film, který svůj potenciál topí především ve zvolené formě a s tím související komunikací jazyka filmu s divákem. 3/10

Film s obrovským potenciálem. Kdyby se, čistě teoreticky, scénáře chopil třeba Robert Zemeckis na konci 80. let, mohla z toho být dobrodružná kultovka na úrovni Návratů do budoucnosti. Takhle se bohužel jedná jen o zábavnou a nápaditou podívanou, která ale nenabízí žádnou tvůrčí či filmařskou nadstavbu. Celý ten prvotní nápad, tedy pokus nějak smysluplně zrecyklovat původní Jumanji do podoby 21. století je podle mě až nečekaně originální a funkční, nicméně, jak tomu často bývá, nedokáže dál dramaturgicky příběh rozvíjet tak, aby si udržel kostru, správné tempo a jistou střízlivost. Hlavně ve druhé polovině se děj klasicky láme do změti digitální akce, takže originalita a ta určitá staromilnost úvodního objevování světa a jeho pravidel ztrácí na důležitosti. Dospělé herecké kvarteto je fajn, naopak mě ale iritovalo béčkové obsazení mladých verzí. Na víkendová odpoledne naprosto dostačující zábava, mám ale pocit, že potenciál byl daleko výš. 6/10

Asi půjdu dost proti proudu, ale ve výsledku mě to bavilo o něco víc než první díl. Je to ale zásluha výhradně první poloviny, která fungovala k mému překvapení jako slušný distributor pocitů a vzpomínek, které jsem cítil u čtení knihy (to se v prvním díle téměř nedělo). Prvních cca 60 min je tak pro mě tím nejlepším/nejpřijatelnějším, co se v rámci To adaptací na plátně/obrazovce objevilo. To potkávání postav, ať už ve směru divák - postava anebo postava - postava, má příjemně umírněné tempo a jako příprava před velkým finále to funguje slušně. Naneštěstí, druhá polovina se mění v podobný CGI bordel, jaký si pamatuju ze sledování prvního dílu. Mizí jakékoliv divácké abstraktní pocity nalinkované na knižní adaptaci a celé se to stává defaultně generickým blockbusterem pro náctileté. A žádného dětského gangbangu se ani tentokrát nedočkáme. 6/10

Upřímně nechápu, jak dokázal John Frankenheimer na prahu sedmdesátky natočit tak svižný a kinetický film. Ta skvělá synergie nápaditě se pohybující kamery (v kombinaci se skvěle zvolenou ohniskovou vzdáleností objektivu) a dynamického temporytmu střihu dělá z Ronina formálně jeden z nejzajímavějších krimi thrillerů, jaký jsem viděl. Je z toho cítit stará škola Nového Hollywoodu a syrovost pohybující se někde mezi prvním a druhým dílem Jasona Bournea. Jako slabší stránku vidím scénář, který vlastně nemá moc co nabídnout a od poloviny filmu se spoléhá čistě na formální zpracování. To je ale opravdu natolik silné, že minimálně moji pozornost Ronin ty dvě hodiny udržel a dopřál mi příjemný, skoro až starosvětský thrillerový zážitek. 7/10

Rocky IV nabízí směs snad všech možných a představitelných filmových postupů a klišé, která dělají 80. léta tím esteticky patrně nejhorším desetiletím v historii kinematografie. Už jen propracovat se skrze naprostý WTF úvod s mluvícím robotem a pochopit kamarádství Rockyho s idiotsky namachrovaným Apollem Creedem roztáčí mozkové buňky na plné obrátky. Díky bohu za závěrečný fight, který je natolik absurdní a ideologicky nahajpovaný, že jsem z něj nemohl spustit oči. Hrozná podívaná. 4/10

Jako hejtr, který používání CGI v kinematografii kritizuje snad všude, kde to je možné, jsem paradoxně naprosto nadšený. Od Války o planetu opic jsem neviděl film, kde by využití fotorealistické animace dávalo výtvarný smysl. Vypadá to opravdu nádherně, chvílemi téměř dokonale. Příběh funguje stejně dobře jako v původní verzi (nicméně chápu ty, kteří tuhle novou verzi vidí jen jako naprosto zbytečný klon originálu) a v mnoha místech to dává funkční smysl i jako komedie pro dospělé. Za mě ideální rodinný film pro 21. století, který perfektně spojuje vizuální nároky doby, s archetypální potřebou prožít si a užít si příběh. 8/10

The Sun Is Also a Star je docela typickým představitelem takových těch intelektuálštějších hipsterských romancí, které se poslední roky sem tam vždycky někde vynoří. Často se v nich pracuje s motivem vesmírné osudovosti a střetem mezi vědecko analytickým přístupem k životu a prostým prožíváním toho, co život a láska přináší. Tenhle druh filmových romancí mě docela baví, ale povětšinou umírá vždy na stejné zádrhely. Herci jsou zajímaví, ale herecky tak úplně neválí, takže jediné, co to zachraňuje, je případná chemie mezi ústřední dvojicí. Kamera má tendenci vizuální stránce dodávat takový ten hipster nádech, takže to občas spíš vypadá jako film někde na instagramu, než kinematografie. Scénář je povětšinou jednoduchý a neposkytuje příliš vrstevnatosti a nějaké nadstavby, takže opět závisí na tom, jak ústřední dvojice mezi sebou funguje. The Sun Is Also a Star je za mě v tomhle ohledu průměrným filmem, kdy přináší několik hezkých momentů, kdy jsem si uvědomil, že oběma představitelům vlastně docela fandím, na jiných místech jsem naopak vnímal určitou tvůrčí a hereckou jalovost. Pokud každopádně The Sun Is Also a Star někoho zaujalo a chtěl by kouknout na něco podobného, nemohl jsem se zbavit srovnávání s filmem Comet (2014). 5/10