Lachtaan

Víla Amálka se stala neodbouratelným slovním spojením i pamětihodným seriálem pro nejmenší, já se ale raději odkláněl k trochu jiným pohádkám.

Pan Krbec a jeho strašidelní společníci v čele s kultovním Ruprechtem patří se svými příhodami mezi mou osobní topku mezi všemi viděnými Večerníčky. Vlastně paradoxně na všechny kousky, které mi nějakým způsobem naháněly hrůzu, vzpomínám nejraději.

Z té škály animačně obdobných Večerníčků (Rákosníček, Malá čarodějnice, Kubula...) dost možná nejslabší kousek, stále ale krásně nostalgický. S klidem na duši můžu říct, že i Štaflíka jednou budu pouštět mým dětem, už jen proto, abych je odradil od odpadních pořadů, které jsou pro tuto věkovou skupinu vyráběny v dnešní době.

Na kachně Matyldě se již dost podepisuje doba, ve které vznikla, protože jen málo seriálů pro nejmenší po novém tisíciletí se dokázalo vydrápat ke kvalitám těch postarších. A také asi proto, že si její příběhy tolik nepamatuju, nijak výjimečné nebyly.

Možná ještě víc, než samotný seriál, mi bavilo hrát kvarteto s jeho motivem, které jsme se sestrami mastili jako diví. Jiřina Bohdalová a její hlas naprosto nenahraditelní.

Zrovna na Rákosníčka a jeho konkrétní působení si již úplně nevzpomínám, na ten naprosto bezkonkurenční hudební podtext a rybník Brčálník se ale samozřejmě zapomenout nedá a jen ty zasluhují zelenému mužíčkovi plnou palbu v hodnocení.

Jeden z těch Večerníčků, na který jsme narazili zcela náhodou ve stojanu v supermarketu a já si ho hned na první dobrou absolutně zamiloval. Líbil se mi koncept, ve kterém jsme se v každém díle zaměřili na někoho jiného a epizody na sebe nepřímo navazovaly až do zdárného konce. Takhle mají vypadat hezké jednoduché pohádky.

Jak se na tak malém prostoru dal stvořit tak legendární příběh jedné milé loutkové rodinky. Hurvínek a spol. naprosto bez servítků definují moje dětství. Ať už svými seriály, tak i množstvím audiokazet nebo skutečných divadelních představení, se kterými jsem kdysi měl tu čest poměrně často.

Kdo nezná hamouna řezníka Krkovičku, jako by nežil. Nikdy nezapomenu na přerostlé okurky. Tak strašidelné scény, až jsem si je musel pouštět opakovaně. Asi jsem měl zvrácené choutky už v mých nejen filmových, ale i skutečných plenkách.

Kontrast mezi legendární znělkou a slavným Pučmeloudem ve mě vždycky mísil pocity radosti a absolutního strachu při sledování tohoto Večerníčku. Ta animace mi trochu děsivá přijde vlastně i dneska. Ale jako skoro 20letého mě spíš fascinuje, jen před těmi patnácti roky tomu bylo trochu jinak.