Lachtaan

Filmů o pirátech zase tolik není a není se čemu divit, když Gore Verbinski přišel kdysi v roce 2003 s revoluční dobrodružnou komedií, která se zapsala mezi filmové kulty. Když doháním Deppovy filmy, tak jsem si jej již stačil oblíbit v jinačích rolích a polohách, ale nelze zapřít, že má velkou zásluhu ve slávě a hlavně v neutichající pohodě, která při každém zhlédnutí sálá právě z tohoto filmu. K tomu mladičká, ale krásná a předem předpovězená talentovaná Keira Knightley a sympaťák Orlando Bloom. Třešničkou na dortu jsou dobové kostýmy a výprava, jež také nemají nikde moc silnou konkurenci.

Wahlberg je fajn herec, který perfektně sedí do ryze akčních filmů bez intelektuálnějšího poselství. A právě proto jsem jej já osobně vzal v novém pokračování bitvy o naší planetu na milost, třebaže většina skalních fandů shodila Age of Extinction už jen kvůli tomu, že se jej již nezúčastnil Shia LaBeouf. Už je to přehnané a nesmyslně přeplácané, ale vzhledem k Poslednímu rytíři jsem si to v rámci možností ještě užil.

Ještě že ty kluci z Linkin Parku dokázali stvořit tak legendární songy, které si bude svět navždy spojovat právě s první robotí trilogií. Nebýt těch excelentních hitú, neutvořil bych si zrovna k Transformers 3 stále tak dobrý, utužený vztah. Zejména bitva o Chicago mě jako tehdejšího fandu digitálního bordelu ohromně zaujala.

Možná už se schyluje ke guilty pleasure, ale druzí Transformers a většina screentimu v poušti mě bavila velkoryse a dodneška na ní vzpomínám jako na vynikající dvě a půl hodiny monstrózní neutichající akce, přímo stvořené pro oči malého příznivce Transformerů. Vždyť mi bylo 10-11, kdy jsem tuhle vřavu hltal v osobní premiéře. Už tehdy jsem si neoblíbil jen Megan Fox, ale také Joshe Duhamela.

Film s nejperfektnějším soundtrackem v historii, miluju i main theme k Počátku, Requiemu za sen, Prokletému ostrovu i Statečnému srdci, Transformers byli u mě ale úplně prvním filmem, který jsem z tohoto výčtu viděl a dodneška, i po těch 10 letech, co jsem je viděl poprvé, bych si mile rád pustil minimálně procítěný konec s proslovem Optima Primea s výtečným hlasem Zdeňka Maryšky s Arrival on Earth na pozadí. U téhle scény mi srdce plesalo při každém opakovaném zhlédnutí.

Už to tu bylo vícekrát, že se postavy v animovaném filmu vzhledem přiblížily onu herci či herečce, jež ji v původním znění namluvili. Ale v žádném záživném a vtipném animáku se to nepovedlo vypiplat do takové dokonalosti, jako právě v Shark Tale. I kdybych nevěděl, kdo jednotlivé rybky či parybky v originále nadaboval, Roberta De Nira nebo Angelinu Jolie bych poznal stoprocentně. Další z dlouhé škály filmů tohoto žánru, na kterých jsem vyrostl.

Podle všemožných zvěstí jeden z nejpovedenějších postapokalyptických filmů posledních let. Já se odhodlávám s tímto názorem nesouhlasit. A není to jen tím, že tenhle subžánr sci-fi už mě dosti omrzel, spíše proto, že jsem na I, Legend neshledal nic extrémně výjimečného. Nic, co by mě přesvedčilo o tom, jaký trhák to vlastně dle některých fanoušků byl. A to že ve filmu umře pes, jsme také viděli už vícekrát a v mnohem emotivnější formě.

Nejdřív jsem viděl roztodivnou verzi s Kellanem Lutzem, u níž jsem popravdě rád, že si ji pod svá křídla vzalo konečně Kino Barrandov, aby mu ukázalo, do jaké škály je hodna. O pár měsíců později vyšla na internet již třetí verze Herkula za jeden rok (odpadové Vzkříšení jsem neviděl a ani nikdy neuvidím). A přestože mi přímo iritoval vlasatý Dwayne Johnson, jistý půvab tenhle anticky laděný film měl. Přeci jenom v posledních letech se zrovna období starověku, tak pozoruhodného období našich dějin, zatracuje v čím dál tím více brakovitých záležitostech.

Klasické sequelové dobrodružství s příjemným průměrným hereckým ansáblem, které nenudí a uteče. Vidíte v něm stále odkazy na dávné dětské opojení Cestou do středu Země a na konci si přejete, aby jednou opravdu vznikla ona kdysi plánovaná třetí Cesta, tentokrát na Měsíc a zase zpátky.

Tohle už jsem ale nemohl překousnout. Čeho je moc, toho je příliš a vaření z vody kvůli vykřesání dalších dílů nejvíce ubližuje právě komediím a poté ještě hororům. Třetí Noc v muzeu je exemplárním příkladem tohoto pravidla, které si troufám říct, že neshledávám mezi filmy jenom já. Jedno z nejnudnějších pokračování “evr”.