Lachtaan

Některé filmy umí být tak suše jednoduché, až se uchytí v paměti filmové historie jen pro svůj hvězdný cast. Jedním z nich je jinak prapodivná Špionáž, kterou přímo nehorázným způsobem zachraňoval můj oblíbený Gary Oldman a herecky nestárnoucí Harrison Ford. A Amber Heard si jakýkoli chlap v mém věku musí také pochválit.

Cesta do fantazie má ten pech, kdy je mým absolutně prvním anime filmem a já tedy ještě nejsem zcela naladěn na to velmi odlišné japonské vyprávění. To mě ale i po mírně zmatečné japonské prvotině mého profilu nepřestává lákat, či snad i fascinovat a jsem pevně rozhodnut vyzkoušet další díla ze Země vycházejícího slunce, minimálně ta, která okupují naše žebříčky třístovek. Mít větší škálu ohledně hodnocení, klanil bych se k mnohem vyšším číslům, dneska musím být bohužel přísnější, ovšem s důrazem na to, že je tenhle film stále povedenou záležitostí, kterou by měl okusit každý filmový fanoušek.

Podle prvotních trailerů jsem se popadal za hlavu, čemu se to chudák Dwayne zase upsal. Akční filmy s přerostlými monstry, které sežerou a zničí cokoli jim přijde do cesty, jsem opustil už poměrně dávno. Rampage se ale se svým startem v kinech najednou objevil jako blesk z čistého nebe a ačkoli není ničím jiným, než přehlídkou skvělých vizuálních efektů oponujících přepálenému ději, je to svižná zábava, která by nemusela vadit ani v tom kinosále. Až na nesmyslného krokouše se ústřední běsnící objekty vyvedly na výbornou a veškeré scény ukazující jejich bližší podobu jsou zkrátka digitálně dokonalé. Jen jsem ke konci plul na myšlence, že jsou agresivní zvířata těmi opravdovými hlavními aktéry a největší lákadlo celého snímku jménem The Rock je jen vedlejší postavou, která jim dýchá na záda. I tak jsem ale mile překvapen. P. S. Být opačného pohlaví, tak slintám z Joea Manganiella.

Některé filmy se mi zalíbí, jiné si mě získají a jisté mě naprosto ohromí! Plodné devadesátky mi ukázaly další ze svých naprostých klenotů, který mě odrazoval kvůli své nesmírně rozsáhlé délce, která ale každému divákovi, jenž se do filmu zamiluje, uteče tak pohodově a svižně, až zůstane v domnění, že snímek neměl více jak dvě hodiny. Pitta s Hopkinsem okamžitě nominuji na jednu z nejlepších filmových dvojic a chtěl bych je společně vidět ještě jinde, ale s jejich tehdejší vizáží. A highlightem téhle nečekaně úžasné romanťárny je ta podmanivá hudba, která mi dráždila emoce, kdykoli se objevila, byť jen na pár sekund. Na samotném velkolepém konci jsem se jí nemohl nabažit!

Spolu se světoznámými hitovkami jako je Shrek, Hledá se Nemo nebo Úžasňákovi byla Planeta pokladů základem animovaného odvětví mé bohaté filmografie. Nostalgie ještě z časů, kdy jsem navštěvoval školní družinu.

Co na to říct... Obrazem laciné jak nechutný Vánoční Kameňák, hereckými nevýkony ozdobené jak vánoční stromek bez větví. Neptejte se mě, proč koukám na tématicky vánoční film v červnu, svým způsobem mě Přání k mání lákalo do doby, než jsem viděl úvodní scénu s krádeží alá nízkorozpočtové sci-fi snímky na Kino Barrandov. Musím také přiznat, že jsem se k téhle frašce odhodlal z onoho patetického důvodu, abych měl zaručeno, že budu moci po delší době ohodnotit film negativně. Kreativní myšlenkové pochody mívám v komentáři spíše u zhlédnutých děl, která mě zaujala či pobavila, u 75% novodobé české tvorby bych musel být sprostý a rozhořčený a tím si zdejší vizitku kazit nehodlám.

U filmového fajnšmekra jako jsem já je až nedůstojné, jak moc jsem váhal nad finálním hodnocením tohoto snímku. Jak prohlásil můj spolusledující “Filmů, zaobírajících se ututlanou či nevyřčenou politikou totalitní doby na našem území, je již přespříliš a odchylka od mainstreamu je již velmi vzácná”. Jenže když hned v úvodu sednete na lep geniální postavě Ivana Trojana, který by měl obdobný šarm i šat nosit ve vícero snímcích, uvědomíte si, že i přes celkovou zmatečnost sledujete minimálně zajímavou kriminálku. Když nebudu moc šťourat do zapeklitého děje a nechám se unášet exteriéry temné Prahy 50. let a mých oblíbených buřinek, není třeba mít černé svědomí, zda jsou čtyři hvězdičky přepáleným ohodnocením.

Příjemná teen romance, kterou jsem si ale užil spíše zásluhou vlny, na kterou jsem naskočil před týdnem prostřednictvím Já, Simon. Film na mě zapůsobil již při uvedení do našich kin, pro velké plátno je ale poměrně zbytečnou záležitostí. Hlavní hrdinka je na svůj věk přesvědčivou herečkou a celý fantasy námět dýchá nesmírně sympaticky. Když ovšem už koukám na pochmurné romanťárny, očekávám pořádnou emotivní ždímačku. O tu mě tvůrci Every Day bohužel ochudili.

Nesmrtelná teta představuje již nesmrtelnou pohádku, kde si Jiřina Bohdalová střihla tu nejvěrohodnější, ovšem pro děti opravdu nejnechutnější roli své kariéry. Stále mi vrtá hlavou, proč černobílé pohádky alá Pyšná princezna vypadají kvalitativně o mnoho lépe než takovéhle výkvěty z 90. let, kdy se technika pohybovala přeci jen na diametrálně odlišných vlnách. Vskutku škoda.

Game Night není ničím jiným než dosti originálně pojatou ujetou komedií, která všemi couly zapadá do filmografie Jasona Batemana. On sám je ohromný sympaťák, ačkoliv mimo výjimečných rolí (Disconnect) mě nikdy extrémně neuchvátil. V Noční hře jsem ovšem místo hereckých výkonů hledal skvělé počáteční odkazy na populární hry současnosti, mezi které můžu řadit i stále se rozvíjející únikovku, kterou jsem si sám poprvé vyzkoušel, když zrovna tento film běžel čerstvě v kinech. To by ovšem nemohla být typicky hollywoodská komedie, kdyby se počáteční absolutní napětí neproměnilo ve zmatečný chaos, kde se tvůrci rozhodnou film ukončit rovnou asi 4x za sebou. A pro mě to ani projednou nebylo záživné.