Carrie_3

V mnoha filmových časopisech jsme se v recenzích mohli dočíst, jak je tento film skvělý, jedinečný, má originální nápad, který tu ještě nikdy nebyl, je to jedna z nejlepších komedií posledních let a tak podobně. Mně tento film příšel zpočátku docela vtipný, ale jak čas ubíhal, tak postupně začínal balancovat na hranici trapnosti. Také mi příliš nesedl konec, kdy Borat půlku filmu jede napříč celou Amerikou, aby dostal Pamelu Anderson a při prvním neúspěchu to vzdá a raději se opět zahrabe v tom svém Kazachstánu. Zde mě velice překvapila délka filmu, která byla zkrácena dle mého na jeho úkor.

Ačkoliv německá kinematografie je pro mě poměrně neznámá, tento film byl podle mého velice úsměvným nakouknutím do doby tehdejšího východního socialistického Německa. Nápad dvou sourozenců zatajit své nemocné matce, že došlo ke sjednocení státu a změně politického systému, je tak neuvěřitelný, že jim člověk drží palce, aby se jim to opravdu podařilo. Film je určitě už jen svým námětem velmi zajímavý, že stojí za to ho vidět.

Po zhlédnutí filmu jsem z kina odcházela s rozpačitými pocity. Asi jsem, už podle názvu filmu, od něj očekávala spíše hlubší seznámení se se světoznámým malířem Francescem Goyou, než jeho poznání jako pozorovatele hlavního příběhu a to vztahu mezi jeho múzou Ines a mnichem Lorenzem. Přestože film podle mého nedosahuje takových kvalit Formanových předešlých děl jako Amadeus či Přelet nad kukaččím hnízdem, nejsou Goyovy přízraky až tak zavrženíhodným filmem, za vyzdvihnutí určitě stojí velmi dobré historické ztvárnění a hudba.

U tohoto filmu jsem byla velmi zvědavá, jak se podaří Robu Marshallovi převést knižní předlohu Arthura Goldena na plátno. Podle mě se mu velmi vkusně povedlo ukázat tehdejší dobu - ať už to byly tradiční tance, zvyky (nalévání saké, nošení kimon aj.), vztahy a další. Určitě za povšimnutí stojí vynikající výkon představitelky gejši Ziyi Zhang a její protivnice Li Gong. Režisér nám podává film jako kdyby každý záběr byl jeden krásný obraz (záběry japonských zahrad, padání listí,..). Na Gejše mě snad jen vadil konec, kdy mi přišlo, že se Američané jej snaží za každou cenu zakončit jako jednu velkou love story z červené knihovny. Přeci jenom se zde tvůrci měli více držet knižní předlohy a nechat spíše otevřený konec...

Skvělé bilancování mezi skutečností a fikcí, kdy divák zpočátku ani neví, na které straně se právě nachází. Režisér Ron Howard si prostě s diváky dokáže hrát tak dlouho, než i oni začnou pochybovat, jestli je vše opravdu všechno v jejich životě skutečné či nikoli. Russel Crowe zde podle mě podává excelentní výkon, ač je k neuvěření, že si za roli Johna Nashe neodnesl Oscara ale jen nominaci. Podle mě jsou zde výborně vykresleny i ty nejniternější pocity postav, za pochvalu také stojí velmi dobré obsazení vedlejších rolí.

Režisér Ang Lee ukázal, že se nebojí pustit pro Američany do tak "kontroverzního" tématu jako je vztah mezi dvěma muži. Režisér se nesnaží tlačit příliš na pilu a ukazuje daný poměr velmi vkusně. Tyto záběry střídají scenérie místních hor a krajin, na kterých se pasou tisíce ovcí. Pro některé mohou být právě tyto záběry přespříliš zdlouhavé, díky nimž se film natáhne do délky delší než 2 hodiny. Za povšimnutí určitě stojí výkon Michelle Williams, která zde dokázala, že není jen teenagerovská hvězda seriálu Dawsonův svět, ale že umí dokonce i přesvědčivě hrát, za čež svědčí její oscarová nominace. Pro mě tento film znamenal velmi příjemné překvapení roku 2005.

Sam Mendes nám tentokrát ukazuje, jak se dá natočit válečný film, který o válce zas tak úplně není. Mariňák není tak zcela o bojích a válkách, jako spíše o skupině mladých mužů, kteří jsou podrobeni velmi těžkých fyzickým tréninkům na vyprahlé poušti, tak i jejich psychickým stavům a dějům v jejich mysli. Tento film pro mě představuje úplně jiné pojetí tradičních válečních filmů, kde se sice nesetkáme s výbochy tisíců bomb a mrtvých, kam se podíváme, ale přeci jen se stále nacházíme ve válce...

Tim Burton nás tentokrát opět uvedl do kouzelného příběhu plného nadpozemských postav, kde se můžeme setkat např. s čarodějnicí, obrem a jinými okouzlujícími bytostmi. Ano, přiznávám, že tento film nemá uchvátit diváka svou autentičností, ale především svou atmosférou, melancholičností a hudbou. Kdo z nás si alespoň na chvilku nezatoužil vrátit se do dětských let a užívat si chvíle při vyprávění pohádek, kde vystupují nadpřirozené bytosti, i když víte, že je to nereálné? Pokud právě po tom toužíte, pusťte si tento film, budete pravděpodobně příjemně překvapeni...