Pink.Panther

Sex, flámy, drogy či aids tvoří jakousi kulisu k širší výpovědi o konci 80.-tých let, která i tentokrát u Chytilové zůstává nadčasová. Spojení totálního antiherectví Sklepa a trademarkově neotesané autorské režie a neurotické kamery může diváka chvílemi svádět k dojmu, že sleduje polodokumentární film. Sklep je kapitola sama o sobě a spojení se svéhlavou režisérkou klaplo. I tak charakter filmu, originalní rukopis a hlavně think-tenk jde na vrub autokratické režisérky. Jeden z nejoriginálnějších filmů té doby, přiznám, mně ne zcela sympatický.

Jeden z těch filmů, kde psychologie postav není nijak propracovaná, kde jejich jednání kulhá za předpokládanou realitou a kde to vůbec nevadí, protože francouzská krimi nic z toho nepotřebuje když má svou neopakovatelnou magii. To ví každý gallus.

Jedna z mála opravdu povedených sond do světa totalitního komunistického režimu. Špičkový dramatický výkon Jiřiny Bohdalové.

Precizní mizanscéna, divadelně strohá, ale promyšlená, výborně nasvícená a nasnímaná navozuje atmosféru doby minimálně tak, jak si ji představuje autorka díla. Vizuální vjem dokonale koresponduje s nihilistickým tématem filmu.

Je známá věc že současné drama umí mnohem lépe než našinec Poláci Maďaří i Rumuni, ale že takto brilantně dokáží kolem nás znakovat i Ukrajinci jednoho nepřipraveného skoro překvapí. Luxusní festivalový kousek, syrový, celý bezeslov, přičemž se nejedná o retro němého filmu, ale o originální "hluchoněmý" snímek. Drsné ale nevtíravé, jen z povzdálí kamery chladně dokumentující.

Slabikářový příklad pojmu rodinný film.

Woody opět sarkastický sardonický, ale tentokrát netradičně podávájící divákovi temnou tragédii. Nelineární narativ je podle mého názoru téměř vždy na škodu vyprávění a nejinak je tomu v tomto filmu. Rozřezání času na bicoastální plátky funguje jen do určité míry, některé scény to okrádá o jejich emocionální vyznění, pakliže se ihned děj přesouvá k nové nesouvisející sekvenci. A to pro mne platí i když chápu, že právě dialektika mezi těmito dvěma časově rozřezanými rovinami je vlastně tím o čem ten film ve skutečnosti je. Cate Blanchett dostala po delší době konečně pořádnou roli a tady o zasloužené ceně Akademie asi nebude nikdo pochybovat. Člověk ale přec tak nějak automaticky očekává od společné práce nějvětšího žijícího filmového génia a nejlepší současné herečky ještě o něco víc.

Nenáročná skandinávská artově laděná podívaná, výborně zrežírovaná i zahraná.

L'Avenir je nenápadná skica portrétu ženy středního věku zachycená v určitém časovém úseku. Kamera sleduje hlavní postavu s odstupem ale vytrvale a pracuje pro zviditelnění jejího vnitřního života. Zdařilý autorský snímek s výbornou režií.

Benoît Jacquot má jasný režisérský záměr podat Deník komorné - komorně precizně a s citem pro věc. Přičemž režie si je jasně vědoma že má v hlavní roli mladou herečku která Francii už léta chyběla a které právě komorní drama sedí nejlépe.